Palladium země české

Palladium země české
zdroj: internet

Palladium země české je velmi vzácná náboženská relikvie, významem někdy bývá srovnávána s českými korunovačními klenoty. Vzhledem ke svému stáří a původu se však dá říci, že duchovně, historicky a především svým vztahem k české státnosti je ještě dalece předčí. Katolická církev obecně věří, že tato relikvie má ochrannou moc nad českými zeměmi a jako taková je rovněž uctívána.

Původně se Palladiem nazývala ve starém Řecku soška Pallas Athény, legendárním původem až z daleké bájné Tróje, jež měla být duchovní ochránkyně města. Přeneseně se pak později tímto termínem s malým počátečním písmenem značí objekty – obrazy, sochy a drobné svaté předměty, mající a zajišťující ochrannou funkci.

Samotné Palladium je kovová destička se zlaceným reliéfem Panny Marie s Dítětem, o rozměrech 19×13,5 cm, oba nesoucí výrazné koruny na hlavách. Ve stříbřitém rámování jsou vsazeny drahé kameny.

Palladium provází legenda o jeho původu. Podle ní (jak zachytil Crugerius ve spisu Sacri pulveres), měla relikvii dostat sv. Ludmila, babička sv. Václava, při svém křtu od sv. Metoděje. Podle pověsti je ulit z tzv. korintské mědi, což měla být zvláštní slitina zlata, stříbra a dalších kovů. Vznikla prý při vypálení Korintu Římany (r. 146 př.n.l.), kteří jej nejprve zapálili a později spáleniště zbořili. Při požáru údajně vzácné kovy tekly z Korintu v podobě malých potůčků. Když dotekly do moře, slitina prudce zchladla a ještě dlouho nato byla při pobřeží z moře sbírána (Plinius starší uvádí, že měla vyšší cenu než zlato). (Ve skutečnosti chromatograf prokázal, že se skládá zhruba z 90% mědi a necelých 10% zlata).

Podle jiného podání (zachyceno ve spisu Atlas Marianus od Gumpenberga) při svém křtu dospělá Ludmila Metodějovi odevzdala výměnou za nové křesťanské bohoslužebné náčiní všechny dostupné pohanské bůžky a modly. Z jejich zbytků byl nakonec odlit mariánský medailon.

(Nicméně ve skutečnosti je reliéf zhotoven neznámým mistrem z byzantského prostředí).

Po zavraždění Ludmily v noci na 16. září 921 medailon zdědil její vnuk Václav, budoucí svatý. Václav byl odmala vedený k úctě k mariánskému kultu a Palladium prý nosil zavěšené na krku.

Měl ho údajně i při tažení proti vzbouřenému zličskému vévodovi Radslavu. Václav vyvedl vojsko vstříc k pozici nepřítele poblíž Kouřimi. Vojevůdci se nejdříve rozhodli, že ušetří životy svých vojáků a utkají se pouze mezi sebou. Ale Radslav, když viděl kříž na Václavově helmici a na krku Palladium s vyobrazením Matky Boží, před Václavem se sklonil a odpor ukončil.  Později prý tvrdil, že jej přesvědčila hlavně blízkost dvou andělů, kteří prý Václava doprovázeli.

Při vražedném útoku na Václava byl při činu jeho pobočník Podiven, který z mrtvého těla sejmul památeční medailon, aby jej vrazi nezneuctili a snažil se spasit útěkem. Vrazi zase nechtěli, aby po jejich činu zůstal svědek a Podivena pronásledovali až do polí. Když Podiven viděl, že nemá šanci uniknout, pokusil se medailon zahrabat. Na kraji lesa byl skutečně dostižen a na místě oběšen.

To byla první legendární část vyprávění o Palladiu.

Dalších skoro dvě stě padesát let nebylo o medailonu ani vidu, ani slechu. Že jeho existence nebyla pouhou pověstí, o tom svědčí zmínky, že mariánský kult na základě Palladia v mezičase podporovali rovněž sv. Prokop a sv. Vojtěch.

Pokračování legendy má podobu lidově šířené pohádky.

Kolem r. 1160 jakýsi prostý rolník vyoral vzácný přívěšek ze svého pole. Večer odnesl vzácný nález domů, aby jej druhý den za denního světla prozkoumal. Ale ke svému překvapení ujistil, že je medailon pryč. Ještě větší překvapení jej potkalo, když zjistil, že se přívěšek vrátil zpátky na pole, kde byl minulý den nalezen.

Jako ve správné pohádce se tak stalo třikrát za sebou, než sedlák pochopil, že si jej nemůže ponechat. Odnesl jej proto kanovníkům ze staroboleslavské kapituly. Ti jej vystavili do dnešního kostela sv. Václava. Ale i odtud Palladium zmizelo na místo svého znovunalezení.

A tak bylo rozhodnuto, že na poli, kde bylo Palladium ukryto, bude vystavěna poutní kaple, a v něm umístěno na oltáři.

Že v kapli Nanebevzetí Panny Marie bylo Palladium skutečně uloženo, dokládá řada nejstarších středověkých pramenů. Po letech se kaple ocitla na staroboleslavském předměstí a postupem času rostl i význam a proslulost poutního místa.

Jsou doloženy významné návštěvy panovníků u Palladia – byli zde Karel IV., Zikmund i král Ladislav Pohrobek, stejně jako v budoucnu téměř všichni další vladaři.

Během husitských válek došla Stará Boleslav značné újmy – město bylo těžce poškozeno, vypáleny byly všechny zdejší kostely. Nejméně však byl poškozen kostel Nanebevzetí Panny Marie, možná díky souběžně praktikovanému kultu sv. Václava, který byl uctíván i utrakvisty.

Ještě v první polovině patnáctého století bylo poutní místo obnoveno. Přes období nadvlády nekatolíků se na osud Palladia názory rozdělují. Jedna legenda tvrdí, že během požáru chrámu Nanebevzetí Panny Marie se šperk totálně roztavil. Ze slitinové kaňky bylo později údajně neznámým umělcem Palladium zrestaurováno do původní podoby.

Stejně tak je ale možné, když se evakuovali před husity příslušníci staroboleslavské kapituly do německé Žitavy, měli dost času pobrat s sebou největší cennosti. Jak moc je pravděpodobné, že by mezi prvními věcmi nenaložili zrovna malý skvost zhruba o menší velikosti, než je sešit A5 a zároveň nevyčíslitelné materiální i duchovní hodnoty?

Důkazy ani o jedné verzi nejsou.

(Odborníci však na pohádky nedali a tvrdí, že ikonograficky je provedení Palladia velmi blízké Mistrovi Svatovítské Madony, a bližší datace výroby podle jejich názoru má hodně široký rozptyl – někdy mezi konec čtrnáctého a začátek šestnáctého století.)

Dozvuky reformace probíhají až do přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, ale zhruba od poloviny šestnáctého se znova postupně posiluje mariánský kult. To zhruba odpovídá zdokumentovaným prvním mariánským poutím k Palladiu, organizovanými tehdy nově jezuity z Klementinské koleje v Praze. Výjev z Palladia začíná být zhusta kopírován na obrazy v oleji, i na nástěnné malby, nalezneme jej na sochách a mariánských sloupech. Kult Panny Marie stále sílí, ale současně stoupá napětí mezi katolíky a protestanty.

Starý císař Rudolf II. se ještě roku 1609 pokouší uklidnit napětí mezi náboženskými proudy vydáním Majestátu, který měl dát protestantům náboženskou svobodu. Proti tomu uspořádali jezuité 18. srpna 1609 masovou pouť do Staré Boleslavi a Palladium při její příležitosti pojmenovali Palladiem země české. Přestože tehdy katolíci měli sotva deset procent v populaci, tento politický krok se zřejmě podařil a v povědomí národa se Palladium stalo synonymem pro duchovní ochranu českých zemí, které opatruje „shodou okolností“ katolická církev. Že se jednalo o ryze politický a ryze pragmatický krok, potvrdily události období protireformace, již jen několik desetiletí poté.

Chrám Nanebevzetí Panny Marie, Stará Boleslav, vystavěný podle návrhu Giovanniho Maria Filippiho
(c) Jan Rohan, 2010

Za vlády Rudolfova bratra Matyáše se zejména zásluhou jeho manželky Anny Tyrolské dále významně posiluje mariánský kult. V této době je masivně přestavěn kostel Nanebevzetí Panny Marie 1613-1625). Podle návrhu Giovanniho Maria Filippiho vyrostl velkolepý chrám, jak ho známe v dnešní podobě. V této době knižně vychází v knize o mariánských zázracích starobylá legenda o vyorání posvátného amuletu. Ve druhém vydání spisku se dokonce poprvé uvádí letopočet události – 1160…

Konec první čtvrtiny sedmnáctého století přineslo Evropě katastrofu v podobě třiceti let náboženských válek, které se nakonec zvrhly v nekonečnou řadu loupení, vraždění, bídy a neštěstí.

Při saském vpádu do Čech, vtrhly vojenské jednotky 14. února 1632 také do Staré Boleslavi. Vojáci v čele se dvěma důstojníky ukradli posvátné Palladium, které nikdo neskryl. Dali je darem svému veliteli Vavřinci Hoffkirkovi, který byl pověstný svojí nenávistí k mariánskému kultu.

29.března 1632 vedl popravu jakéhosi tesaře na Staroměstském náměstí poblíž Týnského chrámu. Naproti šibenici postavil dvě židle místo pranýře, a na jednu z nich přibil Palladium hřebíkem, proto dodnes má Panna Marie díru v krku (zakrytou drahým kamenem) a trochu zamračenou tvář, jako by měla vrásky.

Po ústupu Sasů z Čech si Hoffkirk Palladium ponechal coby válečnou kořist, doufaje v zisk slušného výkupného. Plán mu vcelku vyšel, když za necelých šest let získal výkupné sta tisíc zlatých, za což mohl tehdy pořídit dvacet panství s pozemky a poddanými.

Palladium se pak vrací s velkou slávou 12. září 1638 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a množství církevních i světských hodnostářů. Dorazilo veliké množství poutníků.

Jenže již příští rok napadli Čechy Švédové. Strategicky postoupili ke Staré Boleslavi. Kostelu Nanebevzetí Panny Marie ubourali jednu z věží, vysypali ji sutí a zřídili z ní provizorní dělostřeleckou baštu k palbě na město.

Palladium se podařilo včas odvézt do úkrytu do Prahy a odtud do Vídně, kde jej vzala pod ochranu královna Marie Anna, manželka císaře Ferdinanda III. Ta v mezičase dala Palladium ozdobit v lemování drahými kameny, dovezenými pro její mateřský dvůr ze španělských a indických kolonií. Obě postavy dostaly korunky, ebenový trůn, dala medailon pozlatit, vložit perly a velké smaragdy.

Ještě několik let po ústupu Švédů z Čech zůstalo Palladium ve Vídni. Přesto poutníci putovali ve značných počtech do Staré Boleslavi. Teprve 19. srpna 1646 předala umírající Marie Anna pražskému arcibiskupovi Arnoštu Harrachovi Palladium k navrácení do Boleslavi. Ode všech pražských chrámů proudili věřící nejdříve ke sv. Vítu, aby se odtud s Palladiem v čele vypravili do místa určení.

Dva roky poté se Švédové vrací a lstí obsazují Hradčany. Zmocňují se opět Palladia, ale zásluhou Brigity Lobkovicové jej darují císařovně Marii Leopoldině. To je vystaveno v jejich soukromé kapli, ale hned po uzavření Vestfálského míru česká šlechta a církevní hodnostáři prosadili jeho návrat zpátky do Čech. To se stalo 8. září 1650.

Ještě několikrát bylo Palladium na útěku před vojenskou hrozbou – 1774 před Turky, 1778 před Prusy.

Mezi lety 1674 a 1680 byla na cestě mezi Starou Boleslaví a Prahou vybudována takzvaná Svatá cesta (Via Sancta), v podobě čtyřiačtyřiceti stejných výklenkových kaplí, vzdálených od sebe zhruba čtyři sta metrů. O této poutní cestě existuje mnoho různých legend, včetně té, že pod kapličkami vede od kostela sv. Václava Na Proseku tajná podzemní chodba až do Staré Boleslavi. Přestože to bylo mnohokrát popřeno a vědecky dokázáno, romantická urban legend žije dál (záhadologové si dlouhá léta lámou hlavu, proč například vzdálenost mezi kaplemi je zrovna blízká délce Karlova mostu; Karel IV. si zrovna v podobných astrologicko-magických hříčkách liboval).

Nejukotvenější je legenda, že v trase kapliček bylo vezeno mrtvé Václavovo tělo z Boleslavi do Prahy.

Sílící příliv poutníků vyvolal potřebu vystavět kolem kostela rozsáhlý ambit, aby měly davy poutníků kde přenocovat.

Jedním z dekretů Josefa II. byly obecně náboženské pouti zakázány, ale jeho úmrtím je zákaz zapomenut a mezi prvními masovými poutěmi byla opět mariánská pouť za svatým Palladiem do Staré Boleslavi.

Možná bude pro čtenáře překvapivé, jak se k Palladiu staví moderní doba. Paradoxně velký zájem katolíků o České Palladium nastal po vzniku samostatné republiky. Církevní majetek je spravován náboženskou maticí, což má být projev dokonalé odluky státu od církve, ale nikdy pořádně svou funkci neplnila.

Další ránu hospodaření církve s vlastním majetkem přinesla pozemková reforma. Věřící se dlouhodobě připravovali k 1000. letému výročí úmrtí sv. Václava (1929). V tomto roce se správy a péče o Palladium ujímají redemptoristé.

Zvyšování napětí před fašistickým vpádem provází zvýšený zájem o kult vzývání Panny Marie, ale zejména Palladia země české.

V roce ´38 se totiž slavilo 300. výročí návratu klenotu po Saském uloupení. O to významnější byla paralela s hrozícím dalším německým nebezpečím. Obrovský průvod ke sv. Palladiu proběhl ve dnech 7-11. září 1938. Palladium tehdy prošlo cestu z Boleslavi na Vyšehrad, dál na Staroměstské náměstí do Týnského chrámu. První polohou slavnosti mělo být zadostiučinění za někdejší potupení Palladia před Týnským chrámem německým vojenským velitelem.

Druhou polohou byla slavnostní prosba k Panně Marii prostřednictvím vzývaného Palladia. Celebrující Msgre. Alois Tylínek tehdy v promluvě k věřícím pronesl modlitbu slovy: „Prosíme Tě, Ty, která jsi byla vždy ochranou a Palladiem naší vlasti, buď i dnes Palladiem Prahy a celé republiky, buď ochranou a střež hlavu našeho státu, posiluj našeho prezidenta, buď ochranou našich vůdců, kteří stát řídí, Královno míru, oroduj za nás.“

Z těch slov je patrné, jak hluboce se prolnula tisíciletá tradice mariánského kultu ochrany s hlubokou vírou v aktuální těžké době ohrožení státu a státnosti.

Pouť tehdy absolvovalo nejméně sto padesát tisíc lidí. Poslední pouť za Palladiem se před okupací konala v září 1939.

Za okupace Němci marně hledali ukryté Palladium, protože těsně před jejich příjezdem originál zmizel a byl nahrazen kopií. Okupanti dokonce hrozili zničením celého města. Jenže pachatele se nepodařilo zjistit a nešlo vyloučit, že se jednalo o pouhý kriminální čin. Jinými slovy, že originál Palladia se někomu podařilo ukrást a současně nastrčit kopii.

Originál se zjevil teprve den před slavnostním poděkováním Panně Marii za ochranu země a osvobození vlasti mezi dny 24. června a 1. července 1945.

Palladium se tenkrát vezlo od kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Tady již od čtyř ráno stály davy věřících, aby aspoň na chvilku klenot zahlédli. Odtud průvod zamířil na Vinohrady před kostel Nejsvětějšího srdce Páně od architekta Josefa Plečnika. Také tady bylo Palladium při vítáno tisícihlavými zástupy věřících. Další dny prošel průvod ještě mnoho zastávek – kostel sv. Václava na Smíchově, sv. Antonína v Holešovicích, několik dalších, až skončilo slavnostní mší u sv. Ignáce na Karlově náměstí na Novém Městě Pražském.

V roce 1950 zahájili komunisté speciální akci K, zaměřenou na likvidaci řeholních řádů a potlačení církví obecně. Palladium bylo zabaveno, protože redemptoristická církev, jako jiné, byla zrušena.

Palladium ale bylo příliš cenné, aby bylo zničeno, tak skončilo jako depozitum ve Státní bance. V roce 1968 bylo uvolněno a vystaveno na hlavním chrámovém oltáři ve Staré Boleslavi. Říká se, že úplně bez ostrahy. Možná si komunisté říkali, že při troše štěstí ho někdo ukradne, možná ještě tenkrát v době, kdy byly kostely celý den odemčené a přitom bez alarmů, měli lidé v sobě více úcty k majetku v kostelích…

28.září 2009 celebroval před chrámem Nanebevzetí Panny Marie mši ke sv. Palladiu a památce sv. Václava papež Benedikt XIV., za přítomnosti nejméně 50tis. věřících. 28.září 2014 další papež, František, celebroval podobně velikou účastí obdařenou mši, při níž korunoval České Palladium třemi korunkami, posvěcenými v Římě.

Ke dni 8. července 2015 se Palladium země české stalo zapsanou národní kulturní památkou.

Při Národní Svatováclavské pouti dne 28. září 2015 byla autorizovaná kopie Palladia země české vystavena na hlavním mešním oltáři vedle originálu lebky sv. Václava.

Jak je patrné z textu, není Palladium země české pouhou vzácnou materiální památkou z úsvitu našich dějin a jakási anachronická fosilie. Může být vnímána jako spojovací článek víry, spojující desítky generací našich společných předků s rodnou zemí a zároveň průnik duchovní jednoty s jednotou společenskou. To by mohla být v jiné poloze inspirace v dnešní době, kdy je módní tvrdit, že staré tradice jsou přežitek a odklon od nich je ten správný a jediný vhodný postoj.

Myslím, že naopak příklon k tradičním hodnotám jsou budoucností Evropy a zvlášť našeho malého národa vprostřed Evropy, sevřeném tradičně v zájmovém prostoru velkých mocností. Možná právě obava z možného nástupu příštích emancipačních snah v našem prostoru, snaha potlačit veškerou tradiční symboliku, jež dosud úspěšně národ a komunity stmelovala, snaha vzít jednotlivým národům jednotlivosti, o které se dosud opíraly atributy jejich národní hrdosti a historické kontinuity.

Snad proto neznámý marketér zvolil pro náš národ vzácný pojem a pojmenoval jím jednu z nejpříšernějších staveb v Praze, jež se po megalomanské rekonstrukci kasáren někdejší pražské posádky a neskutečně ohavně provedené přístavbě v těsné blízkosti jednoho z nejstarších pražských klášterů, který je sám o sobě velmi silným duchovním místem, stala rádoby výkladní skřín městského centra.

Marketing se nejspíš zdařil; jde patrně o jedno z ekonomicky nejúspěšnějších pražských obchodních center, ale ve mně pohled na něj a jeho název vyvolává pocit bezmoci člověka, žijícího v okupované zemi.