Panny Marie Sněžné (Jungmannovo nám., P 1)

adresa: FÚ Jungmannovo nám. 18, P1                                                                         mše: Po-Pá 7.00 8.00 18.00 So 8.00  18.00

                                                                                          Ne 9.00 10.15 11.30 18.00

 

 

Založení chrámu P. Marie Sněžné úzce souvisí s korunovací Karla IV. a jeho manželky Blanky v chrámu sv. Víta.

K velkolepé oslavě byl na tržišti před chrámem  sv. Havla vystavěn rozsáhlý provizorní objekt ze dřeva, vyložený vzácnými látkami. Zde se odehrály velkolepé vojenské hry a nakonec obrovská hostina, kdy Karla a jeho manželku obsluhovala nejvyšší česká šlechta.

Nazítří, 3. září 1347, Karel položil základní kámen k velkorysému klášteru Karmelitánů před havelskou bránou. Stalo se tak na pozemku, zvaném „Na písku“, což dosud byl majetek řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Karmelitáni dostali k upotřebení všechen materiál z korunovačního objektu, včetně drahých látek a suken. Z rozebraného dřeva Karmelitáni nejdříve postavili kostelík a domky provizorního kláštera.

Současně vyměřili i půdorys budoucího chrámu Panny Marie Sněžné, ze kterého měli v úmyslu vybudovat nejvelkolepější kostel v Praze, budoucí korunovační chrám. Jeho součástí měl být také největší klášter, odpovídající významu řádu.

Mezi lety 1378 a 1397 byl převorem řádu Heřman z Tachova. Za jeho úřadu vyrostl na místě kostela velmi vysoký kůr s presbytářem, byla zhotovena střecha a koncem r. 1397 byly zde umístěny první varhany. Rozměry tohoto základu byly impozantní (dodnes je chrám nejvyšším v celé Praze) – výška střední lodi měla být okolo 40m (nyní 31,5m), délka lodi kolem 100m.

Stavba chrámu probíhá, ještě v roce 1405 je zaznamenáno, že se stále ještě staví. Aby mohly v nedostavěném kostele probíhat bohoslužby, je staveniště od části s kůrem odděleno provizorní prkennou příčkou.

Do vypuknutí husitských bouří je vystavěna vysoká věž, osazená velkým zvonem, podle některých zdrojů pojmenovaných jako Karel. Jeho údajně hluboký a dunivý zvuk je uváděn v některých písemných pramenech. Také jsou vystavěny některé z kaplí.

Hranice kláštera probíhala mezi dnešními ulicemi Vodičkovou, Jungmannovou, Václavským náměstím a z druhé strany hraničila s průběhem staroměstského opevnění, které probíhalo zhruba v místě dnešní Národní třídy po Můstek.

Okolo kostela byl ze tří stran založen velký hřbitov. Součástí klášterních budov byl známý pivovar. Mnoho domů na současném Václavském náměstí a směrem k Ovocnému trhu se nachází na bývalých klášterních pozemcích.

Karmelitáni vynikali vysokou vzdělaností, před husitskými válkami žilo ve zdejším klášteře 60 doktorů bohosloví, mimo to další dvě stovky řádových bratří. Nicméně z některých zdrojů se lze dočíst, že na ně byly i stížnosti – vzhledem k charakteru řádu (jednalo se o žebravý řád, který nesměl vlastnit žádný majetek) se někdy při návštěvách měšťanských domů až neurvale domáhali darů.

Zachovala se žaloba Ondřeje Heřmana z Pelhřimova, vikáře kostela u sv. Štěpána, z r. 1379, ve které si stěžuje na neurvalost zdejších mnichů. Také jedno z kázání Konráda Walhausera přímo proti nim útočí.

Když byla r. 1410 vyhlášena klatba na Mistra Jana Husa, docházelo v kostelích k nepokojům, když katoličtí kněží klatbu ohlašovali při mších. Karmelitáni byli pověstní tím, že buřiče chytali a fyzicky je trestali. V nastávajících dobách si tím vysloužili velkou nelibost veřejnosti. V r. 1412 je dokumentována výtržnost, když do chrámu během mši vtrhl Jeroným Pražský se sběhem dalších lidí. Společně napadli kněze a mnichy v klášteře, faráře Mikuláše svázali a hodili do Vltavy. Kdyby jej náhodou nevylovili rybáři, jistě by zahynul.

Když byl nad Mistrem Janem vyhlášen interdikt, došlo k přerušení provozování bohoslužeb v Praze. To vyvolalo obrovskou vlnu odporu, a mělo to za následek útok na většinu pražských klášterů. Karmelitáni byli jedni z mála, kteří se podvolili husitům a mše prováděli. 3. listopadu 1415 vtrhl dav do areálu a hrozil zabavit veškerý řádový majetek.

Bohoslužby sice pokračovaly, nicméně velká část Karmelitánů se r. 1416 odebrala do Kostnice, aby se před patriarchou Cařihradským Janem ze své činnosti ospravedlnila. 15. května 1417 dostali rozhřešení. O pražských událostech se zde dozvěděl Michal de Causis, Husův odpůrce a farář u sv. Vojtěcha, informace použil ve své žalobě proti Jeronýmovi.

Dne 25. února 1419 vyslovil král Václav IV. husitům svobodu přijímání ve dvou pražských novoměstských chrámech – u Panny Marie Sněžné a u sv. Ambrože, a na Starém Městě u sv. Benedikta, a to tak, že husitští kněží své bohoslužby povedou vedle řádných, katolických.

Jenže toto zdánlivě smírné rozhodnutí se ukázalo jako krajně neuvážené. Namísto smíru mezi jednotlivými skupinami došlo k ozbrojeným srážkám mezi nimi. Téměř nepřetržitě se mezi sebou rvali nejen věřící, ale i studenti jednotlivých škol. Takže následovalo nařízení Václava IV., aby vypuzeným katolickým kněžím byla okamžitě jejich funkce vrácena. Husitům zůstalo právo shromažďovat se zachováno pouze u Panny Marie Sněžné a u sv. Ambrože. Důsledkem toho bylo, že z mnoha míst v Praze zástupy husitů táhly městem k těmto dvěma chrámům a cestou působily rozmanité výtržnosti. Chrám Panny Marie Sněžné se stal centrem těch nejradikálnějších sil.

Karmelitáni jsou vypuzeni, většina odešla, zbylí byli zavražděni, kostel a klášter vydrancován. Kostel ovládl radikální husitský kazatel Jan Želivský. Původně byl řeholníkem řádu Premonstrátů, ale od víry odpadl a stal se duchovním vůdcem husitského hnutí. Roku 1419 se postavil do čela novoměstských husitů, kteří nad svými staroměstskými druhy výrazně vynikali akceschopností i odvahou ke krvavým střetům.

V neděli ráno, 30. července 1419, se husité sešli k dalšímu nepovolenému procesí. Nejprve Jan Želivský rozohnil dav kázáním u Panny Marie Sněžné. Kázání prokládal citáty ze Zjevení svatého Jana, kdy katolické odpůrce označil za nepřátele víry. Potom se dav vypravil přes Václavské náměstí a Štěpánskou vzhůru ke kostelu sv. Štěpána. Ozbrojený dav se zmocnil kostela, načež se vydal přes Karlovo náměstí na radnici Nového Města.

Tady Želivský vyzval radní, aby propustili zatčené výtržníky z minulých průvodů. Konšelé to odmítli a zabarikádovali se na radnici. Rozčilený dav se pokusil radnici dobýt silou. Do jejich čela se postavil Jan Žižka. Údajně byly z oken házeny kameny, tak se dav prolomil dveřmi, a koho zajal, vyhodil oknem, kde ještě mrtvoly byly zohaveny. Zabito bylo deset osob, přičemž Želivský neustále pod monstrancí ponoukal k dalším surovostem.

16.srpna  1419 na Hrádku u Kunratic umírá král Václav IV. Nastává bezvládí a nepokoje vypukají s plnou silou.

Jan Želivský dosáhl takového vlivu, že se dá říct, že se mezi lety 1419 a 1422 stal faktickým vládcem Prahy. Dokonce dokázal svoje příznivce dosadit na Novoměstskou radnici. Po bitvě pod Vyšehradem se pokusil poštvat lůzu k útoku na Pražský hrad. Drancování hlavních královských katedrál zabránili příslušníci pražských sladovníků, kteří se zbraní v ruce Hrad uhájili.

Želivský měl ambici ovládnout i staroměstskou radnici. 30. června 1421 dal zvonit na poplach velkým zvonem u Panny Marie Sněžné. Na to znamení se srotil veliký dav, který udeřil na radnici. Konšelé ze strachu vydali městské pečeti a husité nato zvolili čtyři nové hejtmany, kteří měli spravovat Nové i Staré Město jako jednu obec. 2.července bylo rozhodnuto, že obce do budoucna zůstanou spojeny. Želivský jmenoval třicet konšelů, kteří se měli správě věnovat.

Vedle získání politického vlivu se Želivský snažil chopit i moci církevního vůdce. Snažil se prosadit, aby noví radní vykázali z města Křišťana z Prachatic, faráře od sv. Michala a Petra Mladenovice, protože patřili k umírněnějšímu proudu táboritů. Konšelé sice oba vypověděli, ale svatomichalští osadníci své kněze uhájili a přes vypovězení v Praze zůstali.

Po dalekosáhlých piklích vystrnadil Želivský postupně z funkce Jana Příbramského, Prokopa z Plzně, i Petra Payneho i Jana Kardinála. Ponechal si pouze Jakoubka ze Stříbra. Ale nakonec se 14. listopadu 1421 prohlásil sám za duchovního vůdce.

Dalším známým husitským kazatelem u Panny Marie Sněžné byl Václav Koranda.

Během tažení severními Čechami, kdy pod vedením Želivského radikální husité ničili katolické kláštery, v Praze nabyli vrchu umírnění husité. Jakmile se však vrátil do Prahy, zvoněním u Panny Marie Sněžné, opětovně zburcoval lid k tvrdé akci. 19. října 1421 svolal Pražany ke kostelu sv. Štěpána. Zde byl hejtmanem zvolen Jan Hvězda z Vicemilic. V nepřítomnosti Želivského v Praze, na další bojové aktivitě mimo Prahu režim opět povoluje. 5. února 1422 jsou Pražská Města opět rozdělena. Jakoubek ze Stříbra se snaží tlumit vášně a káže v Betlémské kapli ke smíru mezi husity a katolíky.

Jenže v ten čas se vrací do Prahy Jan Želivský se snahou opět vzbouřit Pražany a postavit Města proti sobě. U Matky Boží Sněžné burcuje k boji a snaží se vyvolat nenávist. Ale konšelům dochází trpělivost. V neděli 8. března 1422 se jej pokusili po kázání doma zatknout, ale nebyl doma. V pondělí den na to jej pozvali na Novoměstskou radnici. Zde byl zatčen a po vyzpovídání okamžitě na dvoře popraven stětím.

Poprava Želivského však dala propuknout nepokojům naplno. Říkalo se, že když pacholci chtěli umýt zakrvácenou dlažbu, krvavá voda vytekla pod vraty do ulice. Zde si toho všimli lidé a dali si události dohromady. Pochopili, že jejich kněz zřejmě nežije. U Panny Marie Sněžné se začalo bít na poplach, načež dav napadl Staroměstskou radnici. Žoldnéři se rozprchli a rozzuřený dav začal drancovat měšťanské domy cestou k radnici.

Někdo se zmocnil hlavy Želivského a celé divadlo skončilo tím, že kněz Jan z Březnice nosil hlavu po městě a ponoukal lidi ke krvavé pomstě. Po vydrancování velké části Starého Města došlo k pogromu na místní Židy.

Tělo Jana Želivského bylo přeneseno k Panně Marii Sněžné, kde byla vystavena jeho sťatá hlava. Ráno 10. března proběhlo kázání, které vedl druhý kazatel chrámu, Jakub Vlk. Připomínal shromážděnému lidu, aby vždy konal podle toho, co z té hlavy dosud slýchal. Večer byl Želivský pohřben pod kazatelnou.

Jakub Vlk se stal nástupcem Želivského, snažil se udržet revoluční nálady obyvatel, na rozdíl od snahy Jana Rokycany, který byl představeným umírněných táboritů na Starém Městě. Schylovalo se k občanské válce mezi Novým a Starým Městem. Vlk se stavěl proti smírným snahám poslů Basilejského koncilu. Roku 1434 vznikla Jednota panská, která se postavila na stranu Starého Města.

Otevřený konflikt vypukl 6. května 1434 – novoměstské posílily jednotky Sirotků. Z věže chrámu Panny Marie Sněžné byla vedena účinná palba pro její extrémní výšku. V následujícím pouličním boji byli novoměstští poraženi. Kostelní věž byla úplně zbořena a těžce poškozen byl i samotný kostel.

Jakub Vlk je vyhnán z Prahy coby věčný rušitel míru.

Když pominuly husitské války, Karmelitáni se v počtu několika řeholníků vrátili do zničeného kláštera. Prvním převorem se stal Václav z Prahy, zvaný Veliký. Klášter byl katolicky vysvěcen basilejským legátem Filibertem.

V době vlády Jiřího z Poděbrad se Karmelitáni postupně vzmáhají.

Ale v r. 1483 propukají další bouře naplno. Zdivočelá chudina napadla všechny pražské kláštery.  Byl zbořen klášter Bosých Augustiánů při sv. Ambrožovi. Karmelitáni uprchli a klášter i chrám Panny Marie Sněžné zůstal třináct let opuštěný.

6.června 1492 vichřice pobořila kruchtu a pavlač s varhanami.

Roku 1496 byla vypravena delegace staro i novoměstských radních za králem Vladislavem II. s prosbou, aby se zasadil o návrat řeholníků do pražských klášterů. Po slibu, že budou řeholníky chránit, se řada příslušníků různých řádů vrátili.

Na Velký pátek 1542 vichřice pobořila velkou část krovu. V r. 1561 převor žádá přípisem císaře Ferdinanda I. o laskavou pomoc s rekonstrukcí zdevastovaného areálu. Že byly prosby na místě, se ukázalo o rok později, když 12. března 1562 další vichřice strhla další část krovu. Ještě jednou je tento rok císař žádán o peněžitou pomoc, jinak bude nutné bohoslužby ukončit.

V r. 1566 se převor Jan Šmigelský spolu s arcibiskupem Antonínem Brusou pokusil získat zpátky staré příjmy z kmenového jmění. To bylo poslední vzepětí chrám zachránit. Každý větší vítr shazuje pravidelně kus krovů. Nakonec po dalším odchodu místních řeholníků došlo ke zřícení zbylé střešní konstrukce. Objekt je proměněn ve skládku a v místo, kam se stáhli tuláci ze širého okolí.

Jelikož nad rozsáhlými pozemky kláštera nebyl žádný dohled, často se stávalo, že různí měšťané stavěli na těchto pozemcích nebo je využívali ke svým potřebám. Proto r. 1582 arcibiskup Martin Medek pověřil zderazského probošta Martina Narozia vytvořením funkce komendátního převora kláštera Matky Boží Sněžné. Ten jmenoval zvláštního rychtáře pro věci klášterních pozemků. Novoměstský rychtář ale jeho pravomoc neuznal, a stíhal lidi, kteří klášterní majetek zabrali, vězením, a bránil vést živnost. Dal přesekat roury, kterými byla na klášterní pozemky přiváděna voda.

Ačkoli je klášter dlouhá léta pustý, nadále se na jeho hřbitově pochovává. Během moru r. 1572 zde bylo pohřbeno na500 osob. V boční kapli se dál provozovaly bohoslužby (dnes kaple sv. Michala). Dokonce zde byly pochovávány význačné osobnosti. V r. 1605 například je tu pohřben polní maršálek Heřman Krištof  Rueswurm, mimo jiné fundátor zdejší kaple. Byl to slovutný vojevůdce proti Turkům, ale vedl velmi nevázaný život. Úklady nepřátel byl zatčen a nařčen ze spolčování s Turky. Rudolf II. nebyl ve věcech politiky příliš zběhlý, takže nechal Rueswurma zatknout a obratem i popravit.

Na druhou stranu se v této době podařilo kostel i klášter obnovit. Postarali se o to Menší bratři Observanti sv. Františka, nebo jak jim Pražané říkali Bosáci. Ti již předtím získali od Jiřího z Poděbrad opuštěný a zničený klášter při sv. Ambrožovi. V r. 1603 na přímluvu generála Františkánů Františka a Sosy u císaře Rudolfa II. a po potvrzení majetku Františkánům Observantům samotným papežem Klementem VIII. pražský arcibiskup r. 1606 vydal listinu na věčné časy garantující majetek v podobě kláštera a kostela. Česká katolická šlechta se hned ujala řádu.

Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobovic r. 1604 pokládá základní kámen nového areálu. Osobními prostředky a za peníze Jana staršího z Talmberka byl klášter obnoven na jižní straně areálu, zhruba tam, kde dříve stával. Na chrámu byla znova vystavěna průčelní zeď, nový krov a střecha. Stavební dílo bylo provedeno za slib bohu, že vystaví chrám, požehná-li jeho ženu Polyxenu dítětem. Františkáni se horlivě modlili a Polyxena porodila syna Václava. Zdeněk svůj slib také dodržel a r. 1607 jsou do zdejšího kláštera uvedeni řeholníci v počtu sedmnácti osob z Německa.

V roce 1611 zjistil generál řádu Karmelitánů Jindřich Silvius, že bývalý klášter obsadili Bosáci (r. 1603 darem od císaře Rudolfa II.), pokusil se u císaře Rudolfa II. prosadit restituci. Ale ten nechtěl Františkány vyhnat a Karmelitánům nabídl libovolný jiný klášter v Praze – naplněno to bylo až r. 1627, když dostali klášter při sv. Havlu. Roku 1606 zahajují Františkáni rozsáhlejší stavební práce.

Františkáni zde ale nebyli oblíbeni, ve farnosti zřejmě latentně přežívala husitská tradice. Na ulicích byli napadáni a posmíváni. V roce 1611 vypukly opět protestantské bouře, 15. února vtrhlo na malou Stranu přes Petřínskou zeď pasovské vojsko, které mělo zasáhnout proti stavovské rebelii.

Vojsko sestoupilo Malou Stranou až ke kamennému mostu. Zde byli útočníci odraženi palbou z děl a ručnic. Na pravý břeh pronikla jen malá jednotka jezdců. Ale ta postupně byla v ulicích pobita.

Mezi lidem se rozšířila fáma, že se pasovské vojsko ukrylo po klášterech. A tak následoval útok na jednotlivé areály. Nejdříve dav zaútočil na jezuitskou kolej u sv. Klementa. Kolem 11. hodiny dopoledne asi sto lidí oblehlo klášter u Panny Marie Sněžné. Ozbrojený dav byl plný nenávisti, vykřikoval podezření na zlehčování peněz, a při žebrání prý Františkáni kradou v měšťanských domech. Tři řeholníky pronásledovali až nahoru na střechu, odkud se dva pod střelbou zřítili dolů na dvůr a třetí byl dolů shozen. Zbylí útočníci zatím drancovali a demolovali chrám. Celkem zde bylo zabito čtrnáct Františkánů. Další zvěrstva odehrála se i jinde, například v klášteře Na Karlově.

Za uvedené vraždy bylo po uklidnění situace čtrnáct osob popraveno.

Těla zabitých řeholníků ležela tři dny pohozená v klášteře, teprve čtvrtý den se pod vedením hraběnky Šternberkové a manželky místokancléře Jindřicha z Písnic několik osob odhodlalo je pietně zabalit do plátna a pochovat v ambitu. V roce 2012 byli mniši prohlášeni za blahoslavené.

V r. 1615 byla těla vyzvednuta a slavnostně uložena v kapli sv. Michala. Teprve r. 1625 je chrám znovu vysvěcen kardinálem arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem Harrachem.

Po napadení Švédy v r. 1648 několik Františkánů uprchlo z kláštera, ale byli vesničany za Prahou přepadeni a oloupeni. Komunitě se nevedlo dobře.

Za války s Turky v r. 1662 nařídil arcibiskup Harrach odvezení posvátného obrazu Staroboleslavské Panny Marie z ohroženého kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi a umístění do chrámu Panny Marie Sněžné v boční kapli poblíž klášterního ambitu (dnešní kaple Panny Marie Pomocné). Stalo se tak 16. srpna a byl zde umístěn do 20. listopadu, kdy byl navrácen do Staré Boleslavi.

V roce 1677 se františkánský provinciál Bernard Sannig pokusil prosadit blahořečení v roce 1611 umučených. Za podpory arcibiskupa Valdštejna byl proces zahájen. 5. března téhož roku byl hrob mučedníků otevřen a pozůstatky čtrnácti těl byly exhumovány, vyrobena zdobná rakev a kosti byly obřadně pochovány před oltářem Petra z Alkantary, před nedávnem blahoslaveného Františkána, ve zdejší kapli sv. Michala.

Ale proces blahořečení zdejších mnichů tehdy nebyl dokončen.

V roce 1698 hrabě František Ferdinand Bertold z Ungeršic a jeho manželka hraběnka Uršula, rozená Vrtbovská, dali vystavět na nádvoří prostornou kapli Panny Marie Královny andělů, ve které jsou oba později pochováni.

Roku 1713 propuká v Praze hrozivá morová rána. Měšťané hromadně opouští Prahu s cílem usadit se během epidemie ve St.  Boleslavi. Ale nejsou vpuštěni do města a tak jsou nuceni se vrátit. Cestou učiní slib, že budou konat každodenní pobožnost k Panně Marii až do smrti, uchrání-li je nyní před smrtí. Za místo konání této pobožnosti zvolili kapli Čtrnácti svatých pomocníků při oltáři Panny Marie Pomocné. Tato pobožnost si získala takovou popularitu, že kapacita kaple naprosto nestačila a ještě na podzim ji konzistoř zakázala z obavy šíření nákazy. Lidé si bohoslužbu vynutili přenést do staré dřevěné kaple na Koňském trhu (v místě dnešního parku před sv. Ignácem na Karlově náměstí).

Když morová nákaza ustoupila, bylo při chrámu u Panny Marie Sněžné založeno bratrstvo Panny Marie Pomocné, které potom každé sobotní odpoledne vedlo pobožnosti v kapli téhož jména.

Obětí moru se stali i čtyři zdejší mniši Františkáni, při službě nemocným. Morem se nakazili, podlehli mu a byli pohřbeni v kryptě kostela u sv. Jindřicha. Jediný z pětice řeholníků, kteří za nemocnými docházeli, a morovou ránu přežil, byl kněz Jiljí Vlček. Zachovala se informace, že byl moru vystaven bez následků celých dvacet jedna týdnů.

Postupem času zdejší komunita řeholníků vzrostla až na osmdesát šest osob. Jenže doba dospěla k josefským reformám. Nejprve bylo řádu zakázáno přijímat novice. V roce 1782 kvardián několik noviců přijal, byl potrestán a rozezleným císařem bylo sděleno, že součástí trestu pro každého dalšího bude vyhoštění z rakouského císařství. Rok 1784 přinesl zákazy řádů, pro klášter u Panny Marie Sněžné bylo stanoveno, že ze stávajících šestašedesáti řeholníků smí tu zůstat pouhých osmnáct osob k zajištění mší. Klášter tak měl za současného zákazu přijímání noviců přirozeně vymřít.

Současně byl také zrušen starobylý kostel Matky Boží na Louži (stával na Mariánském náměstí) s farou. Ta byla přeložena nejprve ke kostelu sv. Klementa a zanedlouho ke kostelu Panny Marie Sněžné (1786).

Za faráře Rudolfa Fischera (původně od P.M. na Louži), který nastoupil úřad 1. července 1787, dochází k rozsáhlým stavebním úpravám. Za utržené peníze za starý chrám a další tamní nemovitosti vyrůstá na místě několika starých kaplí velkorysá budova moderní fary.

Chrám je ale odňat Františkánům a předán Magistrátu města Prahy, coby patronu kostela. Zbývající Františkáni užívají klášterní objekt se zahradou, a tři malé kaple v kostele. Po několika letech dostávají povolení znova přijímat novice. Při sčítání obyvatelstva v roce 1835 žije v klášteře znova padesát řeholníků.

Do dnešní doby se dochovala budova kostela v nedokončené podobě. Rozměr zamýšleného chrámu musel být impozantní a je zřejmé, že se měl stát centrálním chrámem dolní části nové Prahy. Vždyť to, co stojí dodnes, je vlastně pouze část s kůrem. Vlastní lodě nebyly nikdy ani vytyčeny. Původní záměr obnášel tři lodi se dvěma věžemi v průčelí (podle písemných pramenů byla vystavěna jedna, která snad ještě v roce 1434 stála). Než kostel obklopily modernistické budovy kolem, čněla silueta do dáli a byla vidět ze všech směrů. Bývala kritizována za poškozování panoramatu podobně, jako dnes výškové budovy na Pankráci.

Chrám je dnes přístupný průchodem farní budovou z náměstí na západní straně areálu. Na malém čtvercovém nádvoří jsou dvě sochy – sv. Jana Nepomuckého a sv. Petra z Alkantary. Již od vstupu do kostela je zřejmá nedokončenost objektu, protože poměr půdorysu a stavební výšky je značně nepřirozený, a to ještě nutno vzít v úvahu, že stávající výška klenby je o několik metrů nižší, než byla původní gotická.

Klenba byla při starých úpravách zbavena původního gotického zdobení a byla pozměněna tvarová forma na barokně-renesanční, takže na mnoha místech žebra klenutí opticky zasahují do okenních profilů. Významně se změnily profily oken, která byla dole vyzděna, nahoře lomený oblouk nahrazen mírným zaoblením.  Z interiéru byla odstraněna horní přiznaná gotická římsa pod klenbovými oblouky. Konstrukce budovy je téměř skeletového charakteru, kdy prostor mezi opěrnými sloupy téměř zcela vyplňují okna. Přitom boky v boční lodi jsou úplně vyzděny lomovým kamenem. Původní gotický oblouk oken je vidět už jenom na půdě, zvnější ne.

Patrně z důvodu dlouhé doby stavby a možná i změnami v konceptu nejsou geometrické dispozice ideálně geometricky uspořádané – třeba v nejzápadnější straně severní kaple je zřejmý pozůstatek dva a čtvrt metru silné a přes metr vysoké zdi ze staršího koceptu, spolu se zbytkem usazení spirálového schodiště, zavázaného do jinak koncipovaného zdiva. Patrně je to v křižovnických spisech zmiňovaná věž, pobořená 1434 a v r. 1683 definitivně zřícené.

Hlavní chrámový oltář Matky Boží Sněžné byl zřízen nákladem Jana staršího z Talmberku a Jankova, jehož znak je vidět nad hlavním oltářním obrazem. Jedná se o vysoce monumentální záležitost, rozměry se jedná o jeden z největších u nás – na výšku měří 29 metrů.

Oltář byl vysvěcen 4. května 1625 (dokončen r. 1651) a motivem obrazu je událost ze čtvrtého století, kdy 5. srpna 352 nad Římem na hoře Eskvilii uprostřed největších veder napadl sníh. Zjistilo se, že papež Liberius měl podobné zjevení, a tak bylo místo zvoleno k založení chrámu Panny Marie Sněžné. Nejdříve zde stála bazilika, zvaná podle papeže Liberiova, později kostel Panny Marie Větší. Počátkem srpna se zde odehrávaly oblíbené slavnosti s bohoslužbami. Od 14. století se slavnost rozšířila do Říma, následně z Itálie do celé Evropy.

Obraz nese vyobrazení vznášející se Matky Boží, kde na nebesích trůní Nejsvětější Trojice, obklopená anděly. Dole je vidět zasněženou horu, na níž papež Liberius, obklopený duchovenstvem a věřícími, světí místo budoucího chrámu. Po stranách hlavního oltáře jsou sochy sv. Jana Křtitele, sv. Petra, sv. Pavla a sv. Františka Serafinského. Ten je vyobrazen na menším oltářním obrazu, s motivem světce, přijímajícím od Spasitele odpustky na přímluvu Panny Marie. Autorem obrazu je pražský malíř Antonín Stevens.

Před oltářem stojí cínové svícny, původně z kostela Panny Marie na Louži. Jsou na nich jmenována dárkyně – vdova Barbora Havlová v r. 1550, za faráře Jana Povolila v r. 1692 rekonstruovány.

Na evangelijní straně chrámu stojí oltář sv. Kateřiny s obrazem světice, a sochami sv. Anny, Jáchyma, Zachariáše a Alžběty. Na tomto oltáři býval dříve Reinerův obraz Zvěstování Panny Marie, nyní přenesený na sousední oltář.

Tento oltář, zasvěcený Zvěstování Panny Marie, zdobený stylově uvedeným obrazem a soškami čtyř světic.

Na epištolní straně chrámu stojí oltář sv. Františka Serafinského s obrazem světce, po stranách se sochami sv. Bonaventury, Jana Kapistrána, Ludví a Jakuba de Marchia. Jsou to všechno patroni řádu Františkánů. V horním patře oltáře je malý obraz blahoslavené Elekty.

Vedle stojí oltář sv. Kříže, na kterém jsou umístěny sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty, držícího desky se zákonem. Na oltáři lze spatřit sošku Pražského Jezulátka, dárek pražského měšťana z roku 1828.

Mezi oltáři je umístěna nestylová kazatelna.

Na severní straně chrámu za mříží umístěn oltář sv. Antonína Paduánského, vysvěcený 2.července 1655 biskupem Josefem Cortim. Obraz světce je dozdoben drahými kameny. Vlevo od oltáře se nachází cínová křtitelnice, přenesená z kostela Panny Marie na Louži, s českými nápisy „Léta narození  Syna Božího 1459 Vít a Vavřinec slili tento klenot v den sv. Šebestiána“ a „Já křtím vodou, ale mezi vámi stál jest, jehož nevíte. Amen.“ Víko křtitelnice nese nápis: „Nákladem Markéty bečvářky vdovy“. Před nedávnem neznámý vandal z víka ulomil barokní sošku Jana Nepomuckého.

Stropní fresky nad oltářem s motivem sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského od Karla Kováře.

Varhany na kruchtě bývaly původně umístěny v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, odkud byly přemístěny v r. 1832, když tamní kostel získal nový nástroj.

V interiéru jsou rozmístěny mnohé náhrobní kameny zdejších mecenášů a významných osob. Zhruba uprostřed chrámu je krycí kámen k františkánské hrobce, užívané až do josefských reforem.

Na jižní straně kostela přiléhá kaple sv. Michala, nad ní je někdejší noviciát a klášterní oratoř. Někdy se kapli říkalo česká, protože se tu kázalo v češtině, na rozdíl od samotného chrámu, kde se kázalo německy. Projekt kaple vyhotovil emauzský Benediktin Efram a vystavěn z darů farníků a zdejších měšťanů za 1.700 zlatých. Klenba je zdobena zlatými hvězdami na modrém pozadí. Oltáře jsou z doby výstavby, ze sedmnáctého století, ale stylem se zdají starší. Na oltářním obraze je zobrazen sv. Michal, nahoře řezba Nejsvětější Trojice, po stranách se soškami andělů. V oválných obrázcích na zdi vyobrazení sv. Řehoře a Alžběty.

Při severní straně kaple se nachází kaple sv. Barbory, na oltářním obraze vyobrazena světice, při korunovaci andělem. Na menším obraze nahoře vyobrazen sv. Jan Nepomucký, po stranách se soškami. Na oltářním stole bývá umístěn starší obraz Panny Marie Dobré rady, dříve oblíbený poutní obraz.

Poblíž oltáře sv. Barbory jsou umístěny zpovědnice a vchod na kazatelnu. Na pilíři visí obraz čtrnácti sv. Pomocníků z řádu Františkánů, nad nimiž klečí sv. František před Spasitelem.

Pro Františkány důležitým oltářem je oltář sv. Petra z Alkantary, nesoucí vyobrazení světce, klečícího před křížem a věnčeného andělem. Před schůdkem je hrob čtrnácti ubitých Františkánů z r. 1611. Hrobka byla otevřena v roce 1882 a nalezena dubová truhlice s pozůstatky mnichů. Nedaleko tohoto oltáře stojí malá kazatelna se soškou sv. Michala na stříšce.

Na obvodové stěně kaple visí jednotlivá zastavení křížové cesty.

Ze strany nádvoří na jižní straně stojí kaple Pomocné Panny Marie. Zde se za moru 1713 odehrávaly pobožnosti k Panně Marii a vzniklo zde známé bratrstvo Panny Marie Pomocné (1719).

Po stranách hlavního oltáře s vyobrazením Milostné Panny Marie, po stranách památka na dobu moru v podobě sošek patronů ochránců – sv. Šebestiána a sv. Rocha (okolo r. 1714).  V klenbě kaple je výmalba s motivem Nejsvětější Trojice. Na téže straně je ještě jeden menší oltář, zasvěcený Čtrnácti sv. Pomocníkům (z r. 1696). Poblíž vstupu nalezneme i oltář sv. Kříže. K obrazu Spasitele s křížem se váže historka,  že u něj se modlící Marie Terezie ze Strobholfu byla vnuknutím přesvědčena r. 1645 ke vstupu do řádu Karmelitek.

Severní frontu nádvoří uzavírá kaple sv. Jana Nepomuckého. Uvnitř stojí tři oltáře – hlavním je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému s obrazem světce, a soškami sv. Václava, Vojtěch, Rocha a Šebestiána. Dalšími jsou oltář sv. Anny a Bolestné Panny Marie se sochou. Na stěně visí obrazy – kopie obrazu Karlovské Madony, dále obraz sv. Josefa a Nejsvětější Trojice. Za oltářem bývala branka, vedoucí do zrušeného hřbitova.

Brána ze hřbitova do ulice je nahoře zdobena zbytkem původního gotického portálu. Reliéf na tympanonu je zřejmě z roku 1483 a zobrazuje Krista, korunující Pannu Marii, nahoře s Bohem Otcem, přičemž zbylé dvě postavy by snad mohly být vlevo Karel IV. a napravo postava Karmelitána. Jelikož jsou zde však umístěny i královské erby a postavy jsou bez hlav, někteří vědci se domnívají, že druhou postavou je buď královna Blanka, nebo že jsou to Jan Lucemburský se synem Karlem IV.

Tympanon měl být zřejmě umístěn nad vchodem do chrámu, ale později se již slohově nehodil. Dnes je zde umístěna pouze kopie. Originál byl sňat a r. 1910 přemístěn do Lapidária Národního muzea. Potom dlouhé roky byl uložen v Jiřském klášteře, nyní v je depozitáři mimo Prahu.

Vstupní průčelí z nádvoří s mozaikovým obrazem Panny Marie Sněžné od Viktora Foerstera(1910)  (c) foto Jan Rohan, 2018  

Nad renesančním průčelím vstupu do chrámu vytvořil r. 1900 při velké rekonstrukci Viktor Foerster veliký mozaikový obraz Panny Marie Sněžné. Nad ním v průčelí je zčásti původní gotické rozetové okno. V této době prošel kostel regotizační obnovou a fasády byly zbaveny renesančních sgrafit. V roce 1930 kostelní interiér prošel restaurací, která se kladně projevila na vzhledu i duchu stavby.

Zdejší kostel byl svědkem nejvýznačnějších mezníků českých dějin a často se dějiny na zdejší půdě tvořily. V širších evropských souvislostech bývá náš chrám srovnáván s chrámem sv. Štěpána v Toulous, se Sainte Chapelle v Paříži nebo s katedrálou sv. Petra a Marie v Kolíně nad Rýnem.

Po listopadovém pádu komunistické moci se do kláštera vrátili Františkáni. Vychováno bylo několik mladých řádových kněží a pomalu je vracen život i starému kostelu. Proběhla oprava krovů a střech, zreastaurovány byly některé renesanční malby; na restauraci čeká slavný obraz Václava Vavřince Reinera Zvěstování Panny Marie.