Sv. Haštala (Haštalské nám.,P1)

Zasvěcení kostela sv. Haštala je v Evropě hodně výjimečné. V celé střední Evropě lze najít pouze dva kostely – kromě toho na Starém Městě Pražském je již pouze jeden poblíž německého Landshutu, v bavorském Moosburgu nad Isarou.

Svatý Haštal byl současníkem římského císaře Diokleciána, který proslul krutým pronásledováním prvních křesťanů. Žil v císařském paláci a zastával funkci správce financí a vlastně i samotného paláce.

Přesně v duchu přísloví o tmě pod svícnem ukrýval ve svém domě mnoho pronásledovaných křesťanů, jeden čas dokonce u něj žil tajný papež Kajus. Haštal obracel někdejší pohany na víru a Kajus je potají křtil. Tato činnost mu procházela docela dlouho, až se jednou pověstné ucho utrhlo. Diokleciánův úředník Fabián Haštalovu podvratnou činnost odhalil a zatkl jej, ale i mnoho dalších křesťanů nejen v paláci, také ve městě.

Zajatci byli velmi krutě umučeni, až zůstal samotný Haštal. Nejdřív byl přesvědčován, aby na oplátku za svůj život sloužil Marsovi a Jovišovi. Haštal odmítl, na to začal být tažen na skřipci a střídavě bičován. Fabián byl překvapen pevností víry a zaskočen skutečností, že jak se muka stupňovala, Haštal děkoval za své utrpení, protože jej nebral jako trest, nýbrž cestu, jak nejvýše posloužit své víře.

Nakonec byl zaživa pohřben. Den jeho umučení roku 286 se slaví každoročně 26. března. Jeho svatořečení pomohly zvěsti o zázračných uzdraveních, kterým údajně dopomohl. Také proto bývá označován za patrona proti bolestem hlavy.

Podle všech pramenů se zdá být jisté, že zakladatelem kostela sv. Haštala byl Řád německých rytířů, sídlící v nedaleké komendě při kostelu a špitálu sv. Petra Na Poříčí. Ti, pocházeje z Říma, přinesli do českých zemí kult sv. Haštala coby „hostitele svatých“.

V těsné blízkosti, v místě zvaném Na Františku, se nachází kláštery Klarisek a Františkánů, založené Anežkou Přemyslovnou. Do kláštera Klarisek také roku 1234 vstoupila. Tehdy Anežčina matka Konstancie od Německých rytířů vykupuje kostel a dvůr u sv. Petra, a veškerý tento majetek vkládá do špitálu svatého Františka. Do té doby totiž františkánský špitál náležel pod správu farnosti sv. Haštala.

První písemná zmínka o kostelu sv. Haštala se právě týká františkánského špitálu, kdy je kostel zmíněn, že dnem 21. března 1234 král Václav I. jej i špitál bere pod královskou ochranu.

Koupí těchto majetků přešlo podací právo a patronát českým královnám. Toto uspořádání vydrželo až do vypuknutí husitských válek.

Ovšem františkánský špitál již r. 1235 administrativně přechází zpět pod farnost u sv. Petra.

Již v první polovině 14. století je kvůli nedostatečné kapacitě kostel zvětšen přístavbou dvou velkých lodí namísto staré pravé lodi, investorem a iniciátorem stavby je velmi pravděpodobně Eliška Přemyslovna, manželka krále Jana Lucemburského. Stavba proběhla dvoufázově – původní románský kostel obklopila východně a jižně nová konstrukce tak, aby po dobu stavby zůstal kostelík v provozu. Zbořen byl až ve fázi, kdy již jeho existence překážela dokončení stavby. Stavební sloh ale v závěrečné fázi neodpovídá původně rozestavěné stavbě – původně jednolodní koncept byl pozměněn na dvojlodní, jak odpovídalo aktuální stavební módě. Ve východní lodi je zřízena sakristie, v patře je přestavěna někdejší kaple na chrámovou klenotnici.

V roce 1375 dokládá písemný pramen za zřizovatele této kaple pány z Jenštejna. Bývalou kapli Všech svatých pro ně vystavěli patrně, soudě podle vysoké kvality kamenických prací, lidé z královské stavební huti Petra Parléře.

Farním se kostel stal r. 1357, a dlouhou dobu to byl jeden z největších pražských chrámů. O jeho významu duchovním i správním svědčí rozlehlý hřbitov i vyhlášená svatohaštalská škola (prvně zmíněna r. 1378).

Známým se stal svatohaštalský kazatel Pavel, když na kostnickém koncilu svědčil proti Husovi na straně svaté církve. Zřejmě také proto směřoval jeden z prvních útoků vzbouřených táboritů právě na kostel sv. Haštala. Kostel i škola byly zpustošeny a farnost ovládli husité. Další katastrofa přišla v roce 1432, kdy se haštalskou čtvrtí prohnala ničivá povodeň. Roku 1436, v prvních mírových letech, prošel kostel rychlou první částečnou opravou.

Husitské války odezněly, avšak kališníci drží dál vládu nad farností. Do této atmosféry přijíždí do Prahy biskup konstancký Filibert, aby mezi prvními vysvětil oltáře u sv. Haštala.  Bylo jich tehdy osm a zvláštností bylo, že staroměstští pohodní zde měli vlastní oltář. U něj se odehrávaly i jejich pohřební obřady.

V letech 1500 (a potom 1604) byla přestavována kostelní věž. V roce 1524 do věže osazeny hodiny. V šestnáctém století věž nesla tři zvony, nejznámějším byl hlavní zvon, řečený Plampač.

Dílčí přestavba v roce 1611 přinesla přestavba hlavní kruchty, zvané latinská – tehdy byla původní dřevěná stržena a nahrazená kamennou s klenutím. Menší kruchta se nazývala literátskou neboli žákovskou a zpívaly se z ní roráty. Téhož roku byl farníky zvolen za faráře Jiří Tesák. Byl to luterán a zavádí německy mluvená kázání. Umírá v roce 1617 a jeho funkci přebírají další luteráni.

V roce 1620 byl rozšířen hřbitov za kostelem. Téhož roku se farníci ze svatohaštalské a svatokřížské farnosti rozhodli rozprodat staré cenné bohoslužebné náčiní a další cennosti z chrámového pokladu, aby mohli obnovit svatohaštalskou školu. To se podařilo ještě téhož roku.

Po bitvě na Bílé Hoře nastupuje protireformace. Od sv. Havla je z Prahy vykázán zdejší predikant Samuel Martini. I další kněží, zpravidla luteráni, jsou jeden po druhém vypovídání ze služby i z města.

Výjimku od knížete Lichtenštejna dostal utrakvista Jan Brtva Domažlický, který převzal úřad pod podmínkou, že povede také původní katolické mše, ač ženatý. Vydržel do své poslední mše 6. května 1624, po níž beze stopy mizí.

Od počátku sedmnáctého století jsou i u Haštala vedeny matriky (od 1614), nicméně značně nedbale. V těch nejstarších jsou k nalezení různé poznámky, jak se kostelníci vzájemně tupili a napadali za lajdácké vedení knih. V r. 1623 lze najít zápis, kdy je jmenován jakýsi Šimon Šmíd, který dokonce v kostele a faře kradl… Zdejší matriky byly později předány do Týnského chrámu, nyní je celá sbírka matrik soustředěna v Archivu hl. m. Prahy.

Po odchodu Brtvy Domažlického přebírají vládu nad farností zpátky katolíci. Jenže je veliký nedostatek duchovních. Ve zdejší správě se objevují cizinci i z Polska, řádoví bratři z nejrůznějších řádů, dokonce tu slouží převor kláštera sv. Anežky.

11.listopadu 1631 vtrhli Sasové do Čech. Ve vzniklé destabilizované situaci se místy pod jejich ochranou dostávají na farnosti luteráni. Stalo se tak i u Haštala, Týnský chrám obsazuje někdejší svatohaštalský kněz Samuel Martini z Dražova. S ústupem Sasů ztrácí pozice i luteráni v českých kostelích.

Jenže duchovních katolického vyznání je katastrofální nedostatek, kostel sv. Haštala je převeden pod farnost Panny Marie v Týně. Stává se až do roku 1739 filiálním kostelem.

21.července 1689 zakládají dva francouzští žháři v Kaprově ulici oheň, který se zakrátko prožene větší částí Starého Města. Katastrofa má nikdy neviděné následky. Zničena byla téměř všechna dřevěná stavení, kamenná byla poškozená značně. Požár silně poničil i kostel sv. Haštala: klenba hlavní lodě se zřítila, kostelní věž vyhořela, čímž byly zničeny hodiny i zvony, a nechybělo mnoho ke zřícení pravé lodi.

Magistrát hodnotil chrám velmi vysoko, proto ihned započaly práce na obnově kostela pod vedením stavitele Pavla Ignáce Bayera. Touto opravou však stavba pozbyla všech gotických rysů.  Možná z obavy o poškození již narušené statiky byla o hodně snížena středověká klenba a nahrazena valenou klenbou s lunetami. Upraveny byly okenní otvory a změnou prošlo západní průčelí. Roku 1689  na jižní straně vyrostla zvonice. Osazeny byly tři zvony – největší Haštal, vážící 1,5 tuny (přelit následně r. 1833). Střední zvon vážil 450kg, malý zvon 150kg (oba přelity r. 1848).  Kromě nich v sanktusové vížce býval umístěn asi 32kg vážící zvonek, darovaný sem r. 1750 zdejšími farníky ke zvonění klekání a jako umíráček.

Hrubé práce byly ukončeny r. 1695, vnitřní výzdoba však probíhala až do roku 1699. Do věže byly osazeny nové zvony, ale hodiny již obnoveny nebyly.

Od roku 1711 se jedná o zřízení samostatné farnosti, ale až roku 1739 má obec vlastního faráře.

Dne 17. června 1757 při dělostřelbě pruského vojska byl kostel také poškozen. Jedna koule proletěla oknem a v místě oltářního obrazu proletěla skrz. Další sesbírané koule byly na paměť příštím časům zasazeny do fasády.

Roku 1832 je zrušen starý hřbitov. Na jeho místě tak vzniklo malé náměstíčko, díky kterému lze dnes kostel spatřit z odstupu.

V roce 1851 prochází chrám další generální opravou.

Chrámové varhany byly na kruchtu opatřeny r. 1876, přemístěním z kostela sv. Vojtěcha (zbořen v letech 1902 – 1903 a na jeho místě byl vystavěn Obecní dům).

Další významná oprava byla nutná v roce 2003, kdy byl chrám poškozen zvýšenou hladinou spodní vody po povodni v předchozím roce.

Stavebně má kostel sv. Haštala tvar nepravidelné čtyřlodní baziliky. Nad západním koncem jižní lodi stojí věž. V patře nad presbytářem se nachází výše zmíněná klenotnice.

Severní část je tvořena dvojlodí, klenba se snáší uprostřed na tři sloupy. Je to nejstarší dochovaná část stavby.

Chór o šíři jednoho klenebního pole má polygonální závěr. Na chór navazuje stejně široká loď s valenou klenbou. Na západním konci stojí  renesanční kruchta (1611). Gotická okna bez kružby jsou původní.

Zařízení kostela je zachované barokní z období přestavby kolem r. 1730. Většina oltářů pochází z období obnovy interiéru po roce 1883. Zajímavá je historie oltářního obrazu Umučení sv. Haštala.

Hlavní oltář je původně z r. 1731, pořízený nákladem Jana Ignáce Bukovského. Doplněn byl později obrazem od malíře Weisse (1856), vytvořeným podle starší předlohy. Již r. 1883 vytvořil dnešní podobu hlavního oltářního obrazu Josef Scheiwl, starší obraz byl přemístěn na stěnu.

Na stranách tabernáklu jsou uloženy relikvie – ostatky sv. Haštala, vč. lebky, darované Karlem IV., významným sběratelem relikvií světců. Součástí zdejšího relikviáře má být také sbírka 259 úlomků pozůstatků jeho druhů, umučených spolu s ním.

Sochy světců po stranách hlavního oltáře – sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého pochází pravděpodobně z dílny Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa (1731), od stejného autora je zde také sousoší Kalvárie (1716) v severním dvoulodí.

Nejstarším předmětem inventáře je cínová křtitelnice, datovaná r. 1550. Možná původní z doby gotické výstavby je mřížka sanktusáře v presbyteriu, do dnešní podoby byl upraven v roce 1695.