Sv. Jindřicha a sv. Kunhuty (Jindřišská ul., Praha 1)

adresa: FÚ Jindřišská 30, P1                                       mše: Út, Čt, Pá 15.00  St 17.00  Ne 9.30

 

 

Kdysi bývalý hlavní farní chrám Nového Města Pražského, je zasvěcen sv. Jindřichovi a Kunhutě. Tento kult je velmi zvláštní a ukazuje na specifický rys starých Čechů, kteří si dost často k uctívání vybírali osoby z řad cizinců, co se během života zasadili o Čechy nebo české království.

Přesně totéž platí o výše uvedených světcích.

Svatý Jindřich se narodil r. 972 v Bavorsku na hradě Abachu, kde byl vychován řezenským biskupem, pozdějším sv. Volfgangem. I ten byl v Čechách poměrně uznávaným světcem. V dospělosti se Jindřich stal bavorským vévodou, se sídlem v Řezně. V r. 1002 byl Jindřich zvolen německým králem a zasnoubil se s Kunhutou z rodu Lucemburků. Jenže Kunhuta se ještě předtím zavázala slibem panenské čistoty a k zasnoubení svolila jen z úcty a poslušnosti ke svým rodičům. Jindřich byl tím zjištěním překvapený a pod dojmem slibu takového významu udělal podobný slib. Údajně jej oba dodrželi až do smrti.

Jednou pomlouvači Jindřichovi donesli, že Kunhuta byla Jindřichovi nevěrná, ta se ale rozhorlila, že na důkaz podstoupí ordál, boží soud. Bosýma nohama pak přešla po rozžhavených radlicích, aniž se popálila.

V r. 1014 byl pár v Římě korunován. Opakovaně se pak Jindřich zasadil a vstoupil do dějin Čechů a českých zemí. Za vlády Boleslava III. Ryšavého, který svého bratra Jaromíra dal oslepit a vykastrovat a dalšího bratra Oldřicha se pokusil zavraždit, uchýlil Jindřich Jaromíra a jeho matku Emmu u sebe r. 999. Následně r. 1004 vojensky dopomohl vojenskou intervencí Přemyslovcům k udržení trůnu a osobně v Praze oslavil svátek Narození Panny Marie.

Jindřichův vpád stabilizoval mírové podmínky v Čechách a později se stal respektovaným českým patronem. Horlivě jej uctíval například český král Karel IV. Jindřich zemřel v r. 1024 a je pochován v Bamberku, kam jej po své smrti následovala i jeho žena, příští svatá Kunhuta. Sv. Kunhuta se stala patronkou Bamberku, a obecně je patronkou těhotných žen.

Po založení Nového Města Pražského, které se rozkládalo v oblouku mezi návrším Vyšehradu a jeho podhradí až po vltavský břeh u Petrského Města (dnešní Poříčí), bylo potřeba prostor osídlit, a to předpokládalo zřídit kromě usedlostí i místa duchovních a správních center. Dosud tu bylo jen několik skromných kostelíků, a okolo malé osady. K potřebě nových usedlíků byly stávající svatyně zvětšovány, ale také se stavěly kostely nové.

Místo, kde se kostel sv. Jindřicha a Kunhuty nachází, byl na kraji někdejší vsi Chudobice, tehdy ještě mezi osadami Rybníčkem a Poříčí, vedle senného trhu. Tady někdy v letech 1348-1351 je založen vůlí arcibiskupa Arnošta na pozemcích zdejších majitelů – křižovníků s červenou hvězdou nový chrám. Stavbu vede Mistr nedalekého špitálu sv. Františka Oldřich. Když ten r.1350 umírá, stavbu chrámu dokončuje jeho nástupce Jindřich. Že byl kostel zasvěcen sv. Jindřichovi, na tom má zásluhu nejen stavebník, ale rovněž skutečnost, že sv. Jindřicha měl ve velké úctě za zásluhy o českou státnost Karel IV., sv. Kunhuta zase byla patronkou a dobrodějku Řádu Křižovníků.

Kostel byl vysvěcen v únoru 1351 arcibiskupem Arnoštem. Založení Nového Města proběhlo z velké části na pozemcích Křižovníků, a tak arcibiskup rozhod kostely sv. Jindřich a sv. Štěpána povýšit na farní, aby se formou farních odvodů vrátily řádu peněžní prostředky jako náhrada. Při sv. Jindřichu byl zřízen rozlehlý hřbitov. Také zde byla založena škola. V archivu je uložena listina se zápisem visitace z 11. října 1379, která neshledala žádné vady ani v provozu farnosti, ani školy.

Za husitského období zde byl farářem umírněný husita mistr Prokop z Plzně. Ve svých spisech horlil za smír s katolickou církví a stavěl se výrazně proti radikálnímu Janu Želivskému. Po porážce husitského hnutí byl kostel r. 1438 přesvěcen a mistr Prokop je paradoxně ještě r. 1457 farářem u sv. Jindřicha.

V letech 1347 – 1361 zasáhla Prahu morová rána, a na místní hřbitov putuje převážná část mrtvol z Nového Města. Další epidemie moru zasáhly město v letech 1420, 1507, 1520,1582. Záznamy uvádí z té doby několik desítek pohřbů denně, na konci 16. století až čtyřicet.

Starobylé kusy inventáře stojí v kostele dodnes, např. křtitelnice byla osazena v r. 1487. Nese český nápis, že „byla udělána za kněze Tobiáše z Králové Hradce od Janotky, konváře“.

Roku 1520 byla pod správu kostela sv. Jindřicha předána ves Kyje, čímž se tamní kostel sv. Bartoloměje stal filiálním, a to až do r. 1743.

Farář od sv. Jindřicha Jiří Šmákal byl r. 1524 vypovězen z Prahy za svoje luteránské postoje. I další zdejší faráři se netajili utrakvistickými postoji, dokonce jistí mistři Felix (ve funkci 1548-1551) a  Martin (1553) vydávali české protestantské spisy proti katolickým svatým obrazům. Ti však podle všeho postiženi nebyli…

U příležitosti příjezdu císaře Maxmiliána I. do Prahy 8. listopadu 1558 stála u zdejšího kostela slavobrána, u níž byl císař slavnostně uvítán.

Ale již r. 1562 další císař, Ferdinand II., instaluje do zdejšího chrámu kališnického faráře, a i další, kteří následují, jsou zvláštní persony – jakýsi Jan Včelice (Včelinus) oddal veřejně opata Slovanského, za což skončil ve vězení. Po něm nastoupil (1591) Tomáš Niger, po tom, co odpřísáhl, že opouští kacířství (1593), dosáhl prominutí všech církevních pokut a trestů. V r. 1597 na jeho místo nastupuje katolík z pražské konzistoře, Václav Dačický. Ovšem záhy, 1599-1602, úřaduje zde Jiří Hanuš Landskronský, otevřený luterán. Vypsal jsem zde tuto posloupnost, abych ilustroval, jak nestabilní byla v té době katolická víra, ale i s jakou slabostí potírala doznívající (a zároveň opětovně se formující protestanství). Následovala ještě řada nekatolických farářů, posledním byl Vít Fagellus, vypovězený 13. prosince 1621 z Prahy. Poslední kališnická mše byla odsloužena na velikonoční svátky r. 1922, a potom nastala normalizace…

Při farnosti u sv. Jindřicha fungovala pověstně kvalitní škola, a to již od dob husitských bouří. Na konci 16. století mívala kolem padesáti žáků. Slavným rektorem školy byl např. Pavel Kristián z Koldína, slovutný český právní teoretik (jeho zákoník „Městská práva království českého“ platil v Čechách 232let!) a tvůrce latinských básní, nebo Jan Kampánus Vodňanský, profesor řečtiny na Karlově univerzitě, a rovněž latinský básník.

Po Bílé Hoře byl kostel podle všeho vrácen křižovníkům, kteří jej vystavěli, ale z důvodu, že řád neměl dostatek řádových kněží, arcibiskup sem dosazoval „světské“ kněze.

V r.1646 se křižovníci zřekli práva ke kostelu sv. Jindřicha ve prospěch řádu Barnabitů od sv. Michala ve Vídni, které bratr císaře Ferdinanda III. Leopold Vilém uvažoval uvést do Prahy. K tomu však nikdy nedošlo a tak český panovník předal r. 1649 podací právo k farnosti na obec Nového Města Pražského.

Během obléhání Prahy Švédy se kamenná zvonice kostela stala jádrem obrany, kdy na ní byla pozorovatelna, i palebné postavení obránců. Stavba byla nepřátelskou palbou poničena, ale protože místo bylo uznáno za zásadní při odražení útočníků, novoměstští radní se usnesli nejen stavbu za obecní prostředky opravit, ale i na památku padlých slavit veliké církevní oslavy u příležitosti svátků Všech Svatých v chrámu sv. Jindřicha. Tyto slavnosti se pak udržely ještě dalších sto let.

Kolem kostela sv. Jindřicha 28. srpna 1656 projížděl průvod císaře Ferdinanda III. do Prahy, když tradičně projel Novou branou do města. V r. 1673 byla vysvěcena kaple sv. Barbory na počest statečného faráře Tichého, kterému se podařilo odhodit dopadlou dělostřeleckou kouli z kostelní věže na přilehlý hřbitov za švédského obležení. Tehdy kostel zachránil, ale nyní vybudovaná kaple sv. Barbory těžce zasáhla do vzhledu starobylé stavby, a neméně pak další kaple na jižní (1688) a severní (1696) straně.

Když vypukla r. 1680 další morová rána, bylo potřeba pro zalidněné Nové Město zřídit prostornější hřbitov, a tak na kraji území farnosti sv. Jindřicha byl založen Staroměstský hřbitov s kaplí sv. Rocha, a dále Novoměstský hřbitov s kaplí sv. Kříže. Od r. 1724 byly pořádány od sv. Jindřicha pouti s cílem právě ke sv. Kříži na Novoměstském hřbitově, kde byla dokonce r. 1787 zřízena samostatná fara.

V r.1747 nejspíš pod dojmem z obležení, kdy nebylo možno docházet do kostela v Kyjích, byla tamnější  farnost od sv. Jindřicha oddělena.

2.července 1745 blesk zapálil kostelní střechu, která se následkem požáru zřítila. Do té doby měla střecha typický český tvar, s vysokým a štíhlým profilem. Ze zřícené báně byly nalezeny staré spisy s oslavnou písní o husitském vítězství u Ústí nad Labem (1426) a dvě další písemnosti.

Po rekonstrukci již chrám dostala střecha současnou podobu, která se však podle dobových záznamů veřejnosti vůbec nelíbila, protože v části u u věže zůstala štíhlá stanová střecha, nešikovně napojená na nově provedenou zploštělou. 17. února 1756 půlnoční vichřice strhla konstrukci krovů na věži a padající trosky poškodily novou střechu a částečně i tu původnín. Věž i střecha následně již dostaly jednotnou podobu, jak je patrná dnes.

Další výrazné poškození kostela způsobilo pruské obležení, když výrazná věž sloužila jako zaměřovací bod. Zničeny byly věžní hodiny na zvonici a poškozeny sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Tadeáše u hřbitovní zdi. Zvonice byla opravena r. 1777, kdy dostala vysokou štíhlou střechu v gotickém duchu a nové hodiny s číselníkem. V noci na 30. ledna 1801 však vichřice zlomila krovy zvonice, střecha se zřítila a v kostele těžce poškodila kapli sv. Lukáše, v níž rozbila dva oltáře. Tehdejší farář zaznamenal, že přestože oba oltáře těžce porouchány byly, skleněná dvířka, ani skleněné relikviáře nebyly poškozeny.

Po r. 1787 je zakázáno pohřbívat na místním hřbitově, dosud největším v Praze. Byla zbořena hřbitovní zeď, jež se táhla od místní fary až dozadu přes Jindřišskou ulici. Sochy sv. Jana Nepomuckého (od Michala Josefa Brokoffa)  a sv. Judy Tadeáše byly přeneseny od hřbitovních vrat ke kostelnímu vchodu. Hřbitov byl v několika etapách vyklízen, až do dnešní podoby, kdy po něm nezbyla ani stopa – nejprve byl proměněn v parkovou úpravu, a dneska park pohltila rušná komunikace.

V r. 1864 vzniklo družstvo k dostavbě a regotizaci věže zvonice. Vybralo se však málo peněz a bylo rozhodnuto předat je novoměstské radnici. Ta se však rozhodla obnovu uhradit, na práci najala osvědčeného architekta Josefa Mockera, který r. 1879 práce dokončil.

Katolické obřady v češtině se tu pořádají pravidelně od r. 1880, dlouho přetrvávala tradice nedělních postních kázání v němčině.

U sv. Jindřicha se zachovaly nejstarší matriky – křestní z r. 1584, oddací z r. 1592 a úmrtní z r. 1607. Zájemci si ji mohou prohlédnout v elektronické podobě v archivu hlavního města Prahy na adrese ahmp.cz. Historii chrámu sepsal farář Karel Navrátil v obšírném díle „Paměti hlavního kostela farního, fary a školy sv. Jindřicha a sv. Kunhuty“ (1869). Stejný autor také sepsal podobně obsáhlou práci o klášteře na Karlově a o kostele sv. Haštala.

Půdorys gotického chrámu sv. Jindřicha je obdélníkový, zakončený osmiúhelníkem. Skládá se ze tří stejně vysokých lodí, uvnitř s dlouhým kůrem. Opěrné sloupy mají dva ústupy, na severní straně jeden z nich opatřen v kameni vytesaným křížem s obrazy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty.

Původně měl kostel sedmnáct oken s gotickou kružbou, při popsaných přestavbách přišel o tři, tam kde vznikly boční kaple, a centrální okno za hlavním oltářem bylo zazděno.

Uvnitř stojí šest pilířů, sklenutých křížovou klenbou. Při přestavbě v r. 1738 ztratily sloupy svůj gotický ráz, když byly obloženy umělým mramorem a osazeny korintskými hlavicemi, a na hrany klenby osazeny sádrové ozdůbky. Ve svorníku klenutí kruchty se nachází busta královny, snad tedy sv. Kunhuty.  Po obvodu se nachází deset oltářů.

V kostele se dochovala řada hodnotných obrazů – hlavní oltářní a několik dalších v bočních kaplích od malíře Jana Jiřího Heintsche. Motivem oltářního výjevu je sv. Jindřich, chránící chrám. Je to zřejmý odkaz na ochranu tohoto chrámu v několika po sobě jdoucích nájezdů. V jižní kapli je možno vidět obraz Zvěstování Panny Marie, na němž sv. Anna líbá ruku Ježíška, dílo Karla Škréty.

Vedle oltáře pod oknem visí velký obraz „Proměnění Krista Pána“ od Václava Reinera. Dále je zde k vidění pětice obrazů, zde obraz klečící Máří Magdaleny, podle všeho dílo Petra Brandla.

V jižní lodi je umístěn oltář sv Jana Nepomuckého, který sem byl r. 1875 přenesen z Krocínské kaple. Na obětním stole je deskový obraz Panny Marie Štěpánské, a jde o nejstarší obraz v chrámu. Tento starobylý obraz byl v obdobích sucha procesím nošen na bájný Vyšehrad.

V severní lodi na východním konci u oltáře Nejsvětější Trojice je obraz Panny Marie Pasovské, který byl uctíván německou menšinou v době moru v r. 1713 v provizorní dřevěné kapli, stojící tehdy v místech, kde Jindřišská ulice ústila na Koňský trh (dnes Václavské náměstí).  V r. 1754 byla na motivy tohoto obrazu zhotovena ocelorytina, a ta umístěna r. 1796 na soše sv. Václava na kašně na dnešním Václavském náměstí. Originál jezdecké sochy sv. Václava dnes zdobí malý parčík na Vyšehradě nad dělostřeleckou baštou v západním cípu areálu.

V r. 2001 byly do zvonice kostela zavěšeny dva nové zvony – Jindřich a Kunhuta, ale rozměrů svých předchůdců nedosahují, Jindřich váží 65kg a Kunhuta 43kg (původní zvony vážily přes tunu).

Severně od samotného kostela stojí zvonice, založena jako gotická, dřevěná, někdy kolem 1472 až 1476, která dnes svými rozměry zastiňuje vlastní kostel a většina kolemjdoucích ji za něj pokládá. R. 1879 byla rekonstruována a vrácen jí majestátní gotický výzor. Dnes je to nejvyšší samostatně stojící zvonice v Praze (65,7m). Starobylé zvony pocházely až z 15. století – nejstarší zvon Marie z r. 1518 od zvonaře Bartoloměje z Nového Města nese nápis „Aj, já zvon nikdy marně nezaznívám, hlásámť svátek neb požár či pohřeb slavný“. Největší – Jindřich – praskl a r. 1804 byl přelit a slavnostně osazen. Třetí zvon, Dominik, byl r. 1850 zvonařem Bellmannem rovněž přelit. Zvony Dominik a Jindřich byly za světové války zrekvírovány a zničeny.  Z deseti historických zvonů se dochoval jediný, Marie.

V devadesátých letech byl do interiéru Jindřišské věže vestavěn kavárenský komplex, provozovatel nechal zrestaurovat i zvon, v r. 2003 obnovil věžní hodiny a osadil desetizvonovou zvonkohru z dílny mistra zvonaře Petra Rudolfa Manouška. Z nejvyššího podlaží je exkluzivní výhled na Nové i Staré Město.