Sv. Vojtěcha (Vojtěšská ul., P1)

Osídlení okolí kostela sv. Vojtěcha je daleko starší, než založení Nového Města. Zdejší lokalita nesla nejrůznější názvy – Podzderazí, s ohledem na blízkost slovutného kláštera, V Jirchářích (někdy i Smradařích) s odkazem na místní dílny koželuhů, ale také Kalábrie, pro označení místních řemeslníků, příchozích právě odtud.

Zdejší jircháři si již dávno před založením Nového Města vystavěli svůj kostel, snad již ve třináctém století, první písemná zmínka o něm je datována 1318. Šlo o dokument, kterým byl dosazen společný farář pro dvě sousední farnosti – tedy pro osadu svatovojtěšskou a farnost u sv. Michala v Opatovicích, patrně pro chudobu obou dotčených osad.

Protože v sousedním Podskalí dříve stával kostel stejného zasvěcení, dostal tento kostel přídomek Větší.

Je pravděpodobné, že původní gotický kostel se dodnes zachoval, zakomponovaný do severní boční lodě. Někdy v období založení Nového Města se staví současná hlavní loď. Podle listinných pramenů během husitských válek tato loď je již dokončena. Farní budova je zmíněna na svém místě 1367 a farní škola 1413. Přilehlý hřbitov byl nevelký a zdokumentované výnosy z něj téměř nestály za řeč.

Od roku 1399 slouží tu v úřadu farář Michal, podle původu Němec, rozený v Německém Brodu, řečený Soudný. Tento Michal se nabídl králi Václavu IV., že se pokusí zvýšit výtěžnost zlatých dolů v Jílovém. Podle všeho nebyl nijak úspěšný a po r. 1408 odchází k papežskému stolci a vykonává právní služby. Dokonce se stal účastníkem Kostnického koncilu na straně obžaloby Mistra Jana Husa. Roku 1412 sestavil obžalobu z bludů, dokonce se mu podařilo zažalovat i českého krále, když nebyl schopen zabránit šíření posměchu mezi Pražany.  Na to papež Jan XXIII. vydává bulu proti Pražanům a Hus je označen coby šiřitel Viklefových tezí za bludaře.

Hned zkraje husitských bouří uchvátili Husovi příznivci zdejší faru. Zřejmě z důvodu Michalovy nepřítomnosti na faře si sem dosadili kněze podobojí. V listopadu 1414 se v pražských kostelích začíná podobojí podávat pravidelně – prvním byl farář mistr Jan z Hradce u sv. Martina Ve zdi, po něm u sv. Michala a hned vzápětí u sv. Vojtěcha. Farář Michal de Causis se již do Prahy nikdy nevrátil, umírá v papežské službě během Basilejského sněmu (1432).

Kališníci si zde udrželi vliv až do doby po Bílé Hoře. V r. 1561 došlo k uprázdnění zdejšího úřadu. Osadníci si zajistili kněze na výslužbě, administrátoři dolní konsistoře zase řeholníka od Všech svatých Havla Gelasia, ale farníci si zjednali jakéhosi Jana Černého (r. 1562). Ten byl však Gelasiem u soudu zažalován pro luteránství a ve spisu označeny jeho přestupky proti zavedenému ritu. V roce 1572 Černý umírá a je pochován uvnitř svého kostela. Poslední nekatolický farář je Matěj Etesius, řečený Chládek Sušický, byl uvězněn na novoměstské radnici 7. června 1621 pro pobuřování pikhartskými kázáními.

4.srpna je ještě na podmínku propuštěn na svobodu, jenže 13. prosince 1621 je definitivně s dalšími protestanty vyhoštěn z Prahy.

Zdejší faráři byli svého času pověstní spisovatelé – Šimon Valecius sepsal řadu pojednání původních, i překládá z latiny. Správce svatovojtěšské školy Prokop Světnovský sepsal ve své době populární spis Lékařství v čase rány morové (1605).

V roce 1624 přechází od sv. Jindřicha farář Vavřinec Hanžburský, ještě před nedávnem nekatolický duchovní, který ještě o Velikonocích 1622 podával podobojí (u sv. Jindřicha). Říkalo se, že se k římskokatolické církvi vrátil pouze naoko, že vskrytu zůstal kališníkem. Prý snad prodával zpovědní lístky nekatolíkům, čímž měli klamat komisaře, dohlížející na reformaci. Současně si kněz bokem vydělal značné prostředky. Jenže byl prozrazen, a měšťany uvězněn. Zprávu o zatčení dostal nejen arcibiskup Harrach, ale i císař Ferdinand II. Císař nařídil přísné vyšetření této činnosti, Hanžburský ztrávil tři roky ve vězení na staroměstské radnici. 7. dubna 1631 byl vyveden z vězení na zdejší branýř, kde mu bylo odňato kněžské svěcení. Poté byl sťat, spolu s několika měšťany, údajně s ním spolčenými.

Svatovojtěšskou farnost v té době spravují faráři od sv. Martina Ve zdi.Prvním řádným farářem u sv. Vojtěcha je od 22. října 1639 staroboleslavský děkan, Jiří Bílek z Bílenberka, který v r. 1641 přechází ke sv. Štěpánu na Novém Městě.

21.září 1664 zakazuje arcibiskup kardinál Harrach bohoslužby  jak u sv. Vojtěcha, tak u sv. Štěpána, protože místní farníci odmítali hradit církevní poplatky. Zákaz trvá až do 20. prosince 1665, kdy je zákaz odvolán. Na konci sedmnáctého století je zdejší hřbitov rozšířen o pozemek, na němž stál sousední dům. V té době je rovněž stavebně opraven kostel a 24. února 1693 opětovně vysvěcen biskupem Dlouhovesským.

V roce 1773 došlo ke změně ve vymezeních farních obvodů – faráři u sv. Vojtěcha byla svěřena správa koleje novoměstských jezuitů u sv. Ignáce i Františka Xaverského, sv. Michala v Opatovicích, sv. Vojtěcha Menšího, Nejsvětější Trojice a sv. Mikuláše (vše v Podskalí) a ještě sedmi menších kostelů.

V roce 1784 dochází k razantním úpravám v rámci josefských reforem. Zrušeny a uzavřeny byly kostely v Podskalí – sv. Mikuláše a sv. Vojtěcha Menšího, v Opatovicích kostel sv. Michala, když osada splynula s Vojtěšskou čtvrtí, zaniká zderazský klášter a zdejší osadníci jsou připojeni rovněž pod sv. Vojtěcha. V r. 1787 dochází k dalšímu přerozdělení farních obvodů. Obvodu sv. Vojtěcha tehdy zbývá jediný filiální kostel, a to Nejsvětější Trojice v Podskalí.

Teprve v roce 1827 je v kostele Nejsvětější Trojice ustanoven kněz- exposita, čímž farnost získává opět subjektivitu a odděluje se od svatovojtěšské.

Farář Václav Nykles (1863-1874) se zasazuje o zahájení rekonstrukčních prací – nejdříve přípravné práce, načež prosadil důkladnou regotizaci. Za něho byly rovněž zrušeny instrumentální doprovody mší a s pomocí ředitele kůru Josefa Förstera se vrátily chorály a vícehlasá provedení církevních písní (1873), stejně jako tehdy všude v Praze.

Další svatovojtěšský farář František Pavel Razák (1875-1879) prosadil rozsáhlou rekonstrukci kostela v nákladu 20tis. zlatých z majetku záduší. Okna dostala gotickou kružbu, byla dopněna malbou. Vnější opěráky dostaly kamenný obklad. V tumbě hlavního oltáře byly nalezeny pamětní zápisy z r. 1693 s pečetěmi biskupa Dlouhovesského. Našel se také olověný relikviář konstanského biskupa Filiberta s červenou pečetí, zemřelého v Praze v r. 1439. Filibert byl pohřben na Hradě v chrámu sv. Víta.

Na stěnách se v nejstarší vrstvě objevila původní malířská výzdoba. Celkem to bylo dvacet pět obrazů svatých v různě poškozeném stavu. Na hlavní klenbě byla objevena malba Beránka Božího s jelínkem.

Plány rekonstrukce chrámu vypracoval profesor pražské techniky Jiří Pacold.

Starý hlavní oltář z r. 1693 nesl obraz sv. Vojtěcha od neznámého mistra. Během rekonstrukce byl odstraněn oltář Nejsvětější Trojice z r. 1795, stojící hned vedle sakristie.

Po skončené rekonstrukci byl chrám 19. prosince 1875 provizorně a 23. dubna 1876 definitivně biskupem  Karlem Pruchou vysvěcen. Do nového oltáře byly uloženy ostatky svatých – Jana Nepomuckého, Kosmy, Damiána a sv. Lucie. Roku 1877 prošla rekonstrukcí hudební kruchta a byly na ní postaveny nové varhany.

V roce 1881 za faráře Melichara Janaty dochází k rekonstrukci severní kostelní lodě. Práce jsou hrazeny ze sbírek místních farníků.

Mše se u sv. Vojtěcha konaly vždy v češtině. Matriky zde vedené patří k nejstarším v Praze – rodná a oddací byla zavedena 1655, úmrtní 1677. Do zdejšího archivu byly uloženy listiny ze zrušené koleje jezuitů z Karlova námětí. Byla zde uložena i rukopisná kniha „Annalia“, obsahující podrobnosti o historii kostela sv. Vojtěcha, pocházející z kláštera bosých Augustiánů od sv. Václava. Jsou zde zmínky o obležení Prahy Švédy v r. 1648, zaznamenané česky a latinsky Augustiánem P. Jiljím Himmelsteinem, a dále různé zápisky mezi lety 1611 až 1686, týkající se historie Prahy.

Farní budova byla výrazně přestavěna r. 1778 za faráře Nyklase a zvýšena o patro.

Vlastní objekt kostela působí dojmem spíše nevzhledné stavby, obestavěné bez ladu a skladu mnohými přístavky kaplí.

Střecha hlavní lodě je zdobena věžičkou se sanktusníkem.  Střecha pamatuje tvaroslovnou úpravu z r. 1857. Říkalo se, že jeden ze dvou zvonků jeden nechal odlít zdejší jirchář Matouš Makoréda z ryzího stříbra, aby vyprovázel na poslední cestu nemajetné osadníky.

Vnější výzdoba kostela je dneska zašlá a nevzhledná. Na západním průčelí je socha sv. Vojtěcha a v cípu při farní budově stojí socha sv. Jana Nepomuckého.

Vedle sínce na severní straně kostela je přistavěna novější kaple s lucernou ve střeše.

Vnitřní dispozice kostela je dvoulodní a na první pohled lze odlišit jednotlivé stavební etapy.  Severní boční loď je nejstarší, starogotická. Vyznačuje se silnými zdmi, lomenou křížovou klenbou a třemi zkrouženými svorníky.  Na prvním jsou písmena A, M, N, zdobená korunkami. Zřejmě jsou to iniciály stavitelů nebo zakladatelů starého kostela. Na prostředním svorníku je hlava Krista na pozadí rovnoramenného kříže. Třetí svorník nese symbol růže a dvou jelínků, což by měly být znaky jirchářského cechu. Tato loď, jak bylo uvedeno výše, je vlastně původní kostel sv. Vojtěcha, než byl rozšířen a pochází ze třináctého století, jenom okna byla upravena při přestavbě r. 1692. Původní formát oken lze vysledovat na zazděném okně na východní straně.

Střední hlavní a nejvyšší loď je mladší, ale také ještě gotická. Závěr na východní straně je osmiboký. Klenba je žebrovaná, posazená na svorníky. Podle pečeti legáta Filiberta nasvědčuje, že již  v r. 1439 hlavní loď s oltářem stála. Možná byla vystavěna po založení Nového Města, když prudce stouplo osídlení okolí.

Poslední stavební etapou je kaple sv. Kříže, spolu se sakristií a hořejší galerií. Ta proběhla kolem r. 1692, tehdy byly zrealizovány rovněž tři kruchtičky na severní straně kostela, spočívající na masivních kruhových pilířích, obložených umělým mramorem.

V kostele stojí pět oltářů. Hlavní oltář pochází z r. 1875 podle návrhu profesora Pecolda v novogotickém slohu. Malířskou výzdobu vyhotovil akademický malíř Petr Maixner a hlavním motivem jsou výjevy ze života sv. Vojtěcha. Sochařskou výzdobu oltáře provedl akademický sochař Eduard Veselý. Nábytek inventáře je také novogotický z doby poslední významné přestavby.

Uprostřed hlavní lodi se nachází velký náhrobní kámen s reliéfem kostlivce, pod kterým je rozlehlá krypta, v níž je pochována většina místních farářů a několik místních podporovatelů církve.

Vedle kazatelny stojí oltář Panny Marie Bolestné, r. 1700 jej zřídil místní mlynář Jan Chyba. V r. 1784 sem byla přemístěna socha Panny Marie ze severní lodi. Během morové rány v r. 1713 byla místními uctívána k ochraně před morem.

Nástěnné malby severní lodi byly obnoveny r. 1881 podle návrhu malíře Barvitia. V tomto roce byla restaurována velká socha Panny Marie, zhotovená z lipového dřeva, pocházející někdy z 15. století. Dnes je umístěna na oltáři Matky Boží Zderazské v severní lodi. Byla sem přenesena r. 1784 po zrušení zderazského kláštera. Tuto sochu osobně uctíval císař Leopold I. Novoměstský měšťan Daniel Mazánek ze Zlatého pole odkázal soše 10 tis. zlatých, které měly být použity ke stavbě nového zderazského chrámu. (Jeho stavba byla zahájena r. 1715, dostavěn 1721 a tehdy byla socha slavnostně přenesena).

Pod oknem stojí cínová křtitelnice s neúplným českým nápisem, datovaná 1493.

Na severní frontě kostela stojí osmiboká kaple sv. Kříže s lucernou na střeše, někdy je nesprávně označována za původní farní kostelík. Uvnitř je oltář z r. 1717 s obrazem z r. 1860 od Rudolfa Müllera. Soška Spasitele korunovaného trním sem byla přenesena ze zrušeného kostelíku svatých Petra a Pavla Na Struze, stojícího kdysi na místě dnešního domu U Zpěváčků (1700).

V roce 1877 byly do kostela dodány tehdy nejmodernější varhany u nás, dodané bavorskou firmou Steinmayer a spol.

Za kostelem v místě zrušeného hřbitova stojí samostatná zvonice. Roku 1700 prošla přestavbou, tehdy byla původní hrotitá střecha nahrazena za současnou cibulovitou. V době největší slávy nesla šest zvonů, přičemž největší Vojtěch vážil bezmála tři tuny. Odlit byl 1540 mistrem Ondřejem z Nového Města. Druhý je Ludmila, o hmotnosti necelých dvanáct set kilogramů. Ulit byl r. 1545 mistrem Stanislavem Klatovským. Třetímu zvonu se přezdívá Kulhavý (někdy zván Křížek), váží asi 70 kg. Byl přelit r. 1611 zvonařem Baltazarem Hoffmannem ze zvonu kláštera Na Slovanech (tzv. Emauzy).

Název dalšího zvonku je nejasný, některé zdroje jej nazývají sv. Anna, jiné Josef a Marie. Měří zhruba 35 cm, je prasklý a nepoužívá se.

Pátým zvonkem je nový zvonek z r. 1921. Dnes není zavěšen, plánuje se jeho umístění ke Kulhavému. Měří zhruba 30cm v průměru.

Poslední původní zvon, odlitý 1554 Brikcím z Cimperka, opětovně přelitým Annou Bellmannovou r. 1871 podlehl válečné rekvizici během první války a dnes je ztracen.

Původně byla zvonice přízemní, v sedmnáctém již byla zvýšena a doplněna okny – boční strany po dvou, přední a zadní strana po jednom okně. Se zrušením hřbitova za Josefa II. ztratila význam i márnice, zřízená v přízemí zvonice. Tehdy byla probourána klenba a zřízeno dřevěné schodiště do horního patra věže.

Věžní hodiny byly zřízeny v roce 1706.