Nanebevzetí P. Marie a sv. Karla Velikého (Karlov), P2

adresa: DS Ke Karlovu 1/453, P2                                mše:   So 17.00  1.,2.,4. v měsíci –  v červenci a  srpnu nejsou                                                                                                  Ne  9.30

Chrám Nanebevzetí Panny Marie, Karlov.      V impozantním areálu by málokdo neznalý hledal jednu z nejstarších gotických staveb.
(c) Jan Rohan, 2018

Na samotné hraně novoměstského návrší, na jihovýchodním konci městského opevnění mezi Poříčskou bránou a Vyšehradem, roku 1350 založil tehdy ještě jen český král Karel IV. spolu se základy Nového Města Pražského opěrný bod křesťanského náboženství, velkolepý klášter Lateránských Augustiánů a chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého. Dosud zde nebylo nic než zahrady, pastviny a vinice zdejších měšťanů, a říkalo se zde Karlova hora neboli Na Karlově. Vsazením areálu do těchto míst zalidnil nepřímo i širší lokalitu, do té doby spíše neosídlenou.

Jmenovaný kostel je přesně zakomponován v prostoru Nového Města a stavba samotná, byť budována na zelené louce, vykazuje řadu raritních skutečností. Obsahuje mnoho prvků náboženských odkazů, vyjádření úcty a mysticismu.

Základním motivem podle Karlova vyjádření bylo uctění památky jeho rodičů, krále Jana Lucemburského a jeho ženy Elišky Přemyslovny, stejně jako svého velkého patrona, sv. Karla Velikého, jehož jménem byl za svého francouzského pobytu biřmován a jehož jméno přijal.

Kaple na počest zakladatele kláštera, Karla IV., v přilehlém parku
(c) Jan Rohan, 2018

Karel IV. byl politicky velmi zdatný, ale současně byl velice zbožný. Rozhodl se v Čechách propagovat kult sv. Karla Velikého, jenž byl dominantně uctívaným světcem v německých zemích. Naproti tomu zase do těchto končin šíří kult našeho sv. Václava. Za tím účelem dal vybudovat Lateránským Augustiánům klášter v Dolním Ingelheimu (1354) v Porýní, rodišti Karla Velkého. Podle zakládacího dekretu tam směli sloužit jenom čeští řeholníci v češtině a měli pocházet výhradně z kláštera Na Karlově.

Pozemky, určené ke stavbě karlovského kláštera, patřily dílem vyšehradské kapitule a dílem řádu Johanitů. Král Karel osobně položil základní kámen a vydal zakládací dekret po velké slavnosti 18. září 1350, papežské přivolení vydal Klement VII. svou bulou r. 1352. Stavba byla financována samotným Karlem IV. a stavbu provedla zřejmě královská huť pod vedením Matyáše z Arrasu, a později možná Petra Parléře, jisté to ale není.

Slavnostní vysvěcení dokončeného chrámu se odehrálo v r. 1377 v přítomnosti císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV., řady nejdůležitějších královských úředníků za celebrování arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Náklady na slavnost nesl panovník a závěrem věnoval chrámu bohoslužebné náčiní ve zlatě a stříbře, v celkové ceně 100 tis. dukátů.

Řeholníci, uvedení do kláštera, pocházeli s největší pravděpodobností z Francie, z řádu sv. Augustina. Darem dostali od Karla, známého sběratele svatých relikvií, tři zuby sv. Karla Velikého. Tyto obdržel z pokladu korunovačního chrámu v Cáchách, když  tam byla korunována jeho druhá manželka Anna (1349). Francouzští Augustiáni měli původ v basilice Lateránské v Římě již od 5. století, bývali proto v Evropě zváni Lateránští. V 15. století pak byli Augustiáni prohlášeni za kongregaci sv. Salvátora, přičemž byli obdařeni stejnými výsadami jako původní Lateránští, včetně práva exempce, čili že byli vyjmuti z pravomoci biskupů a byli podřízeni přímo papežskému stolci. Další kanonie Lateránských Augustiánů v Českých zemích byly ustanoveny v Roudnici nad Labem (1333), Jaroměři (1356), Rokycanech (1362), Sadské (1362), Třeboni (1366), Lanškrouně (1371), Kostomlatech (1400), a v Borovanech (1455).  Ze Sadské byla kapitula přemístěna ke sv. Apolináři v Praze.

Zachovalá část hlášterního ambitu
(c) Jan Rohan, 2018

Na Moravě byla založena kanonie ve Fulneku (1387), Prostějově (1391), Šternberku, Kladišti a Olomouci (vše od r. 1333).

Všechny kanonie byly organizačně samostatné a všechny měly svého opata. Všeobecně byla uznávána nadřazenost karlovského kláštera pro význam královského založení, a proto bylo nazýván arciopatstvím.

Karlovský klášter byl zajištěn významným množstvím majetku v nemovitostech nejen ve vnitřní Praze, ale i mimo ni. Roční příjmy z nich na konci 14. století dosahovaly devadesáti hřiven stříbra.

Karlem dosazených kanovníků bylo na Karlově třicet. Jejich počet se postupně snižoval, až jich na konci 14. století bylo pouhých deset. Nebylo dál udržitelné vykonávat bohoslužby na Proseku (u sv. Václava), v r. 1416 se musí vzdát podacího práva a přenechávají k němu i hospodářství tam a ve Vysočanech (Praha).

Zřejmě protože se klášter nacházel na samé výspě Nového Města v bezprostřední blízkosti městského opevnění, i on byl ohrazen masivní zdí, která sama hradbu připomínala.

3.června 1420 byl klášter napaden rozzuřeným davem městské husitské chudiny. Klášter vydrancovali a řeholníky vyhnali. Stavby byly pobořeny a areál dlouho zůstával pustý.

Teprve za vlády Vladislava II. a jeho manželky královny Anny se podařilo na jeho náklady klášter obnovit. Z této doby pochází

Pohled ze strany presbytáře, porovnání gotických oken s jedním a dvěma pruty
(c) Jan Rohan, 2018

doplněné a opravené kružby oken a malby na skleněných výplních. Chrám byl slavnostně vysvěcen dne 25. září 1498 biskupem Janem Simbalienským.

Tehdejší opat Kašpar ve dvacátých letech šestnáctého století na králi Ludvíku vymohl potvrzení historických klášterních privilejí, ale hospodářství se nemohlo vzpamatovat z dlouholeté krize. Když zemřel následující opat (Jan III., + 1538), byl požádán Petr z Rožmberka, aby uvolnil stávajícího opata rožmberského kláštera Melichara Šumperského do funkce karlovského opata. Není zřejmé, kdo za touto iniciativou stál, nicméně Melichar byl mizerný hospodář a rozhodně se neosvědčil. Ani ne za rok byl odvolán a z pozice odešel. V roce 1540 už klášter nemá ani opata, ale dokonce zde nejsou ani žádní řeholníci. Správu karlovského chrámu převzal kanovník svatovítský.

Následuje v rychlém sledu řada opatů, ale kromě výraznějšího Mikuláše I. (který r. 1556 od císaře Ferdinanda I. převzal navíc také od Servitů vyklizený kostel Panny Marie Na Trávníčku s příslušenstvím, klášterem a hospodářství při Botiči), se dlouho nedařilo ekonomiku kláštera postavit na nohy a obnovit jeho zašlou slávu.

Teprve další z opatů, Mikuláš III., bývalý šlechtic, příchozí z kláštera v Ingelheimu, dostal hospodářství pod kontrolu. I několik dalších opatů přišlo z téhož kláštera.

V 16. století bylo ingelheimské probošství od karlovského odděleno, což znamenalo tvrdý zásah, a Karlov výrazně zchudl. Navíc byl připraven o možnost doplňovat personál z kvalitního a spolehlivého zdroje. Sice ještě dvakrát byl instalován na Karlově opat z Ingelheimu, a plánovalo se opětovné sloučení obou subjektů ve smyslu původního založení, ale po uzavření Vestfálského míru světská politika nabývá dominantního postavení ve společnosti a vládnoucí bavorský falckrabě prosadil definitivní odtržení obou opatství.

Útok lůzy na Karlov, 1611. Pro ilustraci pravděpodobného tvaru krovů. Odhaduje se, že ve skutečnosti byly ještě vyšší a příkřejší. Kreslíř zabral větší část plochy bojovou scénou a na střechy nezbylo asi dost místa.
Zdroj: wikipedia, volný zdroj

15.února 1611 došlo k výbuchu nenávisti a Karlov byl napaden lůzou. V den masopustní slavnosti byli surově vyvražděni řádoví řeholníci i jejich představení – opat Kašpar Čepl byl rozčtvrcen, skalpován a stažen z kůže byl vystaven posměchu davu. Po celém areálu ležela zohavená těla, archiv a knihovna byly vypáleny, přičemž byly zničeny neocenitelné starobylé písemnosti. Na závěr řádění se útočníci dali do boření budov. Strhli střechy velké části kláštera, pobořili přilehlou zvonici a shodili dolů zavěšené zvony. Nakonec byly rozkradeny veškeré cennosti a klášterní sklepy.

Zpustošený a opuštěný klášter v srpnu 1611 přebírá zderazský probošt Řehoř Link.  S vervou se pustil do oprav – postavil zvonici a osadil zvony, dal do pořádku střechy a zasklil okna. Kostel byl alespoň zhruba opraven a po přesvěcení dostal další patrocinium Nanebevzetí Panny Marie.

Nejprve se roku 1613 zdejším opatem stává Augustin Müller, jenže ještě roku 1614 náhle umírá a tak je úřad svěřen zpátky Řehoři Linkovi, který definitivně opouští funkci při řádu Božího Hrobu Na Zderaze. Energicky se snaží hospodářství kanonie postavit na nohy, mimo jiné předává Servitům zpět kostel Panny Marie Na Trávníčku v údolí Botiče (1626). Link pomocí podpory novoměstské rady prosadil stíhání několika útočníků a dokonce se podařilo získat některé cennosti nazpět, ale hospodářství vězelo po krk v potížích. Umírá v r. 1627 a jeho díla se ujímá augustiánský kanovník Vavřinec Virčkovský z Palmberku. Původně přišel do Prahy z olomoucké kanonie a od r. 1622 působí na farnosti u sv. Štěpána na Novém Městě.

Pro nedostatek řádových uchazečů se tak stává opatem Na Karlově. Za jeho funkčního období se podařilo získat zpět řadu někdejších majetků a hospodářství. Byly obnoveny kláštery řádu v Třeboni a Borovanech.

Po jeho smrti r. 1637 je úřad neobsazený až do r. 1640, kdy je jmenován karlovským opatem Václav Hibel. Toho střídá (možná z přímé protekce císaře Ferdinanda III.) téhož roku Jan Zlatoústý Šrepl ze Šleplsberku, bývalý soudce na Novém Městě. Ten po smrti manželky slíbil vstoupit do kněžského stavu. Jenže svůj slib splnil jen napůl. Celých jedenáct let žil na Karlově sám v celém areálu, aniž přijal jediného řeholníka do řádu. Klášter tak velice sešel, navíc přišly válečné časy.

Všechny přepady hlavního města (1631, 1639, 1648) směřovaly i přes tento kout města. Klášterní areál se stal sídlem obránců,

Detail kružby okna presbytáře, ve fasádě dvě pruské 24 liberní koule
(c) Jan Rohan, 2018

vojenským skladištěm a pozorovatelnou, také proto do velké míry utrpěl dělostřeleckou palbou nepřátel.

S mírovými časy přišel do kanonie nový opat, Španěl Isidor de Groce. Než se stal řeholníkem, byl voják. Už jako mnich žil u Karmelitánů u sv. Havla na Starém Městě, kde byl kuchařem. Odtud přešel do Kláštera v novoměstských Emauzích a roku 1651 po získání papežského dispensu se stěhuje na Karlov.

Zpočátku je samotný klášter neobyvatelný a tak přežívá v nuzné chatrči poblíž kostela. Časem získává značnou podporu španělských šlechticů, usazených v Praze, a začíná se stavební obnovou kláštera. Za několik let vystavěl téměř nový areál se čtvercovým půdorysem a obnovil i křídlo „staré prelatury“. Do roku 1660 dokázal obnovit i poničený kostel. Řeholníků už opět žije v klášteře téměř dvacet. Jediné negativní hodnocení však získává za nevkusné zdobení církevních budov. Nechává gotické stavby doplňovat štukovanými ozdobami a vlisy. Opatovi se podařilo získat také část výnosů hlavní solné komory, takže financí bylo patrně více než dost. Také vlivní dvorní činovníci se chtěli nejspíše předvést, takže přicházeli s nabídkami na možné financování všeho možného.

Například purkrabí Bernard Ignác Martinic dal svým nákladem přesně uprostřed chrámové lodi vystavět velkorysou kapli Panny Marie Cellenské, do které dal umístit vzácnou mariánskou sochu ze svého panství ve Štýrsku. Přes velkorysost investice byla však kaple cílem kritiky odborníků, že nepůsobí v interiéru dobře, je nabubřelá a celkově místu nepřiměřená.

Nicméně kaple se stala oblíbeným místem uctívání Panny Marie zbožnými Pražany, vzniklo při ní náboženské bratrstvo sv. Libora.

V roce 1681 umírá ve svých jedenaosmdesáti letech de Groce, když dosáhl všeobecného uznání a je pochován v hrobce před oltářem kostela.

Jeho nástupcem se stal první domácí řeholník, dosazený do této funkce. V roce 1684 byl jmenován opatem Jiří Ignác Jurečko, původem ze Slezska. Za něj je vystavěn při severním portálu kostela sínec.

Romantický podhled z Nuselského údolí, kupole jsou výsledkem barokní přestavby
(c) Jan Rohan, 2018

Další opat v řadě, Jan Václav Luňák, se proslavil pořízením slavného a vysoce uctívaného obrazu Panny Marie Karlovské (1697). U tohoto obrazu byly pořádány tzv. devítníkové pobožnosti, které se pořádaly u příležitosti oslavy tajemství vtělení Syna Božího. Konaly se o devíti nedělích (Velký devítník) a v devíti dnech (Malý devítník), předcházejích vánočnímu Božímu hodu. Konala se velká mše s kázáním a přijímáním svátostí.

V letech 1708 – 1711 je opět karlovský chrám centrem velkých stavebních oprav a úprav. Po náboženské stránce se hodnota chrámu možná zvýšila, ovšem architektonicky budova velmi utrpěla. Byly vystavěny Svaté schody a Betlémská jeskyně. Roku 1697 opat Luňáček nalezl rakev s kostmi řeholníků, povražděných za běsnění v roce 1611. Slavnostně byla rakev uložena u oltáře v presbytáři.

Za opata Řehoře Samuela Otčenáška je vystavěna nová prelatura a chrám ztrácí původní gotickou podobu. Osmibokou střechu s tvarem komolého jehlanu nyní kryje pozdně renesanční kupole se třemi otevřenými věžičkami (lucernami) s báněmi.

Jeden z jeho dalších nástupců, opat Tomáš Jan Brinke, vede kanonii opět na velké výsluní. Hospodářství jenom vzkvétá a na stavebním rozvoji areálu je to znát. V kostele je vystavěna mohutná kruchta (1733-1740) a pod ní zřízeny nádherné dvě kaple – Panny Marie Cellenské  a Srdce Panny Marie.

Sem byla přemístěna posvátná socha, darovaná Martinicem, načež byla původní kaple Panny Marie Cellenské zprostředka chrámové lodi zcela zbořena.

Také opat Brinke podlehl snaze sjednotit dodatečnou kudrlinkovou výzdobu a pokračoval ve zdobení interiéru štuky a přidal ve stejném duchu navíc výmalbu kostela. Pozůstatky mučedníků byly přemístěny z presbytáře do hrobky před hlavním oltářem.

Dne 18. února 1739 vydává Karlovská kapitula výnos, kde na věčné časy ustanovuje, že do kláštera smí být přijímáni jen

Poslední součást gotického opevnění na Karlově, tzv. Malířská bašta. Zde na obraze Aloise Wierera
(c) Jan Rohan, reprofoto

utrakvisté znalí češtiny a němčiny, ale pouze Čechové, protože cizinci činili pouze rozbroje v komunitě, českým národem pohrdali a nechtěli se podílet prací na veřejném blahu.

Roku 1755 jsou osazeny do kostela věžní hodiny.

23.dubna 1755, na den svátku sv. Vojtěcha vypukl snad vinou kominíků obrovský požár, který zničil krovy téměř celého kláštera, kostela i zvonice. Sotva osazené hodiny byly úplně zničeny.

Řád opravil vzniklé škody, jenže přišel pruský vpád (1757). Nepřátelské dělostřelectvo obsadilo protější hranu pankrácké pláně a odtud zahájilo bombardování Nového Města. Do areálu dopadlo podle pamětníků od čtyř set do osmi set dvanáctikilových koulí.

Klášter byl značně poškozen, zápalné koule způsobily na padesát požárů, ale pokaždé byl oheň včas uhašen. V budovách si zřídil štáb velitel obránců Karel Lotrinský. Vojsko pak leželo ve vinicích pod klášterem, čili směrem Horskou ulicí do údolí Botiče a na druhé straně na odvrácené stráni podél dnešní ulice Viničné. Z řádových bratří všichni odešli, včetně opata a v klášteře zůstali jen dva – kuchař a kněz Augustin, který se stal budoucím opatem.

Po ústupu Prusů bylo na Karlově instalováno ještě několik opatů, posledním, za jehož úřadování proběhly reformy Josefa II., byl Augustin Jan Nepomuk Paukrt, původem z Ústí nad Orlicí.

Karlovský chrám s již zbořenou baštou. Na dobovém snímku muži postávají na jejích sutinách
(c) Jan Rohan, reprofoto 2017

Do zrušení Karlova měl klášter podací právo k vlastnímu kostelu a dominikální právo nad územím mezi farnostmi sv. Apolináře a sv. Kateřiny. Vlastní farnost byla spravována administrátorem, jmenovaným karlovským opatem, věci justiční a správní řídil vlastní rychtář.

Klášter Na Karlově se stal cílem mnoha poutních procesí, některé letní dny přicházela až tři denně, takže někdy zpovídalo až 15 kněží. Ti díky zřízeným svatyním Božího Hrobu a Svatým schodům někdy nazývali karlovské návrší českou Palestinou a potok Botič, vinoucí se dole v údolí, zvali Cedronem.

1.května 1784 vyšlo císařské nařízení, rušící klášter Na Karlově. Majetek propadl náboženské matici, budovy státu a řeholníci dostali možnost zůstat zde bydlet příštích šest měsíců v nájmu. Několik vzácných tisků bylo přemístěno do univerzitní knihovny, ale všechny ostatní písemnosti byly na váhu prodány Židům na balicí papír. Opat se pokusil vlastními prostředky knihy a spisy vykoupit, ale nebylo to dovoleno. Když viděl, jak jsou jeho knihy na kárkách odváženy, stihla Paukrta mozková mrtvice. Sice se částečně zotavil, ale do smrti už zadrhával.

11.listopadu 1785 se konala poslední mše za ohromné účasti místních obyvatel, jako by tušili za tímto činem snahu oddělit od zbožného lidu starobylé založení slavného a respektovaného panovníka. Byla to na dlouhou dobu poslední bohoslužba po čtyř stech třiceti pěti letech.

Opat Paukrt nějaký čas žil v pražském Ungeltu, aby se nakonec vrátil do svého rodiště v Ústí nad Orlicí. Roku 1791 umírá na

Původní vstupní brána do klášter, horní nadstavba je již barokní
(c) Jan Rohan, 2018

faře v Lipchavě, kde je zároveň pochován.

Ještě v den poslední bohoslužby je chrám odsvěcen a inventář rozprodán, pouze zčásti přenesen do jiných chrámů. Políček věřícím i katolické církvi byl dán tím, že v prodejích měli přednost Židé.

Hlavní karlovský oltář byl přenesen do chrámu sv. Apolináře, kam zdejší farář potají v noci přes zahrady a vinice přenesl i vzácný obraz Panny Marie Karlovské, spolu s dalším mariánským obrazem. K Apolináři byla rovněž potají přemístěna rakev s ostatky  jedenácti karlovských mučedníků z r. 1611.

Prodány byly slovutné zvony, zanikly bujaré pouti. Farní obvod byl začleněn pod farnost sv. Apolináře.

Klášterní areál byl nejprve předán vojenskému eráru, ale byl využíván minimálně, takže r. 1789 je v prázdném klášteře zřízen městský chorobinec, kam mají být umístěni s ohledem na odlehlost a klid lokality nemocní s nakažlivými chorobami a nemocní v těžkém stavu. Kapacita nemocných byla bezmála dvě stě.

Pro potřebu duchovní služby nemocným byl narychlo upraven kostel sv. Karla Velikého stavbou podivného improvizovaného oltáře, do zvonice byly instalovány zvony, přenesené z kostela sv. Karla Boromejského při Vlašském špitále pod Petřínem. Bohoslužebné náčiní bylo sneseno dílem rovněž zpod Petřína, dílem z kostela sv. Josefa Na Poříčí, dílem ze zrušeného misijního domu při kostele sv. Klimenta. Nějakou část poskytli svými dary dárci.

Světicím biskupem Erasmem Kriegerem je narychlo vybavený chrám vysvěcen již 13. prosince 1789 k zasvěcení svatého Karla Velikého. Prvním novým duchovním správcem se stal Kapucín ze zrušeného kláštera u sv. Josefa. I další tři duchovní správci byli Kapucíni. Mezi lety 1809 a 1855 jsou Na Karlově ustanovováni světští duchovní, tzv. exposité.

Od r. 1856 přebírají duchovní správu Karlova Redemptoristé, v čele s rektorem Antonínem Maštalířem. Většinou jich tu žije osm a ke své službě Na Karlově vedou duchovní správu ještě v trestnici u sv. Václava na Novém Městě. Usídlili se v budově nové prelatury a vrátili zpět duchovní život do míst, kde byli dřív Pražané zvyklí.

V září 1869 vyklidili Redemptoristé karlovský klášter a přesídlili do areálu bývalého kláštera Theatinů, pod Zámeckými schody. Duchovní správě kláštera i nemocnice se dále věnuje jediná osoba.

Na Karlov se vrátila i v minulosti oblíbená devítníková pobožnost, konaná devět neděl před vánočními svátky.

Kaple sv. Alfonse Liguora poblíž vstupu do kláštera
(c) Jan Rohan, 2018

V roce 1871 byly zahájeny nákladem pražské obce rozsáhlé stavební opravy. Během dvou let byl vystavěn nádherný neogotický hlavní oltář nákladem bezmála čtyř a půl tisíce zlatých, vybraných sbírkou správce nemocnice, rytíře Klenky, vysvěcený 15. září 1872. Před branou kláštera se nachází kaplička, zasvěcená sv. Alfonsu Liguorimu. Podobných kapliček bylo ve zdi ještě dalších sedm, a nechal je snad mezi lety 1738 a 1740 zřídit opat Brinke.  Kolem roku 1750 byly doplněny malbami na téma sedmi radostí Panny Marie od Jana Spitzera. V okolí a na blízkých vinicích bylo rozmístěno hned několik soch od starších autorů, ve vchodu do kláštera pak socha sv. Augustina z r. 1882 od Josefa Platzera.

Bývalé nádvoří kláštera je dnes proměněno v tichý parčík a vpravo je vidět budova nové prelatury. Fasády objektů jsou doplněné vsazenými dělovými koulemi z doby pruského obležení.

Podoba chrámu je velice netypická. Osmiboký půdorys s jednolodní dispozicí odkazuje na korunovační chrám v Cáchách, který měl Karel IV. ve veliké úctě. Presbytář má uzávěr šesti stranami desetiúhelníku s úhlem v čele, což je velmi netradiční a v Praze je k vidění snad jen v Týnském chrámu na Starém Městě.

Jestliže skutečně stavbu provedl Matyáš z Arrasu, celá dispozice centrální lodě i nezvykle štíhlé opěrné konstrukce, převážně zapuštěné do hmoty obvodového zdiva, naprosto vybočují z techniky, kterou použil jinde ve stejném období. Presbytář je orientovaný přímo k východu, na něj je navázána hlavní loď a směrem západním navazuje celé křídlo. Původní gotické střechy vůbec nekorespondují s dnešní podobou – nad presbytářem byla střecha sedlová se sanktusovou vížkou, nad lodí příkrá gotická střecha s půdorysem osmibokého komolého jehlanu s malou vížkou, a nad západním křídlem stála původní zvonice. Celý krov byl nahrazen za kupole až při rekonstrukci po r. 1713. Ze stejné doby pochází také kamenné zábradlí při základně kupolí.

Dnešní pohled vůbec ničím neprozrazuje, že se jedná o ryze gotickou stavbu. Současné tři kupole s věžemi luceren na vrcholech, s oválným půdorysem stavby, odkazují opticky spíše k pozdní renesanci.

Nad síncem u severní stěny chrámu z r. 1763 stojí soška Panny Marie Karlovské. Portál je stylový s lomeným obloukem a fiálou zdobenou lupínky s drápky. Také na jižní stěně býval podobný gotický portál, jako na severní, ale byl odbourán při stavbě Svatých schodů uvnitř chrámu.

Po vstupu do chrámu je ohromující výhled do prostoru – centrální dispozice lodi není rušena žádným sloupem ani opěráky. Žebra hlavní klenby se sbíhají do působivé hvězdice. Při opravách v letech 1871 až 1872 byla část štukových ozdůbek sňata a klenby dostaly novou výmalbu.

V presbytáři je šest oken s jedním prutem a kružbou a dominuje mu rozměrný znak Karlovské kanonie. V lodi je pět úplných oken se dvěma pruty a kružbou z času Vladislava II. (opravil chrám po husitských válkách r. 1498). Jedno okno je zčásti zakryté. Na památku velkorysé opravy se zachovaly dvě malby na skle z let 1502-1506 a jsou možná nejstarší toho druhu v Praze.

Na jihovýchodním okně je zobrazen Karel Veliký ve zbroji, v pozadí s hradem Ingelheimem a oslavným nápisem k jeho vítězství nad Huny, na severovýchodním okně je erb královny Anny, manželky Vladislava II. Jagelonského. Nápis dole ji identifikuje.

Hlavní oltář je v pořadí devátý, podle návrhu Bedřicha Wachsmanna řezby zhotovil Eduard Veselý, autorem oltářního obrazu je Antonín Lhota. Je v něm vsazena starobylá tumba, jenom doplněná o moderní prvky (dvířka, ozdoby apod.). Motivem obrazu je Nanebevzetí Panny Marie, vlevo vyobrazení sv. Václava, vpravo pak námět sv. Karla Velikého. Boční obrazy se nachází na zavíratelných křídlech.

Při severovýchodní stěně stojí tři oltáře – sv. Augustina, patrona Lateránských Augustiánů, zakladatelů kláštera, dále oltář sv. Salvátora Lateránského s obrazem Spasitele, zdobeného českými granáty od J. J. Heinsche a nakonec oltář sv. Karla Velikého. Tady je zobrazen vítězící světec v pozadí s prchajícími nepřáteli. Autorem obrazu je F. Dallinger. Na vrcholku oltáře se nachází řezbovaný dvanáctiletý Kristus.

Před severním portálem je umístěn ochoz s několika nestylovými sochami světců – Panny Marie, sv. Josefa, sv. Zachariáše a sv. Alžběty. Po stranách stojí dva menší oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Judy Tadeáše, pořízené kolem r. 1760.

Pod vítězným obloukem stojí nestylová kazatelna, přemístěná sem ze špitální kaple Karla Boromejského Pod Petřínem. Je zdobena reliéfními motivy ze života světce.

U jihovýchodní stěny stojí  rovněž tři oltáře: sv. Libora, zřízený zde stejnojmenným církevním bratrstvem, zdobený obrazem světce pod sklem, a menším obrazem sv. Barbory z r. 1771 od mistra Redelmayera, další oltář sv. Panny Marie Karlovské, který od r. 1697 nesl památný obraz, po zrušení kláštera přenesený ke sv. Apolináři. Nyní je zde věrná kopie, pořízená r. 1871 Redemptoristy a malovaná Josefem Hellichem.  Poslední oltář je zasvěcen sv. Anně. Autorem je opět J. J. Heinsch.

K jižní straně lodi je přistavěna již zmíněná Betlémská jeskyně se Svatými schody. Stavba proběhla v roce 1708 a gotická stavba došla značné slohové újmy. Původcem myšlenky na vybudování této rarity byl řeholník Jan Václav Dvořák z Boru, který stavbu spolu s dalším řeholníkem Janem Felixem Oheimbem řídil. Jeskyně má půdorys, který v Betlémě ověřil. Sestupuje se do ní ze západní strany po osmi schodech. V podzemní kapli se v devatenáctém století prováděly vánoční mše. Na tomto oltáři byl původně obraz od J. J. Heinsche. Ten byl po josefinském zrušení kostela prodán, ale po obnovení činnosti v r. 1795 byl obraz kupcem vrácen na jeho místo.

Svaté schody jsou kopií schodů u Pilátova domu, po nichž údajně kráčel Kristus a na nich nechal krůpěje své krve. Pražskou realizaci možná vedl Jan Blažej Santini-Aichl po vzoru Lateránské baziliky v Římě. Na 28. stupni je místo, do nichž byly z Říma dodané svaté relikvie z Kristova kříže, trnové koruny a kousku roucha Panny Marie. Všechny tyto památky mají listinné ověření papežského stolce. Nad Svatými schody se nachází kaplička s obrazem Josefa Hellicha.

V západní části chrámu byla ve třicátých letech osmnáctého století vestavěna hudební kruchta, poněkud nestylově a humpolácky působící. Pod kruchtou jsou umístěny tři menší kaple, zasvěcené Panně Marii. Varhany, usazené na kruchtě, pochází z r. 1733 a jsou z dílny mistra Semráda z Telče.

Bývalá čtvercová sakristie pod zvonicí byla přeměněna na spojovací chodbu do někdejší nemocnice. Současná sakristie byla zřízena teprve roku 1861.

Původní zvony byly prodány v dražbě po zrušení kostela. Po obnově činnosti zde byly zavěšeny dva malé zvonky z kaple Karla Boromejského z Vlašského špitálu. Jenže oba byly nekvalitní a v průběhu času musely být přelity (1864, 1871). 20. století se dožil jen menší z nich, vážící asi dvacet pět kilogramů, přelitý Arnoštem Diepoltem.  Větší zvon, vážící asi 68 kg zmizel coby rekvizice za první světové války.

V roce 1939 zvonařská firma Manoušek a spol. v Brně dodala na Karlov tři nové velké zvony – „Ke cti Panny Marie za dušičky“ o váze 620kg, „Svatý Václave, chraň dědictví své“ o váze 350kg a „Svatá Terezičko, oroduj za nás“ o váze 240kg. Bohužel, přichází druhá světová válka a již 15. ledna 1942 jsou všechny velké zvony opět zabaveny. Velkolepému chrámu tak do dnešních dob zůstal jediný malý pětadvacetikilový umíráček a dodnes zvoní poledne do celého okolí. Po velkých zvonech tu zůstaly pouze prázdné stolice a obrovská železná srdce.

Nemocniční využití areál má i ve dvacátém století. Během první světové války je zde nemocnice a středisko pro válečné rekonvalescenty. Později to je obyčejná nemocnice, ale v roce 1955 je objekt totálně zchátralý a musí být vyklizen.

V roce 1960 je kostel administrativně oddělen od budov kláštera. Kostel zůstal církvi a budovy kláštera přebírá ministerstvo vnitra. Nejdříve zde sídlí Státní oblastní archiv, později Muzeum Pohraniční stráže a následně vzniklo Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra. Po převratu v roce 1989 dostává instituce nový statut zřízením Muzea Policie ČR (1990); expozice byla veřejnosti zpřístupněna v dubnu 1991.

Pověst o stavbě kostela Na Karlově
Jestli chcete vědět, jak to bylo se stavbou doopravdy, v ústním podání pražského lidu. Můžete se podívat sem.