P. Marie Bolestné (U Alžbětinek, Na Slupi 6, P2)

adresa:  DS Na Slupi 6, P2                            mše: Út, Pá  17.00   Ne 9.00

 

Místo, kde dnes stojí klášter a nemocnice sv. Alžběty má silnou a pamětihodnou historii.

Panny Marie Bolestné, první čtvrtina 18.st., ještě bez klášterního a nemocničního traktu, reprofoto (c) Jan Rohan, 2017

Hrabě Jan Bedřich z Valdštejna (* 18. srpna 1642, Vídeň;  + 3. června 1694, Duchcov) byl posledním, který zastával funkci královéhradeckého biskupa, následně pražského arcibiskupa a současně velmistra řádu Křižovníků s červenou hvězdou, a byl to on, kdo se celý život podporoval vznik nových farností a usazování nových řeholních řádů na území Koruny české. Plánoval vybudovat síť zařízení, která by posloužila zestárlým kněžím důstojně dožít po skončení duchovní služby.

Jeho pomocným biskupem byl tehdy Jan Ignác Dlouhoveský ze Dlouhé vsi. Právě on na pozemcích pod slupskou strání zřídil ve svém domě ústav pro zestárlé kněze. Ti zde mohli v klidu dožít po ukončení kněžské činnosti spolu s osobami, které jim posluhovali za vlastní prostředky nebo za podpory štědrých  dárců.   Původně  byl  dům  letohrádkem na vinicích, sousedících s pozemky Servitů a jejich kláštera při chrámu Panny Marie Na Trávníčku. Jan Dlouhoveský vložil do projektu navíc ještě hotově deset tisíc zlatých. Při domě vystavěl také kapli Panny Marie Bolestné, oboje bylo slavnostně vysvěceno 22. června 1681. Zanedlouho zde žilo  dvacet sedm duchovních a několik jejich čeledínů. Ústav se vzmáhal nejen z podpor mecenášů, ale také z odkazu kněží, kteří jej obmyslili závětí.

Časem se ale stal dům kapacitně nevyhovujícím, proto byla za úřadování pražského biskupa Jana Josefa Breunera zakoupena část areálu Zderazského kláštera s přilehlým tzv. Talmberkovským domem, a zde vystavěn nový dům pro zestárlé kněze a kostel sv. Karla Boromejského. Dnes se tyto objekty nachází na horním konci Resslovy ulice, jsou to domy pod novorenesanční budovou ČVUT.

Do tohoto domova byli přemístěni i kněží ze slupského letohrádku.

Panny Marie Bolestné, 2.pol. 18. st –  již s dostavěným klášterem a nemocnicí      reprofoto (c) Jan Rohan, 2017

Uvolněný dům i kapli Panny Marie Bolestné arcibiskup Breuner daroval řádu Trinitářů, kteří tu začali působit 24. srpna 1705. Ale protože již v té době probíhala stavba jejich nového kláštera ve Spálené ulici, pobyli v letohrádku Na Slupi jen do r. 1798. To byl klášter Nejsvětější Tojice ve Spálené (resp. Lazarské) ulici dokončen a Trinitáři se do něj přestěhovali.

Nevyužitý dům i s přilehlými pozemky Trinitáři prodávají sousednímu klášteru Servitů, a od nich po čase vše odkupují Alžbětinky, které zde zřizují klášter s nemocnicí.

Pozvání Alžbětinek do Čech zajistila r. 1709 hraběnka Karolina Schönkirchová, po své návštěvě vídeňského kláštera s nemocnicí. Rozhodla se budoucí komunitu štědře podpořit. Řád nejprve vyslal r. 1719 z Vídně dvě řádové sestry. Ty však nemohly bydlet ve starém nevyhovujícím domě Na Slupi, pobývaly tedy střídavě u šlechtičen, které se do projektu zapojily. Dámy brzy složily jistinu ve výši 24.000 zlatých, z jejichž úroků byl hrazen pobyt i dvou dalších sester. Z výnosu bylo možno hradit i náklady na léčení šesti pacientů.

Císař Karel VI. povolil šlechtičnám zakoupit pro Alžbětinky ke zřízení kláštera od Servitů pozemky mezi ulicí Na Slupi a celou vinici na slupské stráni směrem k Albertovu a Větrovu. Kupní cena byla rovných 6.000 zlatých.

Alžbětinky opravily stávající dům, který byl vysvěcen 17. května 1722 pražským arcibiskupem Khünburkem, a zahájily činnost při ošetřování nemocných.

První představenou se stala Marie Angelina Nehrová, žijící v Praze od r. 1719. Do nově vzniklého řádu se ihned hlásí řada novicek.

Hospodaření řádu bylo však od počátku velmi napjaté. Představená zřídila po otevření špitálu dvanáct lůžek pro nemocné, jejichž provoz měl hradit úrok z jistiny 18.000 zlatých. Ale ukázalo se, že provozní náklady jsou podstatně vyšší. Řád Alžbětinek požíval natolik dobrou pověst, že se množili dárci.

Znak Markéty Valdštejnové nad vstupem do kostela                                                              foto (c) Jan Rohan, 2017

Mezi nejvýznamnější patřila hraběnka Markéta Valdštejnová, rodem z Černínová z Chudenic. Na podnět svého syna Jana, který sám byl členem řeholního řádu Kapucínů, se rozhodla k velkému daru. Okamžitě složila 6.000 zlatých, najala Kiliána Ignáce Dientzenhofera, a zadala výstavbu důstojného chrámu, na místě stávající kaple. 26. června 1724 byla stávající kaple zbořena a položen základní kámen nového kostela. Alžbětinky se podílely dokonce na stavbě kostela nádenickými pracemi. Dary na provoz kláštera i stavbu kostela plynuly neztenčenou měrou. Kostel byl dostavěn a vysvěcen pražským biskupem Danielem Mayerem na den sv. Kateřiny, 25. listopadu 1725.

Prostředků na další výstavbu byl dostatek, akce pokračovala zahájením výstavby budov nového kláštera – základní kámen položil k němu generální vikář Servitů P.Vilém 18. dubna 1726. Markéta Vajdštejnová zřídila nadační fond pro zajištění obživy pro dvanáct řádových sester, a nadto závětí odkázala 24.000 zlatých na další výstavbu kláštera a mše svaté. Poté, co tato dobrodějka 4. července 1728 zemřela, zůstává její památka uctívaná – den jejího úmrtí je každoročně svěcen a jedna z řeholnic nosí k její poctě jméno Markéta.

Budovy kláštera byly dokončeny a vysvěceny 7. září 1732 arcibiskupským kancléřem Janem Frikem.

Krátce po dokončení klášterního komplexu chtěly Celestinky koupit rozlehlou zahradu „Na Baště“, hned naproti klášteru Alžbětinek (dnes zhruba školní hřiště základní školy v Botičské ulici; z ulice Na Slupi stojí zachovaná barokní brána do zahrady). Protože hrozilo, že nové budovy zacloní sluneční svit do nemocnice a kláštera Alžbětinek, byla třeba protiakce. A tak za přispění 10.000 zlatých Celestinky od stavebního záměru upustily.

Ale přišly těžké časy – za válek o rakouské dědictví zaznamenaly prameny, že r. 1742 musely Alžbětinky zaplatit Prušákům 3.000 zlatých jako kořist a sto padesát vojáků živit. V r. 1743 se Prusové stahovali, a na cestu si vyžádali dalších 2.000 zlatých jako výpalné. Následující rok bombardují Prušáci Prahu, přičemž dělostřelba zasáhla i klášter s nemocnicí. Sestry odnosily pacienty z horních pater do přízemí, přesto však bylo několik osob zraněno. Střelba zasáhla budovy na mnoha místech a nakonec vzplály krovy a část střechy shořela. Když pak nepřátelé vtrhli do města, Prušáci tu znova vymohli výpalné, tentokrát 15.000 zlatých. A chtěli je do druhého dne.

K záchraně přispěl hrabě Swerts-Špork, když spolu se svou ženou téměř celou částku za Alžbětinky složili a později se zřekli vrácení částky. Když císařské jednotky vytlačily útočníky z Prahy, Alžbětinkám se moc neulevilo – v zahradě „Na Baště“ a v areálu kláštera se usadilo sto dvacet vojáků, které musely sestry živit.

Manželé Šporkovi jsou pochováni v klášterní kryptě. Jejich dcera vstoupila do řádu a přijala jméno Marie Elekta.

Po vítězství Rakušanů nad Prusy v bitvě u Kolína (1757) dala představená kláštera Marie Alžběta Molitorová vystavět v kostele kapli sv. Tekly, která byla vysvěcena 23. září 1762 biskupem Janem Kayserem. V kapli visí tři obrazy s výjevy ze života sv. Tekly od Josefa Krakera. V této kapli byly ukládány zesnulé sestry před pohřbem.

V letech 1770 a 1771 zasáhla české země veliká neúroda. Prahu zaplavili venkovští lidé v naději, že zde hladomor lépe přežijí. Alžbětinky obnovily zvyk z minula a každý pátek se rozdával žebrákům chléb a vařila polévka.

Za josefinských reforem klášter výslovně zrušen nebyl, ale císař zakázal přijímat novicky, čímž měl klášter přirozeně po čase odemřít. V mezičase se stavy sester doplňovaly příchody sester ze zrušených klášterů (např. sestry Celestinky z kláštera ve Znojmě).

Sester lety ubývalo a jejich věk se zvyšoval, nebylo již téměř v jejich siláh zajistit provoz nemocnice, odhodlala se r. 1786 představená Marie Dominika tři uchazečky o členství v řádu přímo za Josefem II., aby se mu představily. Císař překvapivě obrátil a nejen že jim vstup povolil, ale po seznámení s činností řádu se aktivně zasadil o zřízení podobných zařízení, zejména v Uhersku (Budapěšť a několik dalších měst).

Ale konkrétně zrušení sousedního kláštera Servitů přineslo alžbětinskému klášteru značné potíže, protože vůči Servitům měly značné pohledávky – servité dlužili přes 13.000 zlatých. Císař Alžbětinkám náhradou připsal nyní prázdnou a nepotřebnou klášterní budovu. Obtíže se zmírnily, až když areál převzala náboženská matice.

Za napoleonských válek do kláštera přistoupilo pět sester, vypuzených z Francie. Majetek řádu byl vypleněn válečnými daněmi a retribucemi. Když v r. 1813 (po bitvě u Chlumce) byl zaplněn nejen špitál, ale i vedlejší areál bývalých servitů, raněnými vojáky, vypukla v Praze epidemie tyfu a cholery. Na jejich následky čtyři sestry zemřely.

Ekonomika řádu byla naprosto v troskách a hrozil zánik celého zařízení. Klášter neměl žádnou šanci si pomoci sám. Stát sice drobně podporoval provoz nemocnice, ale nebyla to nijak závratná záležitost. Císař František I. proto vydal povolení k zahájení celonárodní sbírky. Česká šlechta pořádá ve prospěch Alžbětinek zábavy, divadelní představení i sbírky. R. 1832 věnovali stavové  10.000 zlatých a r. 1836 obdržely Alžbětinky dar od císařovny Marie Anny při příležitosti její korunovace ve výši 12.000 zlatých. Od r. 1720 do r. 1850 ošetřila nemocnice skoro 90tis. pacientek.

Na konci 19. století žije v řádu čtyřicet sester.

Kostel Panny Marie Bolestné dnes foto (c) Jan Rohan, 2017

Klášterní kostel Panny Marie Bolestné byl vystavěn r. 1725 v duchu vlašského baroka, provedený podle vlastního návrhu

stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Jedná se o nevelký chrám. Nad vstupním průčelím jsou umístěny znaky největší donátorky hraběnky Markéty Valdštejnové. Uvnitř kostela jsou tři oltáře, kde na hlavním je obraz Bolestné Matky Boží, od premonstráta Siarda Noseckého. Po stranách stojí sochy sv. Alžběty a blahoslavené Angeliny. V kostele je celá řada pěkných obrazů s jednotlivými svatými a svatými výjevy.

Čtyři sochy Krista jsou přeneseny ze sousedního zrušeného kláštera Servitů. Pod kruchtou se nachází klášterní krypta, v níž leží celá řada dobrodinců.

Za kostelem v místě zrušeného řádového hřbitůvku stojí kaple sv. Barbory.

Klášter byl v restituci vrácen Alžbětinkám, nicméně  přilehlé pozemky klášterní zahrady jim vydány nebyly, od státu si je musí pronajímat. Do dnešního dne probíhá soudní řízení o vydání.