Sv. Apolináře (Apolinářská ul., P2)

Sv. Apolinář od ulice Na Slupi     (c) Jan Rohan, 2017

Nejstarší evropský chrám, zasvěcený sv. Apolináři, byl založen již v 6. století v Ravenně, kde stojí dosud. Za starých časů v Čechách byl jeho kult mezi nejstaršími uctívanými, o čemž svědčí to, že r. 1118 byl Bořivojem II. založen chrám a kolegiátní kapitula sv. Apolináře v Sadské nedaleko Nymburka.

V Praze na Novém Městě Pražském, na vrchu Větrově (dříve také zvaném Větrník), stávala bez bližšího uvedení kaple sv. Jiljí. Kromě písemných zmínek není jisté, kde se měla nacházet, protože stavební pozůstatky nebyly nikdy nalezeny.

K této kapli převedl r. 1362 Karel IV. starou kolegiátní kapitulu ze Sadské a současně dává založit stavbu nového chrámu sv. Apolináře na Větrově. Téhož roku do Sadské uvádí z císařského nařízení arcibiskup Arnošt řeholníky řádu Augustiánů. Pražská kapitula tak získala také jmění ve statcích v okolí Sadské.

Mezi lety 1360 až 1376 probíhala stavba nového kostela sv. Apolináře. Výstavba proběhla tak, že kostel mohl být provozován i ještě nedokončený, bez presbytáře. Na konci první etapy byla stavěna při posledním klenbovém poli na jižní straně věž, stojící na jednotném soklu, stejně jako zbytek stavby. Poté byl teprve vystavěn presbytář. Zcela byl kostel dokončen asi v r. 1390.

Zprvu bylo apolinářských kanovníků devět, postupně k nim přibyli další, takže včetně vikářů zde bylo až dvacet čtyři duchovních. Mimo jiné ze známých osob zde sloužil děkan Jan Kantor z Litoměřic (1367, +1381), spolukanovník u sv. Víta a královský výběrčí daní, Václav z Radče (1385-1409), kanovník u sv. Víta a ředitel stavby hlavního chrámu. Kanovníkem zde byl také Kuník z Vaitmile (1380-1382), příbuzný slavnějšího Beneše, rovněž svatovítského kanovníka. Generální vikáři Jenec a Boreš ze zdejší kapituly vypracovali právní analýzu Milíčových artikul, kterou u nich zadali pražští faráři.

Při chrámu sv. Apolináře stávala významná svatoapolinářská škola (později staré čp.437/II) a prvním zaznamenaným školmistrem byl Michal (1414-1418).

Sbor kanovníků je od 14.století úzce personálně svázán s metropolitní kapitulou pro dlouhodobé vazby, protože děkanové a kanovníci obou bývali členy navzájem.

Pohled na sv. Apolináře od Emauz, kolem 1850. Vpravo na pozadí klášter Alžbětinek a kostel Panny Marie Bolestné.Uprostřed Hrádek, později podskalská škola, a vedle vpravo kostel sv. Bartoloměje při městském chudobinci.                                           Reprofoto (c) Jan Rohan, 2017

V r. 1419 král Václav IV. osobně navštívil chrám sv. Apolináře se svým dvorem. Po příjezdu byl obklopen velkým davem osob, v jejichž čele stál Mikuláš z Husi (bývalý královský purkrabí na zámku Husi), a jménem srocení krále vyzval ke schválení přijímání podobojí. Než se ale udála nějaká nepřístojnost, řečník byl zpacifikován a ze shromáždění vyveden bez vyvolání jakéhokoli nepokoje.

Po vypuknutí husitských bouří se apolinářská kapitula stala jedním z prvních cílů ničení. Zdejší kanovníci se uchýlili nejprve pod ochranu svatovítské kapituly do pevnosti na Pražském hradu, odtud po čase uprchli do Žitavy, Olomouce a Plzně.

Když pražští husité oblehli r. 1420 Vyšehrad, stal se vrch na Větrově jednou ze základen pro obléhání. Po příchodu orebitských posil 2. května 1420, usadily se právě zde. Zachovaly se záznamy, že právě u chrámu sv. Apolináře tábořily husitské ženy, které poničily klášter u sv. Kateřiny.

Kostel sv. Apolináře s areálem kapituly od novoměstských hradeb. Na levém kraji snímku kaple sv. Barbory v areálu kláštera Alžbětinek (r. 1902)
(c) Reprofoto Jan Rohan, 2017

Kapitulní majetek byl vydrancován, statky církve si rozebrali mnozí – Pražané zabavili statky v Úněticích s hospodářským dvorem a chmelnicemi (1421). Poslední kanovník u sv. Apolináře, Petr, tehdy rovněž přistupuje k podobojí.

Po husitských válkách je kapitula v podstatě zničena, nemá majetek a její existence je čistě formální. Jsou zde nadále jmenováni probošti, ale prakticky jsou více činní ve svatovítské kapitule, kde mají zajištěnou existenci. Roku 1517 zaniká i formální funkce probošta kapituly, protože ji nelze reálně vykonávat.

Naopak funkce děkana chrámu nabývá na významu. Spravuje kolegiátní kostel a některé statky, které jsou postupně v restituci navraceny. Ale král postupem času uděluje děkanskou funkci pouze kališníkům (poprvé r. 1472 – Václav z Vrbna, po něm od r. 1493 mistr Pavel Žatecký; oba vysocí hodnostáře na Universitě pražské).

Husitskými válkami byly u sv. Apolináře bohoslužby ukončeny. Václav II. proto kanovníkům, žijícím již trvale při svatovítskékapitule, nařizuje povinnost vydržovat svým nákladem vikáře u sv. Apolináře, aby tu mohl bohoslužby konat. Následně r. 1503 je zdejší kapitula Vladislavem II. přičleněna pod metropolitní. Bylo to však opatření formální a z dnešního pohledu alibistické, protože zdejší farní osada zůstává čistě kališnickou. V praxi to vypadalo tak, že současně fungoval děkan katolický, ten sídlil na Hradě u sv. Víta, z funkce neměl žádné požitky a vedle něj děkan kališnický, který sídlil u Apolináře a měl požitky z restituovaných církevních statků. Taková situace zřejmě nikde jinde v Čechách nenastala…

Jenom krátce, okolo r. 1529, se stal zdejším děkanem katolík Jiří z Hradiště, ale zdá se, že obratem byl opět nahrazen kališníky-administrátory, docházejícími z Nového Města.

V r. 1547 byly na hřbitově u sv. Apolináře pochováni Václav Pětipeský a Bernard Barchanec z Barchova, kteří byli popraveni za vzpouru na Hradčanech 22. srpna.

Po celé šestnácté století je správa zdejší farní osady břemenem, které se jako horký brambor přehazuje sem a tam. Jeden čas o ni usiluje opatství Na Slovanech, nějaký čas je svěřeno světské správě, ale výsledek není valný. Jako by správa okrajové části Nového Města byla spíše za trest.

Bývalý kapitulní dům u sv. Apolináře, dnes různá zdravotnická zařízení. Na horním konci patrná část, dostavěná Josefem Mockerem ke kostelu.
(c) Jan Rohan, 2017

V r. 1599 císař Rudolf II. daruje kostel sv. Apolináře Novoměstské radě Pražské s podmínkou, že musí složit tisíc kop míšenských na údržbu a také že musí být vedeny řádně bohoslužby. Z výnosu záduší měla být současně udržována nemocnice u sv. Alžběty. Císař žádost novoměstských radních pokládal za nabídku stability a za vzájemně prospěšnou uvedenými hospodářskými atributy, postupně se však zjistilo, že radní byli všichni podobojí a tímto manévrem si pojistili, že do chrámu nebudou instalováni katoličtí kněží.

Císař Ferdinand II. v době rekatolizace osobně zařídil 22. května 1628 výmaz tohoto zápisu ze zemských desk. Veškerý majetek a příslušenství kostela byly vráceny svatovítské kapitule, konkrétně svatoapolinářskému děkanu. V praxi to obnášelo mimo jiné farní a dominikální právo k obcím Biškovice, Satalice, Domašice a Vysočany. Tímto aktem se 30. června 1628 stává opět reálně fungujícím celkem ve správě katolické církve se všemi atributy.

Tak to funguje s krátkým obdobím kolem r. 1632, kdy během vpádu Sasů do Čech je zaznamenáno působení nekatolického kněze Jana Hervicia.

Rokem 1644 jsou ve farní osadě zavedeny matriky.

Od r. 1679 je při chrámu sv. Apolináře ustanoven „stálý vikář“ (sic!) k pořádání bohoslužeb.

Během 31. prosince 1670 silná vichřice strhla z kostela sanktusovou věžičku, ta prorazila krov a poškodila řadu oken. Hned v lednu 1671 povoluje arcibiskup Matouš Sobek zahájit sbírku na obnovu a opravy kostela. Pod vedením děkana Jana Františka z Talmberku se daří rychle prostředky shromáždit a nejnutnější opravy provést. Interiér dostává barokizující kabát, barokní tvarosloví je vidět na sanktusové věžičce. Autorem interiéru je zřejmě stavitel Daniel Rynd.

V r. 1689 byl kostel napaden drancujícími protestanty.

Průhled interiérem chrámu sv. Apolináře
(c) Jan Rohan, 2017

V časech obléhání Prahy pruským vojskem císařské vojsko obsazuje strategický vrch na Větrově. V kostele je zřízena dílna na munici, o něco dál v klášteře na Karlově sídlí císařský štáb. Dělostřelecké ostřelování kostel silně poškodilo, protože byl velmi dobrým a výrazným cílem, viditelným zdaleka a ze všech směrů.

Válečné škody byly odstraňovány dlouhá léta, zaznamenán je přínos tehdejšího děkana Hrobčického, za něhož práce byly provedeny.

Od r. 1784 se stává chrám sv. Apolináře znova farním. Je revidován farní obvod, protože okolní zástavba se významně rozrostla a celkově se změnil charakter okolí po zrušení převážné části přilehlých klášterů. V této souvislosti byly k Apolináři přeneseny stávající matriky z okolních zrušených far (zejména matriky Karlovské a od sv. Kateřiny). Když byla r. 1789 v kapitulní budově zřízena porodnice a nalezinec, byly k Apolináři přeneseny i matriky z původních zařízení na Malé Straně (dříve Vlašský špitál) – z nemocniční kaple sv. Karla Boromejského (dnes Nemocnice pod Petřínem). Tehdy bylo z důvodu přístavby zazděno okno na západním konci chrámu, což odebralo interiéru hodně světla.

Obraz Milostivé Panny Marie Karlovské, dnes umístěn v oltáři chrámu sv. Apolináře
(c) Jan Rohan, 2017

Když v r. 1784 byly dekretem Josefa II. zrušeny okolní kláštery, získal chrám sv. Apolináře dobrodružným způsobem dva velmi vzácné oltářní obrazy z kláštera na Karlově. Když r. 1785 karlovští řeholníci opouštěli svoje sídlo, v době adventu navzdory přísnému zákazu manipulovat s inventářem v noci zdemontovali i se zasklením z hlavního oltáře obraz Matky Boží Karlovské, a přes sousedící vinice odnesli do farního kostela k Apolináři. Stejnou cestou sem dopravili ještě jeden menší oltářní obraz. Oboje ukryli a čekalo se, jestli po nich nebude sháňka. Zřejmě se domnívali, že v téměř revolučním čase bude někdo tyto vzácnosti postrádat. Ukázalo se, že v čase hromadných krádeží církevního majetku takový detail nikdo neřešil. Tak byla vzácná díla uchráněna, a dodnes jsou tu k vidění, navzdory pozdější snaze Redemptoristů získat skvosty zpět pro karlovský klášter (1857).

Chrám sv. Apolináře stojí na východním ostrohu Větrova, ze tří stran jej obklopují strmé svahy, a pouze ze strany Karlova je srovnán s terénem. Je dodnes výraznou dominantou a typickou připomínkou gotického stavitelství. Na jihozápadní straně ke kostelu přiléhá štíhlá věž, s první dvě patra má čtyřboká, výše pokračuje v osmibokém půdorysu. Vysoká štíhlá okna mají krásnou zachovalou kružbu, typickou pro vrcholně gotické stavby. Široká hlavní loď se skládá z pěti klenbových oddílů, u kůru zakončená osmibokým závěrem. Střecha se vyznačuje tradiční strmostí, původní sanktusová vížka, stržená při zmíněné vichřici (1672), dostala při opravách baňatý tvar cibule. Hlavní vchod je po několika masivních schodech do severního průčelí.

Chrám má pět oltářů, hlavnímu dominuje vzácný obraz Karlovské Madony. Tento oltář zakrývá velkou část oken, zasvěcen sv. Apolináři, a pochází z let 1740-1744. Výtvarně dokončen a vysvěcen byl r. 1748, když byl osazen pozlaceným soškami dvanácti světců a zdobenými relikviemi se svatými ostatky. Po stranách oltáře stojí sochy čtyř evangelistů, snad z dílny R. Prachnera. Autorem oltářního obrazu sv. Apolináře je premonstrát Siard Nosecký.

Na evangelijní straně je výklenek s kovanými dveřmi, snad kališnický svatostánek. Vedle se nachází při oltáři sv. Kříže druhý obraz Panny Marie, zachráněný z Karlova.

K němu se vztahuje příběh, kdy v Týnské ulici v domě U černého slona bydlel v sedmnáctém století malíř Jan Claudius Monno, který tento obraz vlastnil po svých předcích. Ti byli kupci a obraz s sebou vozili pro ochranu. Monno, který se usadil v Praze, měl obraz pověšený na zdi. Jednou měl na návštěvě přítele, houslistu Slavíka. Tomu se obraz moc líbil, přistavil si k němu židli a chtěl jej políbit. Ale ani na tři pokusy se mu to nepovedlo, pokaždé spadl. Teprve po svaté mši se mu to údajně podařilo. Obraz dál visel na zdi. Po svatbě se manželé Monnovi rozhodli, že obraz darují církvi, tedy prvnímu knězi, kterého potkají. Stal se jím novokřtěnec Jan Václav z Boru, jehož nynější paní Monnová podporovala na studiích s tím, že jakmile se stane knězem, dostanou od něj jako první požehnání. To se stalo a nový kněz dostal památný svatý obraz.

Když r. 1696 vstoupil do kláštera na Karlově, obraz si pověsil ve své místnosti. V r. 1697 se svolením opata Jana Luňáka objednal na vlastní náklad u J.J. Heintsche vymalování většího památného obrazu, a tak vlastně vznikl výše popsaný obraz sv. Panny Marie Karlovské.

Pod původním oltářem na Karlově byli pochováni tři karlovští řeholníci, umučení davem při vzbouření 15. února 1611. Jejich ostatky byly rovněž vyzdviženy a potají přemístěny do chrámu sv. Apolináře. Dnes jsou umístěny v truhlici v chrámové menze.

Kazatelna je rokoková a ozdobena soškou sv. Jana Nepomuckého s andílky, symbolizujícími snad Mlčení a Život. Na stříšce kazatelny jsou další tři andílci, z nichž jeden nese biskupskou mitru sv. Apolináře. Sošky andílků pochází z dílny sochaře R. Prachnera, soška Jana Nepomuckého od Ignáce Platzera.

Na kropence vedle dveří lze rozluštit vyrytý datum 1671. V hlavní chrámové lodi je umístěno několik obrazů – na severní zdi Bolestná Panna Marie, dále obraz dvanáctiletého Ježíše v chrámu a vyobrazení hříšnice (někdy také cizoložnice) před Kristem na jižní stěně, oba od mistra M.V. Halbaxe.

Varhany jsou z r. 1768 a jsou zdobeny sochami andělů a sv. Václava, umístěny byly na starobylé, ještě gotické tribuně.

Kostelní zvony byly tři. Nejstarší sv. Apolinář z r. 1767 byl dílem mistra zvonaře Jana Kühnera. Druhým byl sv. Marie z r. 1671 od Mikuláše Löwa z Prahy. Třetí, sv. Annu odlil opět J. Kühner 1767. V sanktusové vížce visely dva malé zvonky bez názvu. Válečné rekvisice přežil jen sv. Apolinář.

Vstupní gotický portál do chrámu.  V průběhu regotizace byl pouze lehce opraven.
(c) foto Jan Rohan, 2017

Vedlejší vstup do chrámu, Mockerovo provedení nahradilo původní vstup, který byl silně poškozený
(c) foto Jan Rohan, 2017

V letech 1893 až 1898 proběhla masivní oprava kostela pod vedením architekta Josefa Mockera v duchu regotizace. Objekt totiž vykazoval značné statické poruchy. Velké trhliny hrozily zřícením několika stěn. Patrně byl příčinou i nestabilní svah, protože Mockerovy úpravy odlehčily stavební konstrukci převážně na západním konci – úpravami podvěží, znovuvystavěním zesílené západní stěny, a její opření o budovanou přístavbu kapitulního domu, a další.

Špičkové ukázky Mockerovy rekonstrukce gotických kružeb oken – oba typy přítomných oken dpadly na jedničku, a i po sto letech jsou výtečnou ukázkou profesionality a citu
(c) foto Jan Rohan, 2017

Na západním konci kostela byla stržena původní gotická tribuna a nahrazena replikou. V oknech musely být opraveny nebo restaurovány kružby. Mocker opravil i oba vstupní portály – hlavní vstup je opravený, vedlejší menší portálek musel být zcela nahrazen replikou. Vlastní dveře jsou podle Mockerova vlastního návrhu v duchu regotizace. Západní závěr lodi byl stržen, protože byl nejvíce poškozenou částí stavby a dostavěn opět ve stejném duchu. Také byl nově zhotoven krov. V interiéru byly opraveny omítky, mělo se za to, že Mockerem odhalené a opravené nástěnné malby jsou jediné dochované. Také byly nalezeny původní polychromie na klenebních žebrech.Nově postavená pseudogotická sakristie byla propojena s chrámem průrazem jižní zdi presbytáře.  S chórem ji spojuje zděná chodba. Stavební úpravy zasáhly i věž – dostává nové schodiště a je upraveno podvěží, kde zaniká křížová chodba.

Během Mockerovy opravy byly měněny i některé zvětralé kvádry ve vnějším plášti. Při tom bylo nalezeno množství původních gotických kamenických značek.

K západnímu průčelí chrámu přiléhá areál masivních budov. Od 14. století tu stávaly objekty kolegiátní kapituly, v sedmnáctém století se zde pod vedením Jezuitů vedla duchovní cvičení pro laiky.

V novější době, tedy po reformách císaře Josefa II., byl dům zabaven a r. 1789 přeměněn na první porodnici.  Ještě později, v r. 1875, zde byl umístěn blázinec, filiálka ústavu při sv. Kateřině.

Ve dvacátém století zde byla lůžková část venerologické kliniky, protialkoholní léčebna a dnes tu sídlí klinika adiktologie.

Severní stěna chrámu, zobrazující svaté matky a pod jejich nohami vyobrazené pohanské modly
(c) foto Jan Rohan, 2017

Od r. 1958 je kostel zapsán jako kulturní památka.

V r. 1989 začínají restaurátorské práce uvnitř chrámu, především jsou objeveny další originální fresky, na jihu zobrazující Krista a  zástup apoštolů, kteří mají pod nohami vyobrazená poprsí, snad starozákonních mudrců, coby symbol jednoty nebo výchozích myšlenek křesťanství, možná Starého a Nového zákona.

Na severní stěně (nad vchodem) je vyobrazena Panna Marie se svatými matkami (sv. Ludmila, sv. Zdislava) – jim pod nohami leží modly, nad kterými křesťanství zvítězilo.

Po listopadové změně režimu vzniklo v budově fary Misijní centrum Arcibiskupství pražského. V kostele působila do r. 2012 komunita Chemin Neuf. Poté komunita Misionářů svatého Karla Boromejského.

 

Jižní stěna chrámu s vyobrazením Krista s apoštoly, pod jejich nohami busty staro a novozákonních proroků
(c) foto Jan Rohan, 2017

Perlička z bezprostřední blízkosti – v těsném sousedství sv. Apolináře stála pověstná Jedová chýše (domeček s praporem)
(c) reprofoto Jan Rohan, 2017