Sv. Ignáce z Loyoly (Ječná 2, P2)

adresa:  DS  Ječná 2,  P2                               mše: Po-Pá  6.15  7.30 17.30  So 6.30  7.30 17.30

Ne  7.00  9.00  11.00 (lat)   17.30

Chrám sv. Ignáce se nachází na jednom z nejrušnějších míst pražského centra
(c) Jan Rohan, 2016

Karel IV. při založení Nového Města Pražského pamatoval na rozvoj města po všech stránkách. Nejenže myslel na dostatek místa k bydlení i podnikání, měl na paměti vytyčení na svou dobu předimenzované komunikace, stejně tak ale dostal prostor duchovní rozvoj a spousta náboženských prostor a svatyní.

Na dnešním Karlově náměstí, dříve Novoměstském velkém trhu a později Dobytčím trhu, stávala již od 14. století Kaple Božího Těla, patřící od r. 1403 pod správu Pražského vysokého učení.

V r. 1628 císař Ferdinand II. pojal myšlenku, že by poblíž kaple dal zřídit residenci představeného Tovaryšstva Ježíšova, známějšího pod sjednoceným názvem jezuité. Ti v tehdejší Praze sídlí v Klementinu a v klášteře při sv. Mikuláši na Malé Straně. Oslovil proto novoměstské radní a získal pro myšlenku jejich podporu. Nabídli za kupní cenu 3300 zlatých několik domů, které ke kapli přiléhaly. Další dům zakoupil císař a poslední daroval hrabě Oktavián Kinský. K projektu se připojil jezuitský kněz Lamormaini, císařův zpovědník, když přislíbil ročně věnovat 1tis. zlatých, po dobu, kdy bude částku schopen hradit.

Residence jezuitů byla zřízena a do ní se z klementinské koleje přistěhovali první dva otcové, Adam

Kaple Božího Těla na Karlově náměstí. Dochovalo se několik odlišných vyobrazení, všechny se liší. Odpověď nedal ani archeologický průzkum, protože základy se nachází uprostřed rušné křižovatky s Ječnou ulicí.
(c) Jan Rohan, reprofoto

Kravařský a Martin Bouda (1628). Kravařský, který působil do r. 1634 jako správce residence, ihned převzal vedení bohoslužeb v Kapli Božího Těla, vyučoval mládež katechismu a obecně byl hlavou zdejší duchovní práce. Bouda přebral kněžskou správu u sv. Štěpána na Novém Městě.

Jezuité si pochvalovali rozkvět duchovní služby, mimo jiné zmiňovali úspěšné navrácení ke katolické víře množství novoměstských hospodských, kteří byli do té doby označováni za zatvrzelé nekatolíky. O něco později se Kaple stala oficiálním duchovním místem, kde se novoměstští radní účastnili hlavních slavností.

Až do r. 1630 bydleli jezuité v přilehlém domě, který nebyl v dobrém stavu a k obývání nebyl příliš vhodný. Téhož roku se stěhují do nedalekého domu, který pořídili za 2.500 kop, zvaného Medulánský. Profesor Vysokého učení Václav Valverin k tomu ještě daroval přilehlou vinici, poté, co se navrátil ke katolické víře.

V roce 1631 během saského vpádu jsou jezuité z Prahy vypuzeni. Kravařský však v převleku za uhlíře do města dál dochází a vede bohoslužby. O rok později se skrývá v Táboře, kde provádí v podstatě misijní službu a obrací na víru místní nekatolíky.

Po odchodu Sasů se i jezuité vrací do Prahy. Další etapa jejich působení je spojena se snahou založit při svém sídle kolej a gymnázium. K této idei se jim podařilo získat podporu na těch nejvyšších místech.

Pohled na Dobytčí trh kolem 1720. Je patrné umístění Kaple Božího Těla přímo proti Ječné ulici
(c) Jan Rohan, reprofoto 2018

Vdova po nejvyšším purkrabím Adamovi ze Schwarzenbergu Marie Maxmiliána, rozená Hohenzollernová ke zřízení gymnázia složila 10tis. zlatých. Jezuité sloužili první obnovenou mši 17. října 1632, současně v provizorních podmínkách zahájili školní výuku. V prvním roce vyučovali hned 100 žáků. Když Marii zemřel r. 1633 jediný syn Vojtěch, poskytla jezuitům dalších 33tis. zlatých. Tím se stala oficiální zakladatelkou Novoměstské jezuitské koleje.

Její příklad následovala hraběnka Isabela Magdalena Šternberková, věnovala na kolej 100tis. zlatých, hraběnka Marie Teresie Paarová, rozená Šternberková 50tis. zlatých, hrabě František Šternberk 50tis. zlatých. Menších dárců bylo k tomu nepočítaně. Císař, když viděl takovou rozhodnou podporu, r. 1634 založení koleje potvrdil svým výnosem.

Prvním rektorem byl jmenován páter Jan Černovský. Spolu s ním zde žije dalších šest kněží. Rok poté je to již dvanáct osob, až se ustálil na dvaceti čtyřech.

Přestože kolej fungovala výtečně, řád neoplýval přehnaným bohatstvím. Většinu získaných prostředků vrací jezuité zpět do výuky a studentů. V roce 1639 je otevřena nejvyšší třída, zvaná rétorika.

Na záběru z r. 1860, z doby založení parkové úpravy jsou ještě patrné domy před chrámem sv. Ignáce. Jezuitské domy však stály jižně od Kaple, tedy na opačnou stranu od Ječné
(c)Jan Rohan, reprofoto

Toho roku odkázala zakladatelka dalších 9tis. zlatých ke zřízení semináře Františka Xaverského, ve kterém by bylo vychováno devět chudých šlechtických chlapců, načež přidala ještě další 3tis. a statek Rostěl. Do téhož fondu vyšehradský děkan Václav z Růžové přispěl 5tisíci zlatých a Jan Birka z Birkenštejna věnoval statek Brnky.

V době obléhání Prahy Švédy v r. 1648 provozovali jezuité bohoslužby na městských hradbách, ale také na nich bojovali. Někteří z nich při obraně města i padli (P. Jan Messe, prokurátor jezuitské koleje).

Od roku 1656 zahajují jezuité bohoslužby na Vyšehradě, v kostele sv. Petra a Pavla.

Jezuité se rozhodují vystavět nový chrám sv. Ignáce a velkolepou kolej. Píše se rok 1659, když novoměstské radnici přislíbí převést stávající nemovitosti u Kaple Božího Těla, jež dosud užívali. K tomu přikupují celkem 23 domů a hospodářství, k získání obrovského stavebního prostoru. V roce 1659 je založena kolejní budova, v roce 1665 pak je položen základní kámen kostela sv. Ignáce. Architekty chrámu byli Carlo Lurago a Pavel Ignác Bayer (dokončení zaklenutí objektu dokončil Martin Reiner). Celá podoba chrámu je nádhernou ukázkou českého raně barokního stylu.

Kostel stojí na místě Hurtovského domu, který byl již dříve pořízen. Chrám je vysvěcen arcibiskupem Valdštejnem 28. srpna 1678. Stavba je sice dokončená, ale ještě dlouhá léta se pracuje na výzdobě. Teprve roku 1690 je svěcen hlavní oltář, průčelí chrámu se zhotovuje mezi lety 1697 a 1699. V roce 1699 postavili jezuité na vrchol štítu sochu svého patrona, sv. Ignáce. Způsobili tím obrovský poprask, protože světec byl obklopen kruhovou zlacenou svatozáří, což bylo do té doby podle výtvarných zvyklostí vyhrazeno pouze postavám nejvyšší Trojice. Světci byli dosud zobrazováni pouze se svatozáří kolem hlavy. Po dlouhých diskusích ale vše utichlo a světci jeho velkolepá záře zůstala. Dodnes ji můžeme pozorovat a velmi efektní je v odpoledních hodinách, když ji zapadající slunce fantasticky rozzáří.

Pro potřebu studentů a semináře jezuité na jižním konci areálu staví kostel sv. Františka Xaverského. Ten

je dokončen a 24. srpna 1690 vysvěcen. Na konci sedmnáctého století má novoměstské gymnázium pravidelně kolem tří set žáků.

Ani po vystavění chrámu sv. Ignáce neztrácí kaple Božího Těla na významu. Dále se zde konají bohoslužby a probíhá další činnost. V křestních matrikách z let 1673-1720 farnosti sv. Vojtěcha je k dohledání několik záznamů o pokřtění muslimů a Židů.

Při jezuitské koleji vznikla nadace Dědictví svatováclavské, vydávající náboženskou literaturu. Původní vklady činily pouhých několik se zlatých, ale úspěšnou činností během století dokázala své jmění rozmnožit až na šestnáct tisíc zlatých. Arcibiskup Valdštejn si dal za cíl rozšířit působnost Dědictví svatováclavského za hranice českých zemí. Vlastním nákladem dal r. 1677 vytisknout Nový zákon s komentářem a dva tisíce výtisků věnoval nadaci. Později nechává vydat ještě Starý zákon a kompilaci starých českých biblí. Tato vychází r. 1715 pod názvem Bible svatováclavská, doplněná ilustracemi z Melantrichovy Bible. Později jezuité vydávají  v r. 1769 soubornou bibli ve druhém vydání a tiskne se až do r.1771. Kromě jiných děl vychází tiskem i Kancionál český (1687-1737 v šesti vydáních), Postila katolická (1691-1737, rovněž šest vydání) nebo první česká gramatika (1668 a 1730), známá jako Žáček. V reedici vyšla tiskem ještě 1781 nákladem rytíře Jana Neuberga.

Za francouzského vpádu kolej i chrám byly značně ochuzeny, protože pravidelně byly okrádány o nehorázné výpalné (1741-1744).

Dne 5.října 1773 vešlo ve známost papežské bréve, jímž se Tovaryšstvo Ježíšovo ruší. Tím ale ze dne na den končí aktivity školní a vzdělávací. Při sv. Ignáci žije celkem 25 členů a magistrů, působících v koleji i klášteře.

Novoměstské gymnázium převzali Piaristé, kteří jenom před nedávnem byli vytlačeni ze svého gymnázia při kostelu sv. Kříže na Příkopě. Současně převzali seminář sv. Františka Xaverského a aktivity nadace Dědictví svatováclavské. Správa kostela byla svěřena pod farnost sv. Vojtěcha, kam byly předány i dosud jezuity vedené matriky.

Roku 1784 je zrušen stařičký kostelík Kaple Božího Těla, r. 1789 za pouhých 900 zlatých prodán a 1791 zbořen.

Kostel sv. Františka Xaverského, zakomponovaný do stavby vojenské nemocnice, nároží Karlova náměstí a ul. U Nemocnice. Foto z r. 1910.
(c)Jan Rohan, reprofoto

Kostel sv. Františka Xaverského je zrušen r. 1784 a během r. 1789 přestavbou zakomponován do vystavěného vojenského objektu (armáda kolej zabírá již r. 1775). Celá kolej byla armádou přestavěna na vojenskou nemocnici. Část kostela je dodnes rozeznatelná z ulice U Nemocnice nebo z nádvoří hematologické kliniky, která objekt užívá.

V čase ukončení činnosti bylo jezuitské jmění vyčísleno na 23tis. zlatých. Nadační jmění výnosem z r. 1773 přebírá komorní úřad a v r. 1776 určuje, že z poloviny výnosů se budou hradit náklady na učebnice pro školní mládež. Zásluhou kardinála Schwarzenberga se   r. 1859 vrací jistina Dědictví zpátky svému původnímu úkolu a nákladem nadace opět vychází náboženská literatura.

Trvalo dlouho, než bylo Tovaryšstvo Ježíšovo r. 1814 papežem Piem VII. obnoveno. Paradoxně těžiště svojí činnosti našli v misijní činnosti – v Anglii a zámoří. Teprve v roce 1866 se skupina jezuitů usazuje ve dvou přilehlých domech, které zakoupili vedle chrámu sv. Ignáce a zřídili tu svou residenci (tj. prostý řeholní dům bez koleje a školy). Obnovili kázání ve svém chrámu v češtině a němčině. Kostel byl v té době prakticky pustý, protože nejprve se v něm konaly bohoslužby pro vojsko, postupně však řídly, až byly zcela ukončeny.

Po návratu řeholníci čelili častým útokům jak fyzickým, tak prostřednictvím novin. Postupem času se situace zklidnila. Jezuité rozmnožili svá kázání o vícejazyčná pro potřebu různě hovořících vojenských jednotek. Obnovili zašlou nádheru vnitřní výzdoby chrámu a pozvedli pohaslou prestiž a někdejší slávu.

Situace  před  chrámem sv. Ignáce po  demolici  Kaple i všech domů před ním. Situace kolem r. 1800.
(c) Jan Rohan,reprofoto

Budova chrámu stojí na jednom z nejrušnějších míst dnešní Prahy, na nároží Karlova náměstí a Ječné ulice. Celou boční frontu směrem k jihu tvoří bývalá kolejní budova. Průčelí chrámu je zdobné, na vrcholu štítu stojí socha sv. Ignáce s otevřenou knihou se zlatými písmeny z hesla Vše k větší Boží slávě. Světec je obklopen zlatou svatozáří. V tympanonu se nachází letopisný nápis „K větší Boží slávě a ke cti sv. Ignáce zřídila zbožnost“, odkazující k letopočtu 1676. Nad oválným oknem se nachází znak Tovaryšstva Ježíšova.

Portik nad hlavním vchodem do chrámu     sv. Ignáce se sochařskou výzdobou
(c) Jan Rohan, 2019

Hlavní vstup do chrámu je po několika schodech pod balkonem, neseným několika sloupy. Na balkoně je sochařská výzdoba z r. 1699, autorem je M. V. Jäckel.

Sochaři Antonio a Tommaso Soldatiovi jsou zhotoviteli vnitřní štukové výzdoby. Sochařská díla z období rokoka (např. kazatelna z doby kolem 1770) zhotovili nejlepší tehdejší mistři Ignác Fr. Platzer, a Richard Prachner.

Interiér chrámu je jednolodní s presbytářem. Po stranách se nachází po čtyřech kaplích o zhruba poloviční výšce, než je loď. Pilastry jsou kryty umělým mramorem, klenby a stěny zdobeny bohatými štuky. Na vítězném oblouku je zlacený nápis Ježíš, po stranách znaky dobrodinců řádu. Nad horní římsou visí obrazy světců Tovaryšstva, na klenbě reliéfy českých patronů.

Hlavní oltář je rovněž z umělého mramoru, v impozantním rozměru až ke stropní konstrukci. Motivem oltářního obrazu je sv. Ignác, vstupující na nebesa. Autorem malby je Jan Jiří Heinsch. Původně byli vymalovaní andělé šedavě zastřeni, aby se Ježíš, zvoucí sv. Ignáce na nebesa, jevil opticky dominantní, ale některý z minulých restaurátorů anděly zvýraznil, takže dnes je na plátně spousta postav, a výraz obrazu působí poněkud chaoticky.

Po stranách oltáře stojí sochy sv. Petra a Pavla. Nad nimi téměř pod klenbou je motiv zeměkoule s plaménky, častý symbol v jezuitských chrámech – odkazuje k Ježíšovu citátu: „Přišel jsem oheň pustit na svět, a co jiného chci, než aby roznícen byl?“

Pod vítězným obloukem na evangelijní straně stojí oltář Srdce Páně s obrazem sv. Ondřeje a sochou Spasitele, držící srdce.  Naproti stojící oltář Srdce Panny Marie pochází zřejmě ze stejné doby druhé poloviny 19. století.

Nad zpovědnicemi se nachází obrazy sv. Víta a sv. Václava. Ve výklencích stojí sochy sv. Cyrila a Metoděje od sochaře Eduarda Veselého z r. 1882.

Od J.J.Heinsche nalezneme ještě jeden obraz – vedle jižní kruchty je kaple sv. Kříže a zde na oltáři motiv Spasitele na kříži a pod ním duše hříšníků čekají na očistec.

14.2.1945 Zásah pumou do objektu vojenské nemocnice. Konkrétní místo je v napojení bývalého kostela Františka Xaverského na hmotu bývalé jezuitské koleje u sv. Ignáce.
(c)Jan Rohan,reprofoto

Vedlejší kaple je zasvěcena Panně Marii Piekarské, jejíž kult je úzce spojen s morovou ranou v r. 1680, ve které zemřelo přes 32 tisíc obyvatel Prahy. Jezuité si spolu s Pražany vyprosili v Piekarech v Horním Slezsku obraz Milostné Panny Marie, aby jej vystavili u sv. Salvátora v Klementinské koleji. Údajně se několik osob, které se před ním modlilo, zázračně uzdravilo. Měšťané požádali jezuity, aby obraz nesli průvodem přes Prahu od chrámu k chrámu.

A tak novoměstští jezuité 15. března 1680 vypravili od sv. Ignáce do svatovítské katedrály sv. Víta prosebný průvod za ochranu proti moru. Hned nato se 24 jezuitů vydalo do košířského lazaretu, kde bylo soustředěno na devět set nemocných morem. Ošetřování nakažených zaplatilo životem třiadvacet z nich. Přežil jediný, páter Jan Malobický, který se po půlroční službě v lazaretu sice sám nakazil, ale nakonec přežil. Když se vrátil ke sv. Ignáci, dal zhotovit kopii obrazu a ten dnes lze shlédnout zasazený v oltáři. Obrazy Matky Boží Piekarské se následně v Čechách hodně rozšířily.

V kapli sv. Barbory je zasazen oltářní obraz světice od malíře Ignáce Raaba. Z bývalé sakristie je vystavěna nynější kaple sv. Františka Borgiáše, zřízená v r. 1717 nákladem nedalekého někdejšího Ústavu šlechtičen (sídlícího v dnešním areálu Všeobecné fakultní nemocnice), které si zde nechaly zřídit i hrobku, ale není doklad, že by zde někdo byl pochován a hrobka je prázdná. Na oltářním obraze je výjev Františka Boromejského, klečícího před Nejsvětější Svátostí.

Možným autorem obrazu na pilíři s motivem Spasitele se zavázanýma očima, je Karel Škréta.

Soška Panny Marie Lurdské ve stylizované jeskynní kapličce,   sv. Ignác
(c) Jan Rohan, 2018

Na stěně kaple sv. Aloise je obraz od Jana Umlaufa z r. 1872, z doby před blahořečením Petra Fabra, prvního kněze Tovaryšstva Ježíšova. Motivem je klečící Fabra a od anděla přijímá zprávu o svém povolání. Na pozadí je stádo ovcí, které světec ještě před chvílí pásl.

Vlevo od hlavního vchodu se nachází kaple Panny Marie Lurdské. Vznikla v roce 1948 jako poděkování, že kostel zůstal uchráněn za náletu v únoru 1945, přestože do těsné blízkosti dopadlo hned několik čtvrttunových bomb. Jedna dokonce zasáhla kolejní budovu o několik desítek metrů jižněji a zcela zničila boční trakt vojenské nemocnice. Dřevěnou sošku Panny Marie Lurdské vyřezal Heřman Kotrba.

U sv. Ignáce byla zřízena provizorní márnice pro uložení těl obětí náletu z blízkého okolí. (c) Jan Rohan, reprofoto

 

Ve věži visely tři zvony, největší Ignác z r. 1688, střední František Xaverský s reliéfy českých patronů, a nejmenší Borgiáš Václav, dva poslední r. 1872 přelity. Sanktusový zvonek v samostatné vížce se jmenoval Marie; i zde původně visívaly zvonky dva. Ve zvonici zůstal jediný Ignác, ostatní zmizely za světových válek v rámci rekvizicí bronzu. Původně byla zamýšlena ještě stavba druhé věže, půdorysně by vycházela z prostoru dnešní sakristie, ale od stavby bylo upuštěno.

Během náletu amerických bombardérů 14. února 1945 dostalo bezprostřední okolí řadu zásahů. Tři pumy zničily klášter Na Slovanech, jedna puma dopadla do ulice vedle vchodu do zahrady poblíž Faustova domu. Zničeny byly dva činžovní domy v ulici Na Moráni, dva v Resslově ulici a zbořeno bylo i křídlo jezuitské koleje s vojenskou nemocnicí.

Okupační moc uspořádala 18.2.1945 propagandistickou tryznu za oběti náletu.
(c)Jan Rohan, reprofoto

Kostel sv. Ignáce byl využit ke shromáždění zabitých obětí náletu a těla tu byla skládána na ledovou podlahu. Následně německá okupační moc zorganizovala teatrální veřejnou tryzny, kde byly vyskládány rakve s mrtvými těly a nad nimi proneseny mnohé projevy, kterými bylo odsouzeno barbarské napadení civilních cílů. Česká část obětí byla uctěna před Rudolfinem na dnešním Palachově náměstí, německé oběti pak před chrámem sv. Ludmily na náměstí Míru.

Při komunistické akci K proti církvi a církevním řádům byli zdejší řeholníci deportováni a směli žít jen v nařízeném místě. Teprve v roce 1991 se mohli vrátit zpátky a v restituci převzít svůj majetek, byť jen kostel a residenci. Na stěně vedle hlavního vchodu, vlevo od schodů portiku, je ve stěně instalována pamětní deska na paměť útlaku fašistickým a komunistickým režimem.

Po osvobození Československa se v červenci 1945 konala před kostelem velká slavnost při příležitosti návratu Palladia země české, což vlastně byla pocta starému náboženskému symbolu, ukrytému po dobu okupace. Palladium představuje starobylý ochranný artefakt, uznaný nejen katolíky, nýbrž má ochraňovat obecně naši státnost.

Dnes už kostel sv. Ignáce není farním, naopak spadá pod farnost sv. Štěpána, kde dnešní jezuité rovněž vedou duchovní správu.