Sv. Ludmily (nám. Míru, P2)

Kostel sv. Ludmily r. 1905                              (c) Jan Rohan, reprofoto 2019

Kostel sv. Ludmily tvoří dominantu pražským Vinohradům již více než sto let.

Abychom mohli zhodnotit, o jak významné rozhodnutí, postavit místním obyvatelům kostel, šlo, je nutné vrátit se časem zpět a rozhlédnout se po zdejším prostoru.

Dnešní Vinohrady se převážně skládaly z nezastavěných ploch zahrad zemědělských usedlostí.

Dokud byla Praha opevněným městem středověkého typu, byla pevně sevřena prstencem městských hradeb. Nejenže vlastní půdorys hradby zabíral neuvěřitelnou plochu, ale vojenské velení dbalo o dodržování souvisejících pravidel – z obou stran se smělo stavět jen se svolením vojenského eráru. V prostoru před hradbami dokonce platilo, že na výjimku bylo možné stavět, ale v případě vojenského ohrožení vlastník na svůj náklad musel objekt strhnout.

Jak postupoval vojenský pokrok, zejména dělostřelectva, ukazovalo se, že městské fortifikace se přežily. Sice se průběžně do opevňovacích prací a staveb investovaly nepředstavitelné prostředky, ale opakované vojenské operace proti pevnostem vycházely jasně ve prospěch útočníků.

Pražskému opevnění zasadila poslední ránu válka s Pruskem. Přestože po předchozím bombardování Prahy generálem Windischgrätzem v revolučním roce 1848 byla nově zřízena řada opěrných bodů s dělostřeleckou podporou a několik přesunutých postavení, bylo rozšířeno zastaralé sanitární pásmo nezastavěných předpolí z devíti set na dvanáct set metrů (např. v Karlíně), již v roce 1866 se ukázalo, že zastaralý koncept hájení města jako pevnosti je nesmysl. Prusové obklíčili město a z dálky zahájili dělostřelecké bombardování. Okamžitě bylo jasné, že astronomické výdaje na stavbu a údržbu městské fortifikace jsou pouze oknem vyhozené peníze.

Praha byla vyklizena bez boje, jelikož bylo zřejmé, že prodloužení konfliktu povede pouze ke zvýšení počtu obětí mezi civilisty. Ještě téhož roku císař František Josef I. vyslovil souhlas s likvidací městských hradeb. Je potřeba nahlédnout do dalších širších souvislostí.

Nejenže hradby znamenaly konečnou velikost zastavitelných ploch uvnitř, ale také bránily rozvoji a zkapacitnění komunikací. Do poslední chvíle vedlo do města pouhých sedm bran (které se na noc zavíraly, čímž zcela zastavily průchod lidí i zboží oběma směry). Vojenští stratégové také řešili podobu a konstrukci předhradebního příjezdu – zpravidla vedl přes hluboký příkop, silnice byla zúžena a zvýšena nad terén pomocí dřevěného mostu, který se dal v případě napadení snadno strhnout. Jak vypadal koncept opevněného vjezdu do města, lze dodnes prohlédnout na dochované Písecké bráně v ulici Na Valech nebo Velké cihlové bráně na Vyšehradě.

Ovšem i přes císařovu iniciativu brzdil bourání hradeb vojenský erár. Trvalo další dva roky, než vyšlo nařízení, že město nejenže muselo pozemky odkoupit od armády, ale demolice provést vlastním nákladem. To způsobilo, že pozemky v místech staré fortifikace byly neskutečně drahé, a tak, místo aby byly využity na výstavbu páteřových komunikací, skoupili je spekulanti na výstavbu lukrativních činžovních domů.

Bourání začalo slavnostně 20. července 1874 na pražském Poříčí a přes dnešní Florenc (Muzeum hl. m. Prahy, stejně jako Národní muzeum stojí přesně v místě hradebního pásu), přes dnešní I.P. Pavlova a Bojiště ke Karlovu. Další hradby se začaly demolovat následně.

Tento poněkud zdlouhavý úvod byl nutný k pochopení tehdejších reálií ohledně cen nemovitostí a důvod nechuti, možná až nemožnosti ponechávat volná prostranství ke tvorbě parků, sadů nebo náměstí.

Proto jako zjevení působí urbanistický počin vinohradských radních, když se rozhodli zřídit nové správní a kulturní centrum – dnešní náměstí Míru (tehdejší Purkyňovo).

Tramvajová zastávka před kostelem sv. Ludmily. Záběr někdy kolem r. 1910.             (c) Jan Rohan, reprofoto 2019

Roku 1879 jsou původní Vinohrady povýšeny na samostatné město (obec Vinohrady založena 1849). Téměř současně vzniká supermoderní koncept „zahradního města“, tedy města uprostřed rozsáhlých zahrad a veřejných sadů – zpřístupněna byla zahrada Kanálka, Gröbova zahrada, založeny Riegrovy sady, Wimmerovy sady. V této atmosféře byly vytyčeny hlavní vinohradské bulváry – Korunní třída, Anglická, Jugoslávská a Bělehradská třída. Náměstí Míru bylo vytyčeno roku 1884 a od samotného počátku bylo zamýšleno jako ústřední místo správní, duchovní i kulturní. Vystavěna zde byla radnice města (1878, přestavěna 1928-1929), divadlo (1905-1907), Národní dům (1893-1894), gymnázium (1904).  V roce 1897 přeťaly náměstí dvě linky elektrické dráhy.

Bylo proto jasnou volbou umístit do tohoto centra rovněž místní katedrálu. Farnost se již v osmdesátých letech oddělila od Vršovic, kde byl farním kostel sv. Mikuláše.

K potřebě duchovní správy dosud vinohradští užívali kapli Sv. Rodiny pod Nuselskými schody a kapli sv. Václava v sirotčinci v bývalém klášteře sester Boromejek. Kapacitně obě místa naprosto nevyhovovala, protože Vinohrady v osmdesátých letech devatenáctého století již měly více než patnáct tisíc obyvatel.

Po vysvěcení kostela sv. Ludmily a ustanovení za farní kostel, byla k němu přifařena ještě mariánská kaple v Zemské porodnici při sv. Apolináři.

Mezi lety 1888 a 1893 proto roste ambiciózní projekt chrámu sv. Ludmily. Pod vedením architekta Josefa Mockera byl budován kostel, který je svým způsobem unikátní. Mockerův cit pro gotickou architekturu se osvědčil například při dostavbě chrámu sv. Víta na Hradčanech (spolu s Kamilem Hilbertem), jeho rukopis nese řada opravovaných chrámů (např. sv. Václava Na Zderaze), i novostaveb (sv. Petra a Pavla na Vyšehradě). Každá stavba nese jiný rukopis, ovšem výsledek je vždy výjimečný.

Plášť kostela sv. Ludmily je proveden z lícových cihel, připomíná ducha severoněmeckých staveb, přitom opticky vypadá goticky. Kombinace proporcí, výzdoby i použitých architektonických prvků dohromady vytváří unikátní celek. Neogotická rozeta v hlavním průčelí, ustupující průčelí vstupního portálu i zdobený tympanon nad vchodem, štíhlá goticky vypracovaná okna v bočních věžích, všechny detaily kamenické výzdoby, vše dokonale ladí v proporcích i řemeslném provedení.

Na vnější i vnitřní výzdobě spolupracovala řada vynikajících umělců a společně vytvořili úžasně propracovaný celek. Reliéf v tympanonu s motivem Krista mezi sv. Ludmilou a sv. Václavem pochází od Josefa Václava Myslbeka, sochy apoštolů ve štítě vytvořili Bernard Otto Seelig (socha sv. Ludmily), František Hergesel a Antonín Procházka. Ten je také spolu se Štěpánem Zálešákem autorem bočních oltářů a kazatelny, dřevořezby provedl Jan Kastner. Boční oltáře jsou zasvěceny Panně Marii, druhý věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi.

Kostel sv. Ludmily je trojlodní bazilika s příčnou lodí ve tvaru kříže. V místě křížení kleneb jsou zajímavé zlaté ozdoby, symbolizující slunce s duhou. Podlaha je zhotovena z tehdy moderního terassa a půdorys dekorem kopíruje průmět čtvercových polí klenby nad ní.

Na západní straně stojí vestavěná varhanní kruchta, pod ní je uzavřená místnost s průhledem do interiéru kostela. Varhany byly dodány až pět roků po otevření kostela, tedy v r. 1898, a pochází z dílny Emanuela Štěpána Petra z pražského Karlína. Návrh varhanní skříně rovněž navrhl Josef Mocker a v jejich prospektu zřejmě stojí původní cínové píšťaly. Ostatní byly zabaveny vojenskou rekvizicí barevných kovů v r. 1917.

Roku 1934 prošly varhany první větší opravou, kterou provedla kutnohorská firma Josefa Melzera. Když byl v r. 1974 kostel uzavřen pod záminkou budování metra a následně kvůli jakýmsi opravám, došlo k vážnému poškození nástroje. Naštěstí bylo zabráněno pokusu varhany „inovovat a vylepšit“ zvukové nastavení. Opravy prováděla krnovská firma Rieger-Klos (1990-1994) a podařilo se podle dalšího dochovaného nástroje od firmy Petr (v karlínském kostele Cyrila a Metoděje) udržet originální provedení a ladění, a bylo zde i okopírováno několik zničených součástí. Jenže opravy neobsáhly všechny vady, např. nebyly opraveny všechny ventily vzdušnic.

Byla vyhlášena sbírka k zajištění prostředků na kvalitní dokončení oprav. Po velkých peripetiích a po několika výměnách dodavatelů nakonec firma Kánský-Brachtl opravy před nedávnem provedla. Nyní je zdejší mistrovský nástroj v provozu ve špičkové koncertní kvalitě, a spolu s varhanami v Karlíně jsou to poslední dochované třímanuálové nástroje mistra Petra, vrcholného varhanáře éry romantismu. V kombinaci s dokonalou akustikou kostela jsou zdejší varhany velikým lákadlem pro vyznavače varhanní hudby.

Po stranách západního průčelí stojí dvě věže, vysoké šedesát metrů. V každé je zvonice se dvěma zvony, zvenčí obou věží jsou identické věžní hodiny.

Unikátní je i vnitřní výzdoba, za zmínku stojí zejména vitrážová okna od předních českých malířů té doby – Františka Ženíška, Františka Sequense nebo Adolfa Liebschera. Jednotlivá okna byla zaplacena sponzory – např. knížetem Lobkowiczem, Vinohradskou záložnou, církevními činovníky a spolky. Každé okno stálo bezmála pět a půl tisíce zlatých.

Elektrifikaci kostela a vnějšího schodiště provedla firma Františka Křižíka.

Slavnostní svěcení novostavby kostela proběhlo v neděli 8.10.1893 pod vedením pražského arcibiskupa hraběte Františka Schönborna, brněnského biskupa Františka Salesia Bauera a pražského světicího biskupa Ferdinanda Kalouse. Slavilo se současně u příležitosti čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I. Náklad na vybudování kostela dosáhl čtyř set tisíc zlatých.

Po revoluci v r. 1989 byla provizorně otevřena část chrámu k obnoveným bohoslužbám, v roce 1992 opravený chrám slavnostně vysvětil kardinál Miloslav Vlk.