Sv. Štěpána (Štěpánská ul., P2)

adresa:  FÚ  Ječná 2, P2                                mše: Pá  17.30 (lat)  16.00 (Z)  Ne  9.00

 

Boční pohled na chrám sv. Štěpána vykresluje bazilikální typ kostela o nejstejné výšce lodí       (c) Jan Rohan, 2018

Ve výseči dnešních pražských ulic Štěpánské a Ječné ležela od desátého století ves Rybník, někdy také Rybníček. První písemná zmínka pochází z r. 993, kdy břevnovský klášter dostává veškeré místní výnosy, coby zapsaný dar Boleslava II.

Před rokem 1215 přechází místní statky do majetku Řádu německých rytířů, ale již r. 1233 je odkupuje královna Konstancie, aby je obratem věnovala špitálníkům u sv. Františka.

Ve vsi Rybníčku je dokumentováno farní právo od 13. února 1257, udělené biskupem Mikulášem ve prospěch českého řádu Křižovníků s červenou hvězdou.

Odnepaměti je zmiňován v Rybníku farní kostel sv. Štěpána. Dodnes stojí opodál v místě bývalého hřbitova románská kaple sv. Longina. Jednou z nedoložených hypotéz je, že by to mohl být původní farní kostel zdejší obce, sv. Štěpána (uvádí např. Tomek v Dějepise Prahy I.).

Po založení Nového Města Pražského vystavěli Křižovníci hlavní novoměstský chrám sv. Jindřicha, byla k němu převedena ohromná výměra nově zřízené čtvrti, vlastně celého nového města.  Od roku 1351 byl farní obvod sv. Jindřicha největším na Novém Městě. Ale s plánovanou výstavbou nového kostela sv. Štěpána se z místního budoucího farního obvodu stává jeden z nejvýznamnějších v Praze. Doposud obyvatelé dolní části Nového Města spadali pod správu farnosti při sv. Havlu, teprve nyní byli rozděleni tak, že zčásti byli přifařeni pod sv. Jindřicha a zčásti pod sv. Štěpána. Obě farnosti spravovali Křižovníci.

Založení farního kostela pro obvod horní části Nového Města Pražského je doloženo listinou papeže Klimenta VI. z roku 1352.

Někdy se k názvu sv. Štěpána doplňoval přídomek „Větší“, k odlišení od svěcení jiného chrámu na Starém Městě (dnes již neexistuje).

Je zvláštní, že z doby výstavby kostela se nedochovaly prakticky žádné dokumenty ani informace, přestože stavebníkem byli Křižovníci, kteří jinak přepečlivě dokumentovali hospodaření a účetnictví svých farností i věcí svých vlastních. Přesto je stavební podobnost mezi kostely sv. Jindřicha a Kunhuty zřejmá. Podobné jsou si velikostí půdorysu i objemem stavby, přestože dispozičně si podobné nejsou – sv. Štěpán má výraz baziliky s vyšší střední lodí, kdežto sv. Jindřich je založen jako sálové trojlodí. Stavitelem chrámu je zřejmě mistr Jiří, vedoucí svatovítské stavební huti.

Výstavba zřejmě proběhla v letech 1351 až 1360. Balbín uvádí bez upřesnění r. 1367. Roku 1367 je zde zmíněn nový oltář Božího těla, a do r. 1419 ještě další čtyři. V tomto roce ještě byla přistavena hlavní chrámová věž.

Císař Karel IV. velice uznával osobu mučedníka sv. Štěpána. V roce 1353 obdržel od uherského krále Ludvíka část mučedníkova prstu. Nechal ji zasadit do zlatého prstenu a zbytek života jej nosil. Karel IV. byl proslulým sběratelem relikvií a ostatků světců zvlášť. Roku 1355 věnoval chrámu sv. Víta část lebky sv. Štěpána, část ramene, holeně a jeden zub. Tyto svaté ostatky získal přímo z chrámu sv. Pavla v Římě. Dokonce se stal i majitelem jednoho z kamenů, kterým byl sv. Štěpán ubit. Tento kámen byl ve středověku vystavován při lidových slavnostech ve zdejším kostele.

Vzhledem k nově získanému významu zdejší farnosti byl poblíž kostela založen rozsáhlý hřbitov, orientovaný východním směrem od kostela. Byli zde pochováváni nejen zdejší farníci, ale také poutníci, procházející Prahou nebo mířící do některého zdejšího chrámu. Snad i proto byl hřbitov někdy nazýván poutnickým. Jenom v roce 1380 během morové epidemie bylo zde pohřbeno tři a půl tisíce mrtvých.

Při faře je založena svatoštěpánská škola, která se pyšnila zřejmě největším množstvím studentů v té době. Stála zhruba na půdorysu současné základní škole ve Štěpánské ulici, kde je dodnes ve sklepě k vidění gotické zdivo. V roce 1568 prochází škola renesanční přestavbou

Hned zkraje husitských bouří je kostel sv. Štěpána často zmiňován, protože odtud pramenila řada nepokojů a střetů. V den sv. Maří Magdaleny, tedy 22. července 1410, se tu šest meči ozbrojených mužů vrhlo na kněze a chtěli jej ztrestat za nenávistné kázání proti Janu Husovi, když ohlašoval vyhlášenou klatbu. Veliká výtržnost se u sv. Štěpána odehrála 30. července 1419.

Tehdy sem radikální kněz Jan Želivský přivedl procesí od chrámu Panny Marie Sněžné na Starém Městě. U sv. Štěpána křižovnický farář Jan právě vedl mši za zavřenými dveřmi, aby ji ochránil před napadením kališníky. Bohužel uzamčené dveře dav rozezlily, načež napadl vedle stojící faru a farní školu, vyhnal studenty, faru zdemoloval a vyraboval, načež vyrazil chrámové dveře a zaútočil na církevní shromáždění uvnitř. Po rozehnání katolické mše se rozzuřený dav vydal na novoměstskou radnici, kde povraždil nezjištěný počet měšťanů a radních. Od té doby zůstala správa farnosti pod vlivem nejradikálnějších kališníků.

19.října 1421 před sv. Štěpána Jan Želivský svolal veliký tábor lidu ze Starého a Nového Města, na kterém byl zvolen hlavním hejtmanem Jan Hvězda z Vicemilic, zvaný Bzdinka, velký příznivec Želivského.

Ještě během husitských válek se dvakrát vrátil vliv nad duchovní správou katolické církvi. Poprvé r. 1433 je jmenován farářem křižovník Mikuláš. V r. 1435 se ale zmiňuje jako farář kališnický kněz Jenek. Je to ten samý, který byl členem českého poselstva, jednajícím v Brně s posly ohledně podmínek Basilejských kompaktát. Také byl jedním z osmi volitelů, kteří zvolili Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Od nynějška tedy již trvale zůstává správa farnosti v kališnických rukách.

Po dokonaném smíru Čechů s církví se r. 1438 stává farnost římskokatolickou vykonaným vysvěcením. Roku 1505 se zdejším farářem stává Martin, původně knězem v Týnském chrámu. Stal se pověstným čtením odborných textů kněžím, bakalářům a mistrům ve zdejší škole.

Za moru v r. 1502 je na zdejším hřbitově uloženo nejméně 15 tis. mrtvých. V roce 1507 vypuká v Praze další morová rána, je pochováváno i dvacet mrtvých denně.  Po další vlně moru v r. 1520 je pražská populace totálně zdecimovaná, uvádí se, že v místní škole zbylo méně než sedm žáků. Denně je pochováno kolem třiceti nebožtíků.

Řada zdejších kněží se proslavila svou činností. V r. 1522 zemřel Jan Přemyšlenský, autor a vydavatel spisu o pikartských kněžích. Zdejší farář Martin se roku 1510 stal opatem kláštera Na Slovanech.

Další morové rány v letech 1580 a 1582 opětovně zaplnily zdejší hřbitov.

20.června 1593 blesk rozdrtil opěrný pilíř kostela a zničil část kleneb. Roku 1612 byla dokončena stavební oprava, při které budova ztratila své starobylé tvarosloví, naopak přibyly přístavky nově vybudovaných kaplí na jižní lodi. V roce 1600 byla v areálu hřbitova vystavěna věž se zvonicí a v r. 1613 na jižní straně kostela přistavěna morová nemocnice.

Doba pomalu spěla k bělohorským událostem. Posledním nekatolickým farářem se stal Jan Hertvicius (instalován r. 1618), který byl z Prahy vypovězen 13. prosince 1621.

Po Bílé Hoře byl sv. Štěpán v restituci navrácen Křižovníkům s červenou hvězdou. Nějaký čas zde vykonávají správu, ale po čase se jí pro nedostatek kněžích vzdávají. Po dvou stoletích nekatolických kněží je ustanoven Vavřinec Ezechiel Virčkovský z Palmberka, řeholní kanovník, Augustián. Ten spravuje farnost mezi lety 1622 a 1629, mezitím se ještě r. 1627 stává správcem opatství Na Karlově. V této době ke sv. Štěpánu dochází přisluhovat Jezuité z Karlova náměstí a učí zde katechismus.

Od července do podzimu 1625 v Praze opět řádí mor, počet pohřbů atakuje dvacet denně.

7.července 1630 se tu odehrála zajímavá podívaná, když se trojice nekatolických duchovních obrátila zpět ke katolické víře. V rámci události odprošovali kolemjdoucí a vyzývali každého, koho svými kázáními z řad katolických věřících odvedli, k návratu k jediné pravé církvi.

Během pruského vpádu do Prahy r. 1632 se úřadu u sv. Štěpána nakrátko zmocnil vypuzený Jan Hertvicius, ale šlo jen o dočasnou a krátkou epizodu.

V roce 1648 vtrhli do Prahy Švédové a jejich vojáci vtrhli na svatoštěpánskou faru, dokonale ji vykradli a zdejšímu kanovníku Václavu Františkovi Nebeskému z Blumenberku ukradli úplně všechno, včetně šatstva. Dokonce byl nucen po farnosti žebrat, aby nezemřel hlady. Od 1. ledna 1649 byl z nouze jmenován zdejším farářem, ale protože byla nepředstavitelná bída, nedokázal na faře uživit ani kaplana, takže v r. 1651 odchází z úřadu. Stává se kanovníkem u sv. Víta, ale na službu u sv. Štěpána nezapomíná. Navazuje na svoje každodenní bohoslužby před obrazem Matky Boží svatoštěpánské, který dává ozdobit svatými ostatky a tak ještě zvýšil úctyhodnost svatého obrazu a mezi lidem jej velmi zpopularizoval.

V roce 1649 znovu vypuká mor, je vydán zákaz pohřebního zvonění a pohřbívat se smí jen v noci a beze zpěvu. 22.srpna jde průvod s nebožtíkem během dne, vyprovázen zpěvem a v ústrety mu zvoní hřbitovní umíráček. Mrtvým není žádný slavný člověk, prostý zedník. Vojenská stráž se pokusila průvod zastavit, ale došlo k prudké srážky, jeden voják byl ve rvačce zabit, z řady pohřebního průvodu byly desítky lidí zraněny.

Od roku 1699 vypomáhají kázáními Augustiáni z blízkého kostela sv. Kateřiny. Když Prusové obsadili Prahu (1744), na farnost byla uvalena kontribuce ve výši 6 tis. zlatých. V roce 1757 byla stavba kostela značně poškozena dělostřeleckým bombardováním.

Mezi lety 1736 až 1739 novoměstský měšťan, sklenářský mistr, Jan Ferdinand Branberger nechal zvenčí severní strany kostela vystavět pozoruhodnou výklenkovou kapli, krytou nádhernou tepanou kovovou mříží. Kaple je po něm dodnes zvána. Ve stejné době prochází barokní přestavbou farní budova, stojící na nároží ulic Štěpánské a Žitné, ve vrcholně barokní formě se dochovala dodnes.

Roku 1784 je zrušen rozsáhlý hřbitov, na kterém se nacházely tři samostatně stojící kaple. Jediná z nich přežila právě románská kaple sv. Longina, a to ještě byla nutná její veřejná ochrana, jinak byla zbořena také. Ve východní části hřbitova stála prostá kaple Všech svatých (první zmínka r. 1406, postavená zřejmě již za Karla IV.) a poblíž zvonice tzv. Jeruzalemská kaple, založená kolem r. 1550 pražským měšťanem Divišovským z Prošovic. Podle názvu je pravděpodobné, že byla užívána při velikonočních obřadech jako kaple Božího hrobu, ale doloženo to asi není.

Likvidace hřbitova se vlekla dlouhá léta – až v r. 1834 došlo k exhumaci pochovaných, jejich ostatky byly přemístěny na centrální hřbitov na Olšanech. Tehdy také byla zbořena ohradní hřbitovní zeď. Pozemek vyklizeného hřbitova prošel výraznými terénními úpravami.  Byla založena ulice Na Rybníčku. Na severní straně kostela byl postaven barokní sloup od Matyáše Brauna s motivem Nejsvětější Trojice, jenž dosud stál poblíž ulice V jámě a překážel nově vytyčené uliční čáře.

V letech 1855, a dále mezi lety 1865 a 1866 dochází k dalším razantním stavebním úpravám, mimo jiné je k severní straně lodi přistaven sínec. O půlnoci ze 26. na 27. října 1870 vichřice přelomila a z velké části pobořila historické krovy věže, pocházející z doby přestavby mezi lety 1600 a 1605. Věž měla podobu štíhlého vysokého jehlance, a jelikož nebyly k dispozici prostředky na opravu, zbořeniště bylo pouze provizorně zakryto. Trvalo dlouho, než se podařilo shromáždit potřebné peníze. Opravy se ujal mistr historických oprav Josef Mocker.

Práce trvaly dlouhé roky – 4. září 1876 byl na nový krov vztyčen slavnostně kříž. Do té doby prázdné okenní otvory v presbytáři byly osazeny žebry a kružbami. Růžicové otvory, pocházející teprve ze začátku 17. století, byly přezděny a slohově upraveny do podoby gotických okének. Stejně byly upravena okna bočních lodí a hlavní okno v průčelí.  V interiéru byly strženy nevkusné kruchty. Stavební úpravy byly ukončeny výmalbou pod vedením architekta Antonína Bauma v r. 1879. Bohužel, přemístěné sousoší Nejsvětější Trojice, přestože nepřekáželo ani pracem na kostele, ani při výstavbě okolních komunikací, bylo nyní strženo a zničeno.

Zdejší matriky patří mezi nejstarší v Praze, nejstarší byla založena r. 1611.

Impozantní věž sv. Štěpána průhledem z Malé Štěpánské vypadá dodnes dominantně        (c) Jan Rohan, 2018

Samotné budově kostela sv. Štěpána dominuje v průčelí masivní čtyřboká věž v podobě štíhlého jehlance. V průčelí kostela vyniká na první pohled průčelní okno s elegantní kružbou.

Věžní hodiny nesou letopočet 1876, znaky Českého království a znaky obou měst – Nového a Starého.

Chrám je původem gotický, nejprve jednolodní, nyní trojlodní. Dvě nové lodě pochází někdy z období 15. století, ale bližší datace není k dispozici. Zdobnost sínce, možná až přezdobenost v novogotickém slohu (1866), byla od počátku trnem v oku soudobých architektů a ochránců stavebních památek.

Stejně tak negativně hodnocené jsou úpravy ze století sedmnáctého – sakristie na severní straně a přístavky kaplí na jižní straně nekorespondují tvarově s hmotou základní stavby.  Kůr, obrácený k východu, je zakončen osmibokým uzávěrem a leží ve dvou klenbových polích. Hlavní loď je umístěna ve čtyřech klenebních polích, klenba je podepřena šesti masivními pilíři. Po každé straně hlavní lodi jsou umístěna čtyři gotická okénka. V místě kaple v jižní lodi byl dříve vedlejší vstupní portál.

Klenba hlavní lodě je zdobena erbovními znaky – Říšským orlem, Českým lvem, Moravskou orlicí, Slezskou orlicí, Dolnolužickým volem, Hornolužickým cimbuřím, Braniborskou orlicí, Lucemburským lvem, štítem Arcibiskupství pražského a znakem Nového Města Pražského. Všechny uvedené atributy připomínají dobu výstavby v karlovské době. Kupole klenby je vymalována motivem Kristova zmrtvýchvstání.

Hlavní oltář je renesanční, zhotoven na začátku osmnáctého století z darů soukromých osob, většinou měšťanů a novoměstské šlechty, zrekonstruován byl následně r. 1883 (malířem Josefem Scheiwelem).  Hlavní dva oltářní obrazy jsou dílem Matěje Zimprechta (*1624; + 1680) s motivem kamenování sv. Štěpána a nahoře s výjevem Nejsvětější Trojice. Řezbářské práce jsou od mistra Samuela Krause.

Na evangelijní straně oltáře visí obraz sv. Václava od Karla Škréty z r. 1756, původně osazený na náklad pražských sladovníků v oltáři jedné z kaplí. Na epištolní straně stojí nádherný tepaný svícen, goticky zhotovená replika z doby Mockerovy rekonstrukce, dílo zámečnického mistra Josefa Fialy. Na evangelijní straně v kapli sv. Anny se nachází oltářní obraz světice, rovněž dílo Jos. Scheiwela (z r. 1686). Na stranách oltáře jsou sochy patronů proti moru – sv. Šebestiána a Rocha, na druhé straně sv. Rozálie v hrobě.

Při pilíři stojí gotická kamenná kazatelna se stříškou z r. 1613 v renesančním duchu. Ze stejné doby pochází také varhanní kruchta, stylově spíše raně renesanční, ale podklenutí je provedeno spíše ještě goticky.

Kruchta je s prvním patrem věže propojena nasazeným lomeným obloukem, je možné, že zde mělo být vsazeno centrální průčelní okno, ale později tu byla přistavěna chrámová věž.

U protějšího pilíře je kaple sv. Rosalie, který vymaloval rovněž Karel Škréta (1671). U dalšího pilíře na evangelijní straně se nachází poblíž kruchty oltář Matky Boží svatoštěpánské. Tento obraz patří mezi největší staročeské výtvarné poklady. Obraz je na zadní straně datován 1472, ale zdá se, že obraz je podstatně starší, a datace se vztahuje spíše k roku, kdy se v kostele odehrávala jakási modernizace. Dnes je tento vzácný gotický obraz součástí honosného rokokového oltáře (kolem 1755).

Obraz byl kostelu darován zřejmě arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Dokonce i v době husitských bouří byl veřejností chován ve velké úctě. Po ukončení úřadu faráře Nebeského u sv. Štěpána si tento po návrat ke sv. Vítu vymohl převoz obrazu k sobě domů, kde jej vlastním nákladem nechal dozdobit relikviemi a ostatky světců. Mimo jiné kouskem řízy Panny Marie, zubem sv. Uršuly, části pozůstatků sv. Kolomana, sv. Justiny, Felicity, Demetrie a sv. Dobrotivé, a rovněž část pláště sv. Anežky. Přidal do rámu drahé kameny. Opravy a úpravy trvaly skoro půl roku, načež byl obraz vrácen do chrámu. V r. 1673 byl zřízen pro obraz nový oltář a postaven při pilíři, který byl r. 1593 pobořen zásahem blesku.

1724 byl zřízen novější oltář a r. 1755 vystavěn poslední, který je v chrámu vidět dodnes. Kopie obrazu na dřevěné desce je umístěna na více místech, například u sv. Jindřicha, odkud bývala vypravována procesí na Vyšehrad v obdobích sucha. Tyto poutě měly dlouhou tradici, dokud je Josef II. úředně nezakázal. Ještě dlouho poté se však v kostelích držela slavnost ve dnech svátku Narození Panny Marie. V 19. století byl motiv Svatoštěpánské Panny Marie velice oblíbeným náboženským tiskem v provedení od rytce Ant. Wannera.

Také v severní části najdeme oltářní obraz od Karla Škréty, konkrétně v oltáři sv. Jana Křtitele (dříve sv. Václava) s motivem křtu Páně. Před oltářem stojí cínová křtitelnice z r. 1462 od novoměstského mistra konváře Bartoloměje v podobě obráceného zvonu na třech nohách. Na kropence pod kruchtou je datace 1676.

Lavice i zpovědnice pochází ze třetí čtvrtiny 17. století, mramorové kropenky. Varhany mají novogotický výraz, pochází však až z doby Mockerovy rekonstrukce.

Zajímavými detaily vniřního vybavení jsou dveře do sakristie nebo dvířka do sanktusáře, kde přinejmenším pláty pobití pochází někdy ze 60. let patnáctého století. V sakristii stojí vrcholně barokní skříně z doby kolem r. 1700.

Za kostelem v místě bývalého hřbitova stojí budova zvonice, vystavěná z pískovcových kvádrů, krytá břidlicovou střechou. Zřejmě nahradila původní dřevěnou zvonici s kamennou podezdívkou, osazenou zvonem Lochmarem, doloženým již kolem r. 1542, stojící na stejném místě.

Pohled na zvonici od Štěpánské ulice
(c) Jan Rohan, 2018

Počátek její výstavby je rok 1600 za purkmistra Jiřího Hummla a dokončena byla roku 1605. Ve věži byly osazeny čtyři zvony –

největší sv. Štěpán (ulit 1490 novoměstským zvonařem Jiřím), sv. Petr (ulit 1516 mistrem Bartolomějem z Nového Města ze starého tří tunového zvonu), sv. Jan Nepomucký (ulit 1729 Zachariášem Dietrichem) a sv. Marie (dříve zvaný Sekunda, z r. 1585 od mistra Brikcího z Cimberka, když použil starší zvon Lochmar z r. 1419).

O zvonu Lochmaru se tradovala pověst, že na začátku husitských bouří byl ulit mistrem Lochmayerem, horlivým katolíkem, později konšely odsouzeným k smrti za těžká zranění několika osob. Když jej pak vedli na popravu na Dobytčí trh, zvonili mu na cestu škodolibě tímhle jeho zvonem. Tak zvonař vyslovil kletbu, aby jeho zvon jenom neštěstí ohlašoval. Janu Želivskému slíbil, že až jeho povedou na popravu, také mu zazvoní. Želivský zakázal na zvon zvonit, ale podle pověsti, když jej vedli na tajnou popravu, zvedl se silný vítr, zvon rozhoupal a sám Želivskému zazvonil.  Takže se vlastně věštba vyplnila…

Navíc místo svolávání věřících k bohoslužbám se na něj zvonilo jen na poplach, při požárech, proti mračnům apod.

Válečné rekvizice přežil ve věži jediný zvon – Štěpán, o váze asi dvou tun. Ostatní zvony spolkla válečná mašinérie.

Výraznější vstup do zvonice je viditelný z přístupové komunikace směrem k západnímu portálu s novogotickým portálem ve tvaru lomeného oblouku, který stylově ladí o okny na zvonici. Původní vstup je však v jižním portálu, skrytý na nenápadnou brankou na pravé straně. Původní portál je renesanční, úzké dveře lemuje rám ze sliveneckého mramoru, nad dveřmi je kamenný reliéf s vyobrazením kamenování sv. Štěpána.

První podoba střechy byla stanová, kolem r. 1731 nahrazena barokní bání a v rámci Mockerovy rekonstrukce nabyla současné gotizujícího vzhledu lomeného jehlance.

Před zvonicí stojí dva kříže – jeden datovaný z r. 1713, oba stály ve zrušeném hřbitově.

Dnešní duchovní správu vykonávají jezuité z kláštera u sv. Ignáce na pražském Karlově náměstí.