Sv. Jiří (Hloubětín)

Kostel sv. Jiřího, Hloubětín od jihovýchodu
(c) Jan Rohan, 2009

První písemná zmínka o obci Hloubětíně je přímo svázaná se zdejším kostelem sv. Jiří. K roku 1207 se datuje potvrzovací listina vlastnictví zdejších obcí Hloubětín a Humenec ve prospěch Řádu Německých rytířů. Listinu vystavil papež Innocent III. a potvrzuje Řádu pravoplatnost daru od Přemysla Otakara I.

Do doby vlastnictví obce je také nejčastěji datováno založení zdejšího farního kostela, protože sv. Jiří byl hlavním patronem Řádu Německých rytířů. Nejčastěji se uvádí založení mezi lety 1207 (první zmínka o obci) a 1232, kdy obec kupuje vdova po Přemyslu Otakarovi I., královna Konstancie Uherská, na podporu zamýšleného řádu cisterciaček, jenž hodlala založit a podporovat.

Nakonec však obec věnovala svojí dceři, příští české svaté, Anežce České, k podpoře jí založeného špitálního bratrstva sv. Františka. Z něho se nakonec ustanoví slavný Řád Křižovníků s červenou hvězdou, jediný původní český řeholní řád.

Papež Řehoř IX. roku 1238 svým výnosem stvrzuje vlastnictví Hloubětína Řádem, a obec se de facto stává hospodářským centrem a základnou Křižovníků. Téměř naproti kostelnímu areálu se dodnes nachází rozsáhlý objekt Křižovnického dvora, který je dochovanou připomínkou rozsáhlého hospodářského majetku Křižovníků.

Křižovnický dvůr kolem 1940
(c) Jan Rohan, reprofoto 2019

Projevem jejich vztahu k Hloubětínu je i zřízení řádového hřbitova při kostelíku. Teprve později byl hřbitov rozšířen k používání místními obyvateli. Po řádových  příslušnících zbylo zde pouhých osm náhrobků, ale označení i náboženské symboly byly dávno rozkradeny. Poslední Křižovník tu byl pochován v roce 1954. Když byl v roce 1904 založen nový hloubětínský hřbitov, bylo tam vyhrazeno čestné místo pro Křižovníky. Dodnes jich tam bylo uloženo přes šest desítek.

Nejstarší jádro kostela je ještě románské. Za Karlovy doby dochází k první dokumentované přestavbě. Na severní straně presbytáře je kolem roku 1355 přistavěna gotická věž, podle všeho na půdorysu dnešní sakristie.

V průběhu husitských válek byl majetek Křižovníků pražskou obcí zabaven, počínaje špitálem a klášterem na Františku a řetězem vlastnictví tak vlastně přišli Křižovníci i o obec Hloubětín. Po nastolení míru se věci ustálily

Během třicetileté války bylo široké okolí, včetně okolních obcí, zcela zpustošeno, protože strategicky jej vojska Ferdinanda II. použila jako nástupní prostor k útoku na opevněnou Prahu, a zdejší zemědělský region posloužil jako zásobárna proviantu pro erár. Zdejší kostel, i kostel na Proseku, byl brutálně zdevastován. Údajně byly tehdy zničeny i gotické zvony.

Nákladem rytíře Jana Millera ze Zlaté Koruny byly zvony opět odlity. Nápis na zvonu připomíná také jeho manželku Juditu.

Nádvoří Křižovnického dvora v současnosti
(c) Jan Rohan, 2009

Významnou stavební přestavbu znamenal rok 1695, kdy pod vedením Kryštofa Dientzenhofera dostal kostel novou formu – vyrostlo celé nové průčelí a hlavní loď byla rozšířena. Místní řemeslníci jsou zaznamenáni jako dodavatelé jednotlivých stavebních částí – zámečníci, kameníci a další. Dochovaný malý zvon pochází také z období počátku osmnáctého století.

S obnoveným statusem samostatné obce v roce 1707 byla zde zřízena farnost. Od té doby docházeli do Hloubětína Křižovníci z Ďáblic, kde mají další statek. Vlastní fara je v Hloubětíně postavena v roce 1786.

Rovněž celé devatenácté století je ve znamení stavebních úprav hloubětínského kostela – r. 1817 je zřízena nová střecha, 1831 vylepšena statika klenby výstavbou dodatečných opěrných sloupů. V roce 1847 je stržena stará věž a na jejích základech vystavěna sakristie, prosvětlená čtyřmi okénky, nesoucí pseudogotické tvarosloví. Nová, nyní již novogotická věž vyrostla před západním průčelím.

V roce 1863 prochází rekonstrukcí interiér – je pořízen nový oltář s oltářním obrazem sv. Jiří od Viléma Kandlera. V rámci generální opravy byly vyspraveny klenby a jejich žebrování. V presbytáři byly pod vápennou omítkou nalezeny původní modré výmalby s hvězdami.

Byla zjištěna hrubá vada statiky sakristie, musely být podchyceny a zesíleny základy.

V roce 1865 byl zřízen nový boční oltář a v r. 1869 chrámové varhany z pražské Schiffnerovy dílny.

V roce 1892 byla stržena původní valená klenba a nahrazena zavěšeným trámovým, kazetovým stropem, který je v kostele dodnes. Z této doby je rovněž pseudogotický inventář interiéru, zhotovený ve velmi čisté podobě. V chrámu byl umístěn obraz blahoslavené Anežky České od Emanuela Dítěte.

Za začátku 20. století pochází vitrážové výplně v oknech presbytáře, na jednom je motivem patron kostela, sv. Jiří.

Stavebně má kostel jednolodní dispozici, uzavřený třemi stranami osmibokého presbytářem. Vstup je situován ze západní strany přízemím kostelní věže. Nad vstupními dveřmi je prázdný tympanon bez ozdob, nad ním je lomený oblouk, z níž vybíhá římsa, obkružující celou věž.

Věž je hranolovitá, v patře opticky dělená římsou, zakončená střechou ve tvaru lomeného jehlance, zdobenou vikýřovými vížkami. Boční neogotická okna ve věži jsou zdobená zdařilou kružbou.

Vstup do chrámové lodi je pod varhanní kruchtou. Interiér díky použitým materiálům a přiměřenému formátu oken vůbec nevypadá na víceméně gotickou stavbu – dřevěný kazetový strop s množstvím dalších dřevěných detailů v kombinaci s citlivě rozšířenými okny působí skoro až domácky útulně. Odstraněním mohutné dřevěné kazatelny v šedesátých letech se interiér opticky rozšířil a prosvětlil.

V presbytáři klenby zůstaly a dodnes prozrazují styl, jakým byla gotika pověstná. Dvě pole žebrové klenby jsou vyneseny na

Bývalá hloubětínská škola z r. 1862, nejprve byla přízemní. Původní čp. 55 už dnes vedle kostela nenajdete. Nyní tam vyrostlo za přehršel milionů komunitní centrum ze skla a betonu. Jeho budoucnost je ve hvězdách…
(c) Jan Rohan, reprofoto 2019

konzole, které však nejsou opřeny v podlaze, nýbrž zakotveny ve stěnách. Jejich přiznané pískovcové zdobení žlábkováním je v podstatě jeden z posledních viditelných důkazů gotického období kostela. Vnější obvod presbytáře zesilují mohutné opěráky, ale omítnutá hmota, barvená do pastelového tónu je opticky odlehčenější.

Prostor hřbitova je upraven na pietní místo a nalezneme zde pouze několik málo funerálních plastik. Tiché místo, jenom desítky kroků od pulsující městské výpadovky.