Sv. Václava ( Na Proseku)

Západní průčelí kostela sv. Václava na pražském Proseku. Skoro venkovský kout, stranou téměř největšího pražského sídliště
(c) Jan Rohan, 2010

Založení kostela sv. Václava na Proseku tone ve tmách dávnověku a oficiální prameny o něm mlčí. Obrozenečtí historici 19. století zaznamenali starobylou báji podle Hájka o jeho vzniku, ale při nejlepší vůli ji musíme zanechat v říši romantických pověstí, které měly tehdy povzbudit uvadající národní hrdost a povědomí.

Podle pověsti založil zdejší kostel již roku 970 Boleslav Pobožný, když vraceje se na koni z pouti do Staré Boleslavi k hrobu sv. Václava, v místech dnešního kostela unavený sesedl, že se ve stínu pod stromy trochu prospí. Ve snu se mu zjevil sv. Václav a sdělil mu, že Bůh odpouští jeho otci Boleslavovi hříchy, včetně bratrovraždy.

15.září 970 na místě zjevení je prý založený kostel vysvěcen. Pověst jde dokonce tak daleko, že uvádí vysvěcení sv. Vojtěchem ( jenže ten se stal biskupem až r. 988).

Pro šťouraly dlužno dodat, že vysvěcení by nezvládl ani jeho předchůdce, vůbec první český biskup Dětmar, který nastoupil úřad roku 973.

Ani vizuálně, ani stavebně-technicky navíc stavba nezapadá do románského období. Nese znaky gotického stavitelství, které ještě výrazněji vyniklo při sejmutí vápenných omítek ve třicátých letech dvacátého století.

Samostatnou otázkou zůstává, kde se vzal takto významně zasvěcený a rozhodně na tu dobu velkoryse postavený kostel na tak odlehlém místě, jakým raně středověký Prosek byl. Je nutné si uvědomit, že Prosek byl naprosto nevýznamná zemědělská osada o maximálně několika staveních.

Lze se domnívat, že v místě trasy svatováclavské pouti byla nejen komunikace mezi osadami, ale dost možná i někdejší posvátné místo pohanského osídlení. Přestože kostel svatého Václava provází řada legend a pověstí, včetně tajemné podzemní chodby mezi ním a Starou Boleslaví, i ty musíme odkázat do říše pohádek.

Budeme-li se držet faktů, dost podobný a z přibližně stejné doby pochází kostel Stětí sv. Jana Křtitele v nedalekých Dolních Chabrech. Rovněž se podobá konstrukcí stylu opevněných kostelů a rovněž se nachází na křižovatce cest. V Chabrech se zachoval prastarý, možná až pravěký, menhir, což by mohlo svědčit o blízkosti staré svatyně.

Jako funkční hytotéza by se dala přijmout varianta, že se o založení kostela mohl zasadit třeba právě svatý Vojtěch, který měl za životní cíl boření pohanských model a zavádění nové křesťanské víry na pohanských územích. To se mu ostatně stalo osudným při jeho poslední misi do Ruska, kde byl místními naboden na kopí, čímž si nakonec vysloužil svatořečení coby křesťanský mučedník. Možná proto je kostel zasvěcen svatému Václavu, který rovněž vyznával stejnou ideu obracení pohanů na víru. Kdo ví?

Podle provedených archeologických průzkumů se založení stavby dá datovat někam na počátek 12. století, nejdále možná do poslední čtvrtiny století jedenáctého.

Detail okénka z gotické fáze úprav průčelí boční lodi
(c) Jan Rohan, 2010

První písemná zmínka o farnosti pochází z počátku 14. století, když je zmiňován zdejší plebán František při získání funkce vikáře při sv. Michalu na Starém Městě. Z doby nejstarších písemných zmínek je zachyceno ještě několik dalších zdejších činovníků, mezi nimi např. kněz Bedřich, který odtud přešel do kláštera na Ostrově.

Do poloviny 14. století vykonává podací právo k farnosti postupně několik staropražských měšťanských rodů, než je r. 1407 předáno řeholníkům kláštera Na Karlově, prvním knězem, který odtud obsazuje faru, je kněz Jan. Karlovští se zde velmi rychle střídají, ale již r. 1416 přenechávají karlovští podací právo měšťanské rodině Čoterů. Ta zajistila na Prosek faráře Mikuláše, do té doby sloužícího u sv. Haštala na Starém Městě.

Během husitských bouří byl kostel několikrát napaden a r. 1421 citelně pobořen. Někdy kolem roku 1544 přechází po prodeji panství podací právo na staroměstskou obec. Stále zde působí v duchovní správě utrakvisté.

Z pozůstalosti zde zemřelého faráře Havla Mělnického byl pořízen velký zvon a pojmenován po patronu kostela sv. Václav. Ulit byl r. 1572 u mistra Brikcího; pukl r. 1702, roku 1704 přelit zvonařem Diepoltem a po stavbě zvonice r. 1770 přenesen tam.

V r. 1586 je zde dokumentován původně katolický kněz Jan Šilhavý, dříve úřadem v Němčicích, když přešel pod utrakvistickou konzistoř.

Ze soudního spisu je znám farář Tomáš Soběslavský (od r. 1595), který nebyl ve farnosti oblíben a farníci mu odpírali odvádět desátek; dokonce jej opakovaně napadli.

Za přepadení Švédy byl kostel vydrancován a vypálen (1648).

V době protireformace po bělohorských událostech farnost dokonce zanikla. Duchovní správa přechází pod farnost sv. Martina Ve zdi. Toto spojení bylo již tradiční z doby kališnické, takže to byl logický návrat ke staré zvyklosti.

Zvelebení obce i farnosti napomohl významnou měrou pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harrach, jinak rovněž generál řádu Křižovníků s červenou hvězdou, když 9. května 1667 vydal prohlášení, ve kterém poukázal na význam posvátného místa, zasvěceného přednímu českému národnímu patronu, jak se vinou válečných událostí i světské bídě ocitlo na pokraji zničení. Kostel již byl dlouhá léta pouhou ruinou. Obec šla z ruky do ruky a výnosy z ní se téměř vlastníkům nevyplácely. Arcibiskup vyzval veřejnost, aby nedopustila zkázu takto významného místa.

A skutečně, za přispění nejen farníků a záduší sv. Martina Ve zdi, je již r. 1675 obnovena samostatná prosecká farnost s vlastní duchovní správou. 20. března toho roku je vydán Pamětní výnos mezi církví a staroměstským purkmistrem, kde se uvádí povinnost nově instalovaného pátera Augustina Saláta vést pravidelné bohoslužby u sv. Václava na Proseku, ale také u sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech a u sv. Pavla za Poříčskou branou. Salát ale umírá již r. 1679. Fara je plynule obsazována faráři a duchovní správa je vedena bez přerušení.

Za faráře Jana Gruntzela byly v r. 1770 uspořádány velkolepé oslavy k domnělému osmistému výročí založení kostela. Na náklad staroměstské obce, coby patrona farnosti, byl kostel sv. Václava velkoryse opraven. Primátorem Starého Města Pražského byl tehdy Jan Václav Fridrich z Friedenbergu. Na slavnost byla tehdy pozvána i císařovna Marie Terezie. Sice se osobně nedostavila, ale význam události dokresluje, že vyslala za sebe zmocněnce, nejvyššího purkrabího Filipa Krakovského, a darem zaslala kostelu cenné vybavení – kasuli, dalmatiky a pluviál. První den oslav, 30. září, konal pontifikální mši světicí pražský biskup Jan Ondřej Kaiser. Oslavy trvaly celých osm dní a provázela je bohatá hostina, pořádaná na Libeňském zámku.

Obec se postupně rozrůstá a za faráře Karla Tlaskala (v úřadu 1828-1843) je r. 1838 zřízena v Libni samostatná farnost. Zřizování dalších farností dokládá sílení místního regionu – v r. 1849 se od prosecké farnosti oddělují Brnky (přifařeny pod Klecany) a 1870 se oddělují Čimice (přifařeny pod Bohnice).

Apsida závěru hlavní lodě s rekonstruovaným neorománským okénkem
(c) Jan Rohan, 2010

V roce 1870 pořádá farář Ferdinand Bořický další výroční svatováclavskou slavnost, tentokrát již k devítistému výročí založení kostela sv. Václava.

Od 25. září začíná před kostelem sláva – na okolních třech návrších jsou zapáleny ohně, z Vysočan dorazil početný lampionový průvod. Pontifikální mši pod širým nebem sloužil metropolitní kanovník Eduard Tersch a jeho vyšehradský kolega Josef Ehrenberger. Císařovna Alžběta darovala u příležitosti slavnosti chrámu bohatě zdobené obřadní roucho.

Chrám sv. Václava je trojlodní románská stavba basilikálního typu se čtvercovým chórem. Stavba je doplněna věží. Nad presbytářem byla vystavěna roku 1712, 1770 přestavěna a doplněna cibulovitou bání s lucernou.. Věžní hodiny byly zřízeny nákladem prosecké obce v r. 1874.

V roce 1875 dostal chrám varhany z dílny Karla Vocelky z Prahy, osazené v pseudorománské skříni, která prošla rozsáhlejší rekonstrukcí dílnou bratří Mölzerů z Kutné Hory (1908).

Gotické okno v západním průčelí chrámu
(c) Jan Rohan, 2010

Každá ze tří lodí je uzavřena apsidou, ze strany hlavní lodě do bočních lodí tři sloupy nesou půlkruhovou klenbu v románském tvarosloví. Sloupy původně čtyřboké, dostaly válcovou podobu při rekonstrukci v r. 1770. Tehdy byla i zvětšena okna.

Hlavní loď byla původně vybavena trámovým stropem, ten byl později stržen a nahrazen gotickou klenbou – výškovou dispozici původního stropu prozrazují zazděná románská okénka, která se nacházela pod ním. Boční lodě mají různě provedené klenby – zatímco severní má klenbu křížovou bez žeber, jižní má klenbu žebrovou, stejnou jako hlavní loď, v duchu rozvinuté gotiky.

Původní sakristie se nacházela za odpažením části jižní lodi na západním konci (blíže hlavnímu vchodu), teprve v roce 1770 byla vystavěna dodnes zachovaná sakristie za oltářem.

Čtverhranný presbytář kryje příčně valená klenba.

Vstupní průčelí chrámu je původně románského typu s hvězdovitým orámováním. Průčelí je nastaveno přistavěným síncem. Bývaly zde umístěny sluneční hodiny se záhadným heslem „Každá raní, poslední zabije“.

 

Poslední denní sluneční paprsky dopadají na obětní stůl.
(c) Jan Rohan, 2010

Západnímu průčelí dominuje gotické okno na kruchtu. Na východní vnější straně apsid jsou vidět původní románské obloučkové římsy a původní malá gotická okénka. Na hlavní apsidě zevnitř byla objevena malba z r. 1770 s motivem sv. Václava, jak vykupuje děti od pohanských rodičů, aby je dal pokřtít.

Hlavní oltářní obraz je od Ignáce Raaba, opět s motivem sv. Václava, jak se zjevuje spícímu Boleslavu. V horní části rámu je vyobrazena Staroboleslavská Madona.

Na epištolní straně oltáře je obraz Karla Škréty s motivem sv. Jana Křtitele, kázajícího na poušti. V apsidách bočních lodí jsou umístěny malé oltáříky z poslední čtvrtiny devatenáctého století se světci Janem Nepomuckým a Pannou Marií s malým Ježíškem. Díla byla pořízena v 70. letech v Mnichově.

Samostatně stojící barokní zvonice podle návrhu Jana Blažeje Aichla v místě zrušeného hřbitova
(c) Jan Rohan, 2010

V severní lodi stojí rokokový oltářík se sochami sv. Petra a Pavla. Západní stěnu boční lodě zdobí raně barokní obraz Zvěstování Panny Marie.

Cínová křtitelnice je datována rokem 1622 a nápis na ní nás seznamuje s jejími dárci.

V blízkosti kostela na bývalém hřbitově stojí samostatně zvonice, vystavěná roku 1770 v podobě barokní kaple na zvýšené podezdívce. Přemístit sem kostelní zvony přinesla obava z narušení statiky chatrné stávající věžní konstrukce. Původně zde visívaly až tři zvony.