Sv. Václav – Na Zderaze (Resslova 6, Praha 2)

Kostel sv. Václava na Zderaze, Praha 2, Nové Město (c) Jan Rohan, 2017

Když dnešní řidič projíždí jednou z nejfrekventovanějších pražských uličních tepen, nejspíš ani nemá zdání, jak pamětihodným místem se sune. Ve středověku se v těchto místech nacházela mohutná Břežská skála, odhadem dvacet metrů čnící nad okolní terén, obklopená hustými lesy. Svým západním úbočím vplývala do vltavských vod, podobně jako o něco dále vyšehradská skála. Na jejím severním úbočí ležela osada Zderaz, na jihu sousedila s Podskalím.

Tohle místo miloval kníže Václav, budoucí svatý, který sem údajně často vyrážel na lov. Podle pověsti zde jednou potkal bílého jelena, jak kopytem zahrabal v zemi a z ní vytryskl pramínek se zázračnou vodou. Studánka dostala jméno Pučka, snad prý protože z ní tryskala voda, až pučela, později zvaná Svatováclavská. Nad léčivým pramenem byl postupem času vztyčen jednoduchý dřevěný přístřešek, později osazena soška sv. Václava, a ještě později tu byla vystavěna nádherná klasicistní budova Svatováclavských lázní. V jejím velkém společenském sále se odehrál 11. března 1848 nepovolený tábor lidu, a vzniklé nepokoje skončily krvavým střetem v červnové revoluci 1848.

Břežská skála s hrádkem na dobovém zobrazení, (c) reprofoto Jan Rohan, 2017

Na Břežské skále vyrostl malý hrad s hranolovou věží (někdy kolem r. 1396 jej kupuje Václav IV.).  Václav zde hostí i své vážené hosty, je známo, že na tomto hrádku zemřel r. 1439 biskup Filibert, legát Basilejského sněmu z Konstantinopole.

Od r. 1115 stával na Zderaze kostel svatých Petra a Pavla, při němž byl r. 1190 založen slavný klášter Křižovníků strážců Božího hrobu (z dnešního pohledu by se nacházel zhruba na nádvořích současného ČVUT). Kostel už dávno neexistuje, ale Kaple Božího hrobu stojí ve zderzských dvorcích dodnes. Při klášteře se mezi lety 1180 a 1182 zmiňuje kostel sv. Václava (vystavěn mezi r. 1170 a 1180), od počátku byl předán Křižovníkům a od r. 1278 se uvádí jako farní, náhradou za kostel svatých Petra a Pavla, který byl nyní pouze pro potřebu křižovnického kláštera a veřejnosti byl nepřístupný.

Křižovníci se pouští do gotických stavebních úprav chrámu sv. Václava, kostel rozšiřují a vnější výraz vrcholně gotických úprav lze vlastně spatřit dodnes. Při gotické přestavbě v podstatě románská hmota původního objektu byla absorbována.

Kostel je obklopen farním hřbitovem.

Roku 1324 klášter kupuje blízkou budovu lázní a zřizuje v ní špitál pro chudé.

Za husitských bouří v r.1420 zaútočili táborité na zderazský klášter a 5. srpna jej zapálili. Řeholníci byli zčásti pobiti, zbylí mučeni. Špitál ztratil obsluhu a zpustnul, kališníci se zmocnili kostela sv. Václava a tam zahájili mše podobojí. To byl zřejmě také důvod, že na rozdíl od většiny okolních kostelů přežil neklidné časy bez úhony. Do poloviny 16. století zde slouží pouze kališničtí faráři a až r. 1553 byl dosazen z Prahy (= z Hradčan) katolický kaplan Jan. Ale i ten se obratem přihlásí ke kališnické víře.

Dobová pohlednice studánky Pučky za objektem Svatováclavských lázní, (c) reprofoto Jan Rohan, 2017

Po husitských bouřích bylo široké okolí značně zpustošeno, kláštery dopadly ještě hůře, po vlně ničení a drancování, počty řeholníků byly mizivé. Chudoba okolních osad, sdružených ve farnosti se projevila i v zanedbání péče o farní kostel. Na konci 16. století se stav chrámu stává havarijním.  Písemné prameny zmiňují chatrnost a sešlost budovy, skoro nefunkční střechu, a také stav farní školy jako bídný. Osadníci žádají císaře Rudolfa II. o finanční pomoc ve prospěch oprav kostela, fary a farní školy. Císař žádost posoudil a osadě přiznal 300 kop míšenských z odúmrtí pražských usedlíků.

Činovníci obce ihned začali tento nárok zpeněžovat a vymáhat. V r. 1586 Spolek novoměstských sladovníků přispěl na obnovu kostela 85 kopami míšenských. V rámci této rekonstrukce byl stržen starý dřevěný strop, nesený dvěma dřevěnými sloupy, kostel dostal nový renesanční krov a střechu. Loď byla zaklenuta klenbou v duchu pozdní gotiky, ale již podepřena raně renesančními sloupy s toskánskými hlavicemi. Části románské stavby, zasahující do interiéru, byly demolovány. Gotická okna byla snížena.

Stavba byla dokončena v r. 1587.

Protože v té době neměl chrám žádného vlastního faráře, pověřil Rudolf II. duchovní správou farnosti Svatováclavské nového opata kláštera Na Slovanech, Pavla Paminonda Horského. Ale vztahy s farníky nebyly dobré. Ti mu vyčítali vlažnost ve víře a on si zase stěžoval císaři, že se není schopen domoci plateb ze strany úředníků obce, že mu zadržují bohoslužebné náčiní, čímž mu znemožňují výkon činnosti a že to budí nevoli a posměch mezi věřícími. Věc skončila r. 1592 žalobou.

Úředníci císaři vypověděli, že záduší je chudé, nicméně Rudolf nařídil žalobu přísně vyšetřit. Zjistilo se, že novoměstští úředníci podobně postupují i proti kališnickým farám u sv. Vojtěcha v Tůních a sv. Vojtěcha v Podskalí. Soud dopadl tak, že panovník nařídil vyplatit dlužnou částku pro opata Horského zpětně. Soud se ale vlekl roky, mezitím si Horský neustále stěžoval, čímž výrazně ovlivnil kauzu ve svůj prospěch. R. 1596 byl vydán císařský rozkaz k vyrovnání a r. 1597 datována smlouva o smíru (z archivu kláštera Augustiánů, dnes uložena v Univerzitní knihovně). Celkově bylo emauzskému opatu vyplaceno 20 kop míšenských.

Dále však od počátku 17. století slouží u sv. Václava nekatolíci, a vlastně až do událostí na Bílé Hoře.

R. 1610 zvonař Baltazar Hoffmann dodal za dvanáct kop míšenských do věže sv. Václava nový zvon.

Po bělohorských událostech je kostel několik let pustý, až r. 1623 přichází do Prahy dva řeholníci Řádu bosých Augustiánů – páter Sixt z Moravy a Němec páter Severin. Tehdejší panovník Ferdinand II. jim daruje nevyužívaný kostel i s okolním příslušenstvím a povoluje jim zřídit zde klášter. Postupně přichází další řeholníci, ale žijí v bídě jen v budově zpustlé fary. Za jejich snažení se jim však  postupně dostává sympatií. Mají mnoho podporovatelů soukromých, podpoří je i například Novoměstská radnice. Augustiáni postupně nabývají řadu domů a pozemků v okolí. Mimo jiné bývalý zderazský špitál s rozlehlou zahradou a také zříceninu zdejšího královského hrádku. Na jeho místě začínají Augustiáni stavět svůj nový klášter (1626) západně od kostela sv. Václava. Podporuje je tele u česká šlechta i císař. Stavba je slavnostně dokončena vysvěcením zrekonstruovaného chrámu sv. Václava 1. července 1646. Vysvěcení provedl kardinál Harrach.

Výstavbu kláštera významně podporoval i svatovítský kanovník Dr. Jan Arnošt Platýs z Plattenštejna (také zvolený olomoucký biskup, ale pro úmrtí již nevysvěcený; zemřel 1637).  Bosým Augustiánům odkázal ohromný majetek, kromě jiného také dům palácového typu. Nazývá se dodnes „Platýs“ a stojí mezi Národní třídou a Uhelným trhem. Dr. Platýs byl pochován s poctami v řeholním bosáckém rouchu v chrámu sv. Václava a v řeholním refektáři visívala jeho podobizna.

Roku 1628 přivezl převor kláštera páter Martin od generálního vikáře řádu velkou část ostatků sv. Rosálie. Ty byly uloženy do zlaté sochy, a během morové rány v letech 1639 a 1649 tato relikvie byla vystavována k její poctě a k ochraně před morem.

Mezi lety 1628 a 1629 pořídili Augustiáni obrazovou výzdobu do kostela. Motivem jsou události ze života sv. Augustina, celkem se jednalo o 29 obrazů. Cyklus 32 obrazů na motivy života sv. Václava dodal řádu Karel Škréta, který se zde ukrýval v útočištném azylu poté, co v souboji za hrubou urážku 2. září 1673 zabil  Ondřeje Oktavia Pierra, holandského malíře. Škréta v klášteře strávil více než rok života. Bohužel zřejmě žádný z jeho obrazů se na našem území nenachází, několik kusů se nachází v Drážďanské galerii.

Nákladem jednoho ze štědrých dárců, Kryštofa Vratislava z Mitrovic, byla roku 1643 postavena při kostele kaple Božího hrobu. Když pak r. 1645 zemřel, byl pochován pod kazatelnou v chrámové kryptě. Řeholníci zřídili uvnitř nákladný oltář Božího hrobu, jehož obraz vydal pražský mědirytec Ignác Salzer komerčně s velkým úspěchem. Kuriozitou se stalo, že se obraz dostal na říšský index a byl zakázán, protože v něm údajně byla zašifrována jakási narážka na nejmenovaného generála.

V roce 1647 poctil císař Ferdinand II. klášter svou návštěvou a slavnostně tu poobědval.

Během švédského vpádu na zdejší věži měla pozorovatelnu vojenská generalita, a odtud sledovali pohyby nepřátelských vojsk na levém břehu Vltavy. Na podzim 1647 byl kostel několikrát zasažen a dělové koule prolétly až dovnitř a způsobily značné škody.

Při morové ráně 1713 se zdejší Augustiáni významně podíleli na ošetřování nemocných a zaopatřování umírajících. Sedm z nich zaplatilo tuto službu životem.

Obecně lze říct, že obliba řádu v čase neustále stoupala, zámožné osoby na ně přepisovaly značné majetky a posmrtně odkazovaly výnosy z nejrůznějších nadací. Za to zase byly tyto osoby pochovávány uvnitř chrámu nebo na význačných místech farního hřbitova.

Mezi lety 1710 a 1785 žilo v klášteře 30 řeholníků. Z místní komunity byl dokonce obnoven augustiánský klášter ve Vídni (1630). Zřejmě pod dojmem vysoké obliby řádu v Praze byly zřízeny řádové komunity ještě v Táboře, Lysé nad Labem, ve Lnářích a v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě.

Za Josefinských reforem došlo po 162 letech činnosti ke 12. březnu 1785 ke zrušení řádu. Inventář byl rozprodán, včetně zmíněných obrazů a bohoslužebného náčiní. Obraz sv. Václava z hlavního oltáře bych zachráněn a přemístěn do stejnojmenného kostela ve Staré Boleslavi, kde byl umístěn také na hlavní oltář. Ze všech bosáckých klášterů nejdéle vydržel areál ve Lnářích (Budějovicko).

Kostel byl posléze přeměněn na vojenskou prádelnu, která zde byla v nájmu.

Svatováclavská trestnice, kolem r. 1885,         (c) reprofoto Jan Rohan, 2017

Areál kláštera byl r. 1809 přebudován na největší trestnici v mocnářství, jako součást modernizace vězeňství. Ke stávajícím klášterním budovám byla mezi lety 1822 a 1826 přistavěna nová křídla. V letech 1809 – 1826 sloužili pro vězně mše Františkáni na chodbách trestnice, r. 1826 nařídil císař František I., aby kostel sv. Václava byl opětovně využit pro duchovní službu pro odsouzené, i civilisty z okolí. 11.února 1827 je opravený kostel vysvěcen. Od r. 1856 převzali duchovní službu ve Svatováclavské trestnici Redemptoristé, čímž fakticky zanikla zdejší fara. Když se r. 1869 Redemptoristé duchovní správy v trestnici vzdali, je ustanoveno, že ji převezmou světští duchovní správci.

Nová doba pro kostel i přilehlý klášter začíná zjevně v r. 1876, když nejdříve od náboženské matice veškeré budovy odkoupil vojenský erár, a od něj pražský magistrát. Tvoří se nové plány na radikální proměnu celého místa, má zde vzniknout celá nová čtvrť. Demolice hrozí nejen klášteru a kostelu sv. Václava, ale i zchátralé budově někdejších Svatováclavských lázní, dokonce demolice hrozí i poblíž stojícímu kostelu sv. Karla Boromejského (dnes sv. Cyrila a Metoděje, Resslova ulice).

Sv. Václav na dobové kresbě, 1808              (c) reprofoto Jan Rohan, 2017

V r. 1884 je Svatováclavská trestnice uzavřena, vězni převezeni do nově vybudovaných věznic na Pankráci a na Borech.

V r. 1893 je definitivně zbořen celý klášter a mnoho sousedících nemovitostí. V této masivní asanaci byly mmj. zbořeny i již v té době značně zchátralé Svatováclavské lázně (1907), které však již tehdy dávno neplnily svůj původní účel – od r. 1867 budovu využíval německý fyziologický ústav.

Dobový pohled na starý Zderaz                       (c) reprofoto Jan Rohan, 2017

Uvolnil se veliký prostor, sahající z jedné strany až do jádra obce Zderaz, východním okrajem se téměř dotýkal dnešního Karlova náměstí, na jihu Podskalí a na západě přiléhal k Vltavě. Urbanistické plány patrně nebyly uspěchány, protože obří asanace, která začala na konci 19. století a byla dokončena v první dekádě 20. století, otevřela prostor pro vybudování desítek kvalitních domů v dodnes unikátní technické i umělecké kvalitě.

Celá Břežská hora byla odtěžena a v prodloužení osy od Nové brány (na horním konci Ječné ulice) vytvořen terénní průkop. Prudkým snížením terénu (dnešní Resslova ulice) se oba místní kostely ocitly vysoko nad komunikací, jakoby na soklech.

V roce 1909 hrozí kostelu reálně demolice, protože má silně narušenou statiku. Na sanačních pracech se podílí Josef Fanta. Stavba je víceméně staticky zajištěna, ale již po roce dochází peníze a další činnost je zastavena.

Sv. Václav – Fantův návrh na renstrukci – 1903 (c)reprofoto Jan Rohan, 2017

Naštěstí naši předci kostely zachovali a umně je zakomponovali do nově budované zástavby. Zásadně se o záchranu památek zasadili také architekti Antonín Wiehl a Josef Mocker, a mecenáš Josef Hlávka. Ti se rovněž podíleli na architektonickém řešení obezdění spodní partie kostela po dokončení prokopu, když se chrám „vynořil“ ze země. Je vybudována obvodová terasa, zpevněny základy a obnoveny kružby.

Kostel sv. Václava v r. 1926 přechází do správy nově vzniklé Československé církve husitské a do r. 1929 prochází další rekonstrukcí, aby se v ní mohly odehrát oslavy svatováclavského milénia.

V roce 1936 bylo pod raně renesanční malovanou kruchtou zřízeno kolumbárium podle návrhu ing. Belady.

V závěru druhé světové války byl kostel těžce poškozen, když při náletu 14. února 1945 americké bomby dopadly do bezprostřední blízkosti kostela. Kolem objektu se zřítilo několik činžovních domů a další zásahy dostala přilehlá vozovka. Následovaly rozsáhlé opravy včetně statického zajištění (1947).

Dalších významných investic se kostel dočkal až v r. 2006, ale to již byl opět v havarijním stavu.

Stavebně je kostel sv. Václava prostorná budova, kam se v době nejvyšší naplněnosti trestnice vešlo až 1500 vězňů. Hlavní loď je nepoměrně vysoká vzhledem k poměru stran, kůr je uzavřen v pěti stranách osmiúhelníkového půdorysu, jeho klenbu tvoří dvě pole klenuté do kříže. Hlavní loď má klenbu vynesenou do opěráků v obvodové zdi. Na klenbě jsou fresky z doby nástupu Augustiánů s motivy ze života sv. Václava. Opěrné sloupy nesou hlavice zdobené motivem lístků. Tři pole hlavní lodi jsou sklenuta rovněž v křížích.

Okna chrámu jsou vesměs lomená a zřejmě jen okno za oltářem by mohlo mít původní kružbu.

Výzdoba kostela celkově prostá, v kněžišti dochované zbytky maleb z doby kolem r.1400 (Strom života a zobrazení panenského mateřství Panny Marie). Další malby pochází od Josefa Hagera, z poloviny 18.století. Na severozápadním průčelí lze vidět zbytky původního románského zdiva.

Liturgický inventář a mobiliář je převážně dílem Josefa Bílka.