Sv. Kateřiny Alexandrijské (Kateřinská ul., P-2)

Chrám sv. Kateřiny uvnitř klášterní zahrady je oázou klidu v nejrušnějším městském centru
(c) foto Jan Rohan, 2017

Píše se rok 1332, králem Janem Lucemburským porobená severoitalská knížectví se právě vzbouřila. Poblíž města Modeny odolává pouze hrad San Felice. Situace se zdá být kritická, obránci s obléhajícími uzavřou smlouvu, že pokud do měsíce, přesněji do 25. listopadu, na nějž připadá den sv. Kateřiny, nepřijde od krále pomoc, vzdají se.

V předvečer svátku sv. Kateřiny překvapivě dorazí vojenský oddíl, vedený mladým kralevicem Karlem IV. Nebylo mu ještě sedmnáct let, když stál v čele této výpravy. Mladý kralevic nesmlouvavě udeřil na obléhatele. Před devátou hodinou ranní vzal nepřítele útokem. Bitva trvala ještě dlouho po západu slunce. Kralevic byl raněn sekem do ramene, dokonce pod ním byl zabit kůň. Zdálo se, že útok je odražen, když tu náhle se nepřítel obrátil na útěk. Jízda se pustila do pronásledování a do noci skutečně nepřátele rozprášila. V boji tehdy padlo mezi pěti a osmi sty jezdci a údajně na pět tisíc pěšáků. Za úspěch a hrdinství v boji byl tehdy mladý Karel IV. a na dvě stovky jeho druhů povýšeno do rytířského stavu.

Jenže zbožný Karel si vysvětloval téměř zázračný úspěch přímluvou sv. Kateřiny, jejíž kult v té době měl ve velké úctě. Coby sběratel relikvií, měl v držení řadu jejích pozůstatků a i v dospělosti sbírku rozšiřoval. Také z důvodu poděkování za významné vítězství pod San Felice od toho dne s velkou úctou světil den jejího svátku. Arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi přiměl, aby prosadil zahrnutí oslavy světice do českého kalendáře (kde zůstala až do r. 1771, kdy byla v rámci josefinských reforem vyškrtnuta). Chrám sv. Kateřiny v Praze je jediným toho zasvěcení u nás.

Patronka kláštera, sv. Kateřina Alexandrijská, vyobrazená s mučicím kolem na průčelí klášterního areálu
(c) foto Jan Rohan, 2017

Na Karlštejně nechal Karel IV. zbudovat kapli sv. Kateřiny. Na památku svého slavného slibu, který učinil na bojišti u San Felice, založil na okraji nově zakládaného Nového Města Pražského stejnojmenný chrám s klášterem. Základní kámen k němu byl položen r. 1355. Původně chtěl Karel do kláštera pozvat poustevnické řádové sestry z řádu augustiánů. K tomu se zachovala listina arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kterou se 10. března 1354 stvrzuje převorovi kláštera sv. Tomáše na Malé Straně založení řeholního domu u sv. Kateřiny s podmínkou, že ale musí vydat svolení ještě papež a jeptišky musí mít zajištěnu materiální podporu.

Papež Innocent VI. v Avignonu vydává bullu se svým souhlasem a ukládá uvedení řádu Augustiánů, tedy že má pravomoc řeholní řád v Praze usídlit.

Do Prahy se proto vydává první představená, původně bavorská šlechtična, Kateřina z Hocholtingu. S ní přichází několik dalších řeholnic z několika bavorských klášterů. Tato konkrétní řehole je v Čechách naprosto ojedinělá, má nad ní patronát řád, sídlící v Bavorsku. Materiální pomoc nově založenému klášteru zajistil Karel IV., když v Trevíru vydal listinu, tyto majetky potvrzující. Kromě toho klášter osvobodil od daní, vyslovil poddanskou povinnost obyvatel, usedlých na pozemcích řádu, a ještě některé další jmenované výsady. Současně klášteru věnoval v relikviích několik částí ostatků sv. Kateřiny, které měl v osobním majetku.

Samotný chrám sv. Kateřiny byl vysvěcen dne 28. listopadu 1367. Velkou příznivkyni měly poustevnice v královně Elišce Pomořanské (Štětínské), čtvrté manželce Karla IV. Po jejím úmrtí dne 16. února 1393 se v tento den konaly na její památku zádušní mše, a každodenní modlitby k uctění pěti Kristových ran.

Duchovní službu konali u sv. Kateřiny probošt a čtyři kněží z řádu sv. Augustina.

Zanedlouho však v Čechách vzplály husitské bouře. Do Prahy vtrhli táborité a začali rabovat a ničit katolické kláštery.

Kostel sv. Kateřiny přežil všechny historické úklady, zůstává skvostnou ukázkou gotické architektury
(c) foto Jan Rohan, 2017

Do kláštera u sv. Kateřiny vnikly 25. května 1420 husitské ženy, řeholnice vyhnaly a začaly bořit kostel i klášterní budovy. Současně začaly kopat hluboký obranný příkop proti útoku královské jízdy mezi klášterem Kateřinek a klášterem Na Slovanech, zhruba v místech dnešní ulice U nemocnice.

Husitské ženy zdemolovaly interiér kostela, pobořily oltáře a dokonce se pustily do likvidace krovů. Když bouraly štíhlou kostelní věž, na tři desítky jich zůstalo zasypaných pod zříceným kamenným zdivem. Když je chtěli muži nazítří zpod trosek vyprostit, z důvodu obavy před zřícením zbylého zdiva kostelního průčelí, od záchrany upustili. Po celou dobu husitských bouří zůstal areál v rozvalinách. Ještě v osmnáctém století bylo v klášterních zahradách možno vidět pozůstatky zdí původních klášterních budov.

V r. 1441 se do kláštera vrací několik řeholnic pod vedením představené Kateřiny z Liblic, aby řád obnovily. Z celého areálu se nejlépe dochoval bývalý dům probošta, sestry se nastěhovaly do něj. Zdroj příjmů neměly, řád žil velice skromně pouze z almužen. R. 1456 abatyše Kateřina umírá.

R.1475 žádají zdejší jeptišky představeného augustiánského řádu, jestli by nemohly dostat k duchovní správě libovolného kněze (libovolné řehole). Dostávají svolení s tím, že jakmile bude klášter sv. Tomáše na Malé Straně moci uvolnit kněze, opětovně přeberou duchovní správu zpět.

V r. 1483 je ustanovena představenou kláštera Johana Švihovská z Rýzmburku poté, co po svolení krále Vladislava II. odkázala část svého majetku řádu. Další představená řádu, Kateřina ze Sulevic, umírá r. 1507.

V r. 1508 přepadl bývalý husita Jan z Kopidlna ves Běchovice, která byla řádu vrácena v restituci, poničil zdejší dvůr a zmučil místní obyvatele. Nakonec je vyhnal a statek zapálil.

V r. 1509 král Vladislav II. řádu potvrdil dřívější privilegia, nabytá již za krále Karla IV.

Roku 1518 nastupuje do funkce představené Kateřina ze Štěpanic, která se pouští do stavební obnovy kostela. Opravený kostel získal nový hlavní oltář a vysvěcen byl 27. dubna 1522 biskupem Megarským. Jeho jméno bylo zapsáno na lístku, který byl nalezen při dalších stavebních pracech na hlavním oltáři v r. 1678.

Ferdinand II. řádu prodloužil omilostnění od platby daní (1558), avšak již 1565 byl řád natolik bez prostředků, že v něm žila jediná řeholnice, představená Ludmila Leskovcová z Leskovce. Řád zůstával jediným v Čechách, žádné novicky o vstup neměly zájem, proto se obrátil pražský arcibiskup Antonín Brus na císaře Maxmiliána II. s návrhem připojení kláštera sv. Kateřiny ke klášteru sv. Tomáše na Malé Straně.

Po smrti poslední řeholnice Ludmily Leskovcové (+1565), někdy uváděné také s přídomkem z Vrchoviště, císař souhlasil se sloučením klášterů s výhradou, že bude-li mít zájem řád poustevnických panen obnovit řeholi, klášter sv. Kateřiny jim bude opět vydán.

Převorem sloučených klášterů se stává r.1568 Martin Svitavský a hned se snaží pro klášter sv. Kateřiny získat jeho někdejší, z větší části zastavené majetky. Není úspěšný a řeholníci dále obývají bývalý proboštův dům. Zbytek areálu je dále v troskách.

V létě 1603 kostel zapaluje úder blesku, věž i kostel vyhořel. Převor řádu Jan Křtitel Svitavský žádá císaře Rudolfa II. o podporu na obnovu kostela. Zdevastovaný klášter sv. Kateřiny byl těžké břímě.

V r. 1604 se převorem stává Hypolit Skultéty, původem z Brna. Za jeho působení se kláštery opět oddělují. Při sv. Kateřině je otevřena škola a Skultety se stal jejím prefektem. Ale již r. 1608 je klášter znova prázdný a opuštěn. Jediná mše za rok je tu pořádána v den svátku sv. Kateřiny. V r. 1614 proto duchovní správu přebírá zpátky Jan Křtitel Svitavský. O jeho působení nejsou žádné širší údaje, ale r. 1623 je zmiňován jeho nástupce Kornel Curtius z Bruselu, coby převor samostatného svatokateřinského kláštera a r. 1624 dokonce zmiňovány filosofické školy při sv. Kateřině. Jejich rektorem je zmíněn Polák, převor Tomáš Gotský. Oba kláštery jsou v krátkých časových úsecích spojovány a rozdělovány, zřejmě pod tlakem finanční nouze.

Když byl ve funkci převora spojených klášterů Jeremiáš Heishammer, poslala skupina jeptišek poustevnického řádu z kláštera ve Vratislavi císaři Ferdinandovi  III. r. 1650 žádost o vydání kláštera sv. Kateřiny. Patrně se odkazovaly na rozhodnutí vydané Maxmilianem II. r. 1565.

Císař si však vyžádal reference pražského arcibiskupa Harracha i kapituly českých Augustiánů. Výsledkem rešerše bylo, že zmíněné jeptišky jsou ve Vratislavi nespokojené a proto hledají sídlo, kde se jim bude lépe žít. Žádost proto byla zamítnuta a klášter sv. Kateřiny ponechán Augustiánům.

Dále pokračuje slučování a oddělování obou klášterů:

  • 2.1665 za převora Bonaventury Süsse rozděleny
  • 1668 – za téhož spojeny
  • 1676 – rozděleny

Dne 12. ledna 1677 ke sv. Kateřině přichází hned šest nových řeholníků, a od té doby již zůstává samostatným klášterem Augustiánů s vlastním převorem.

Sedmnácté století znamená čas obnovy a prosperity. Bohatí měšťané a šlechta štědře podporují chrám i klášter. Jsou zřízeny nové oltáře a stavebně odstraňovány staré škody i následky zanedbané údržby.

Ovdovělá hraběnka Martinicová zřizuje zde oltář sv. Pomocníků (1678), načež tehdejší převor Alipius Gottelt začal pěstovat ve zdejším chrámu kult těchto čtrnácti světců, sv. Kateřina Alexandrijská patří mezi ně. Jisté je, že se odtud rozšířil nejprve po Praze a potom po celých Čechách. Slavné byly zdejší pravidelné zpívané středeční mše o deváté hodině ranní ke čtrnácti Pomocníkům.

S dovolením apoštolské stolice a pražského arcibiskupa založil převor Leopold Šinko v kostele sv. Kateřiny Bratrstvo čtrnácti sv. Pomocníků. Ke dni 14. srpna 1707 zahájilo činnost a postupně si získalo oblibu v měšťanských i šlechtických kruzích. Oblíbené bylo i mezi duchovenstvem. Hlavní oltář sv. Pomocníků býval obložený dárky, nezřídka ze zlata a stříbra, jako výraz vděku za vyslyšené prosby. Mše, konané u tohoto oltáře, byly obdařeny papežskou výsadou plnomocných odpustků, doslova se silou přímluvy za duše v očistci. Prvním předsedou Bratrstva byl František Antonín, svobodný pán na Talmberku.

Místní Augustiáni zahájili r. 1683 duchovní správu farností ve Vršovicích a Podolí, tedy v místech, ležícími tenkrát za hranicemi města. Od r. 1699 vedou duchovní správu u sv. Štěpána Většího a v klášterním kostele u Hybernů. V období půstu vedli kázání v chrámu u sv. Apolináře.

Ve vlastní filosofické škole řád platil mzdu místním vyučujícím.

V době morových ran, zejména r. 1680 a 1713 hned tři místní kněží zemřeli na následky moru, kterým se nakazili při plnění duchovních povinností po celé Praze (docházeli prý až do Šárky). Tím klášter získal množství podporovatelů a příznivců. S jejich přispěním se na začátku 18. století bylo možno pustit opět do obnovy kostela i kláštera.

V r. 1718 byl položen základní kámen k nové klášterní budově. R. 1730 byla tato dokončena. V r. 1737 byl položen základní kámen nového chrámu, stavbu snad provedl slovutný Kilián Ignác Dienzenhofer ve stylu vrcholného baroka, ale spekuluje se i o staviteli Františku Maxmiliánovi Kaňkovi. Z původního chrámu ponechal stát pouze štíhlou gotickou věž v průčelí. Dokončený chrám byl vysvěcen 29. září 1741 světícím biskupem, hrabětem Janem Rudolfem Šporkem.

Dalším spolkem, který při chrámu sv. Kateřiny vznikl, bylo Bratrstvo sv. opasku, tradiční při augustiánských klášterech. Jako prvá se dala zapsat paní Dorota Veronika Beková, iniciátorka a donátorka stavby nové kostelní budovy. Tato dáma umírá r. 1749 a vděční řeholníci ji pochovají uvnitř chrámu na důkaz vděčnosti a úcty.

Oltáře v kostele jsou průběžně pořizovány z nadačního jmění a nákladem jednotlivých dárců, některé jsou přeneseny z původního chrámu. V r. 1740 darovala rakouská arcikněžna Marie Anna kostelu tři zvony.

Při obléhání Prahy pruským vojskem v r. 1757 leželo v klášteře vojsko.

Zdejší převor Augustin Ješke sepsal latinsky historii kláštera sv. Kateřiny pod názvem Ilias compendiosa, seu synopsis descriptum monasterii et ecclesiae s. Catharinae (vydáno v Praze 1710).

Posledním převorem kláštera se stal Maxmilián Korren z Rokycan. Dnem 1. května 1784 byl klášter i kostel dekretem Josefa II. prohlášen za zrušený. Farní okres byl přivtělen k farnosti sv. Apolináře. Sem byly předány i veškeré matriky, které klášter vedl.

Ke dni uzavření kláštera byl majetek řádu přes devadesát tisíc zlatých, který byl nuceně vložen do náboženské matice. Řeholníci dostali 15. března 1787 výsluhu 200zlatých a mohli se podle své vůle rozejít do jiných klášterů v zemi. Zde zůstalo dvanáct duchovních a jeden bratr laik.

Přestože kostel byl před necelými padesáti lety nákladně a kvalitně postaven, nyní do něj byl umístěn vojenský výchovný ústav. V jeho „péči“ prošel kostel dokonalou devastací. Zničeny byly kvalitní varhany, vandaly zničeny sochy i nádherné obrazy.

V r. 1822 vojáci objekty opouští a všechny budovy jsou v žalostném stavu. Když císař František I. s chotí r. 1833 navštíví zdejší nemocnici, vyjádří úžas a údiv, jak takový historický skvost mohl být ničen. Snaží se zasadit o úhradu oprav a od r. 1837 začínají rekonstrukční práce. Náboženská matice budovy původního kláštera přenechává ústavu pro choromyslné, s tím, že tento uhradí rekonstrukci klášterních budov. (Mimo jiné zde dožil český velikán Bedřich Smetana.)

Ihned jsou opravena a vyměněna dlouhá léta vymlácená okna, střecha a opravena je velká část chrámu sv. Kateřiny. Byla snesena již chatrná sanktusová vížka.

Roku 1841 je chrám opětovně vysvěcen a konají se v něm mše pro místní choromyslné z ústavu. V r. 1856 je z vysoké věže snesena cibulová báň ze střechy a uvnitř zteřelý pergamen z r. 1740 se zprávou o usazování tří kostelních zvonů. Při přestavbě byla na věži osazena přiměřenější jehlancovitá střecha, která je tam dodnes.

Od r. 1825 v ústavu choromyslných slouží mše duchovní z nedaleké všeobecné nemocnice, ale po úmrtí posledního zdejšího duchovního Františka Antonína Tingla (+ 30.5.1869, autor sebraných pramenů českých církevních dějin, a rovněž několika pojednání o klášterních dějinách sv. Kateřiny), přebírá na vlastní žádost duchovní od sv. Apolináře.

Od r. 1861 byla obnovena tradice každoroční mše o sv. Kateřině, po čase dokonce doplněná slavnou poutí, velmi oblíbenou mezi Pražany.

Na jednom z nejrušnějších míst na Novém Městě Pražském lze nalézt ostrov klidu klášterních zahrad
(c) foto Jan Rohan, 2017

Nejtypičtějším rysem chrámu sv. Kateřiny je štíhlá věž s jehlancovitou střechou, trošku podobná orientálním minaretům. Dolní půdorys je čtyřboký, od úrovně druhého patra přechází v osmiboký.  Zbytek chrámu nebývá pro vzrostlou zeleň, ohradní zeď a okolní objekty vidět. Proto pro většinu návštěvníků klášterní zahrady bývá překvapením, když zblízka spatří monumentální rozměr kostela. Dveře bývají otevřené k nahlédnutí, zejména na jaře sluneční paprsky vytváří uvnitř pozoruhodnou atmosféru.

Půdorys chrámu tvoří oblíbený motiv latinského kříže. Nově řešená dispozice dala vzniknout prostorné sálové lodi, přeťaté o něco štíhlejší boční loď. Světlo dovnitř proniká mnoha copovými okny a rudá výmalba interiéru dodává zajímavý punc. Interiér poněkud připomíná kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, snad jen menší pompézností a klidem klášterní zahrady se odlišuje. Chrám má sedm oltářů. Tvrdí se, že kaple vymaloval Jan Jiří Heintsch, ale o tom se vedou diskuse, protože starší prameny uvádí, že autory oltářních obrazů byli najatí italští malíři bez bližšího uvedení. Ti se měli podílet na dílech po provedené přestavbě v letech 1737-1741.

Na severní straně chrám přiléhá k původní klášterní budově. Vedle stojí barokní přístavek s mansardovou střechou, navrchu bývala báň se znakem lomeného srdce, znakem někdejšího řádu Augustiánů.

Malířská výzdoba kleneb chrámu je dílem Václava Vavřince Reinera, doplněná štukováním od Bernarda Spinettiho. Motivem jsou výjevy ze života sv. Kateřiny, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského. Ústřední freska zobrazuje sv. Kateřinu, jak v diskusi porazila padesát pohanských mudrců, kteří se ji snažili přesvědčit, aby obětovala modlám. Nad hudební kruchtou je výjev umučení sv. Kateřiny. Reiner své dílo signoval, lze zde spatřit iniciály W. L. R. Malby dokončil podle záznamu 29. listopadu 1741, a byla to jeho poslední významná realizace, protože již 9. prosince 1743 umírá. (Další výzdobu od Reinera lze spatřit v chrámech sv. Tomáše na Malé Straně a sv. Jiljí na Starém Městě. Patří k naprosté špičce, co tento mistr vytvořil.)

V severním křídle stojí oltář sv. Augustina, zřízený r. 1743 nákladem hraběte Jana Arnošta Golče, kde je světec vyobrazen, jak se mu zjevuje Duch svatý. Sám je oděn v řeholním poustevnickém rouchu. Podle nápisu v otevřené knize je autorem obrazu z r. 1729 malíř Gregorio ze školy proslulého Trevisaniho.

Dva malé oltáříky, sv. Josefa a sv. Barbory, pochází ještě ze starého gotického chrámu. Na obou jsou vyobrazeny výjevy se sv. Janem Nepomuckým.

Na stěnách chrámu jsou osazeny kříže, pocházející z doby vysvěcení po rekonstrukci v r. 1741.

Řezbované sochy na oltáři, kazatelně (1743) a v interiéru kostela zhotovil mistr František Ignác Weiss. Jsou příkladem vrcholně barokní řezbářské tvorby. Tentýž mistr je i autorem čtveřice soch v centrální části chrámu u hlavního pilíře – sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Cyrila a sv. Metoděje.

V r. 1950 přešel kostel do majetku hlavního města Prahy. Magistrát zde zřídil depozitář dřevořezby. Klášterní zahrada byla do konce osmdesátých let využita k „uskladnění“ originálních soch z Karlova mostu. Ležely zde bez ladu a skladu, zarostlé plevelem.

Mezi lety 2002 a 2012 byl kostel pod duchovní správou řádu Křižovníků s červenou hvězdou. V prosinci 2012 rozhodli magistrátní úředníci o převedení pronájmu kostela sv. Kateřiny české Pravoslavné církvi, která zde působí dodnes (VIII. pravoslavná církevní obec v Praze).