Historie řádu Sester pannen Alžbětinek

 

Pohled k Albertovu přes klášterní zahradu Alžbětinek, kolem 1920                           reprofoto (c) Jan Rohan, 2017

Patronka řádu svatá Alžběta ( Durynská, někdy také zvaná Alžběta Uherská) se narodila 12. července 1207 jako dcera uherského krále Ondřeje II. a jeho manželky Gertrudy Meranské. Přes otcovu stranu byla sestřenicí českého krále Václava I.  a jeho sestry sv. Anežky České. Místo jejího narození je nejasné, podle jedné verze se měla narodit v Bratislavě, podle jiné na hradě Sárospatak, což je místo asi 50km jižně od Košic. Od čtyř let žije na durynském dvoře lantkraběte Hermana I. Durynského se sídlem na hradě Wartburgu u Erfurtu. Jako čtrnáctiletá je provdána r. 1221 za Hermanova syna Ludvíka IV. Durynského (* 28. října 1200 v Kreuzburgu, + 11.září 1227 v Otrantu).

Seznamuje se s filosofií mnišské chudoby ve smyslu idealismu sv. Františka z Assisi a poznává i františkánské učení. V r. 1223 se setkává s františkánskými mnichy. R. 1226 je Ludvík povolán, aby zastoupil císaře Fridricha II. na sněmu v Itálii. Předává své ženě Alžbětě správu nad zemí. Ale pro Durynsko to nebylo šťastné období – přišly mohutné povodně a následně zemi postihla morová epidemie. Alžběta se aktivně zapojuje do pomoci potřebným. Pod Wartburgem v Eisenachu založila první špitál, do kterého denně docházela. Prodala svoje šaty i klenoty a výnos vložila do svých dobročinných aktivit.

V r. 1227 manžel Ludvík umírá v Itálii na následky moru. Alžbětě se zhroutil celý svět. Ludvíkův nevlastní bratr Jindřich se rozhodl uchopit moc a Alžbětu vyhání bez prostředků i s dětmi. Traduje se, že vydal zákaz uchýlit vyhnanou Alžbětu do domu, a že několik prvních nocí přečkali kdesi v podhradí ve chlévě.

Když nakonec Jindřich vyplatil Alžbětě její věno, rozhodla se obléci řeholní oděv a věnovat se péči o nemocné.

Z podnětu svého zpovědníka Konrada odchází do Marburku, kde se připojuje k tzv. třetímu řádu sv. Františka Serafinského. V Marburku vlastním nákladem zakládá další špitál (1229), kam dochází ošetřovat nemocné jako sobě rovné.

Nejspíš na morovou nákazu umírá ve věku 24 let, 17. listopadu 1231. Pochována je v katedrále sv. Alžběty v Marburku. Římsko-katolická církev slaví k její poctě k tomuto datu svátek sv. Alžběty. Luterské církve slaví její svátek 19. listopadu.

Svatou byla Alžběta prohlášena papežem Řehořem IX. již r. 1235. Nad jejím hrobem byla postavena gotická bazilika (1235 – 1238) a její ostatky uloženy za účasti císaře Fridricha do zlaceného relikviáře ve tvaru tumby. Její lebka byla oddělena a uložena v samostatném relikviáři a ozdobena stříbrnou panovnickou korunou. Dnes je uložena ve Stockholmu v Národním muzeu, kde skončila po anabázi loupeže Švédů za třicetileté války. U nás sepsal životopis svaté Alžběty Tomáš Štítný ze Štítného.

Svatá Alžběta je patronkou nemocnic, zdravotních sester, umírajících dětí, bezdomovců, ale třeba také malých skautek. Bývá zobrazována jak v honosném, tak i prostém oděvu, jak dává almužnu, někdy s košem chleba, modelem kostela, mísou s rybami, a některými dalšími atributy.

Po vzoru sv. Alžběty terciářky zakládají v Německu nemocnice, kde pečují o nemocné. Jedna část zakládá oddělený řeholní řád panen Alžbětinek. Ustálení řád dosáhl pod vedením blahoslavené Anděly (Angeliny) r. 1397 v italském Folignu. Byla tu založena klauzura a r. 1428 vznikl řeholní svazek, coby třetí regulovaný řád sv. Františka, který potvrdil později papež Lev X. (v úřadu 1475-1521).

Řád sv. Alžběty zakládá Apolonie Radermecher z Cách (1571 – 1626), když spolu s několika dívkami slouží nemocným v městském špitále po vzoru sv. Alžběty. V r. 1622 špitál řád přebírá, a 13. srpen 1622 se pokládá za datum, kdy řád oficiálně vzniká. Hlavní úlohou a náplní řádových sester je péče o nemocné ve smyslu řehole sv. Františka a sv. Alžběta se stává vzorem. V r. 1627 v Kolíně nad Rýnem bylo toto nové společenství začleněno k řádu františkánů-observantů a v r. 1631 potvrzeno jako řád se slavnými sliby (čistoty, chudoby a poslušnosti).

První cášskou filiací je konvent v Dürenu (1650), následuje konvent ve Štýrském Hradci (1690) a dále ve Vídni (1709). Vídeňské uskupení pak zakládá řadu filiací v zemích Koruny české – Praha (1719), Vratislav (1736), Bratislava (1738), Kadaň (1743), Brno (1749) a Jablunkov (1850).

Do Prahy se Alžbětinky dostávají na pozvání hraběnky Karoliny Schönkirchové po její návštěvě klášterní nemocnice ve Vídni (1709). V r. 1719 se tak do Prahy dostávají první dvě řeholnice – M. Angelina a M. Johanna (ta později zakládá klášter v Kadani a polské Wroclavi). České šlechtičny ( zejména z rodu Černínů, Valdštejnů a Thunů) soustředily finanční prostředky a od řádu Servitů odkupují pozemky na slupské stráni poblíž jejich kostela Panny Marie Na Trávníčku. Na pozemcích stojí starý dům a neudržované vinohrady. Na pozemku stojí kaple sv. Barbory, starší, než později vystavěný kostel Panny Marie Bolestné (někdy také Panny Marie Sedmibolestné). Špitál začal se šesti, později dvanácti lůžky pro nemocné.

Pozemky byly ihned rozděleny na vinici, ovocnou a kuchyňskou zahradu. V domě jsou zřízeny nemocniční pokoje i ubytování řádových sester.

Angelina Nehrová se stala první představenou kláštera, uvedena do funkce po vysvěcení opraveného letohrádku pro potřebu nemocnice a řádové komunity biskupem Khunburgem 17. května 1722. Pověst nemocnice zajistila, že hraběnka Markéta Valdštejnová (rodem Černínová) nechala nákladem nadace několika českých šlechtičen vystavět jmenovaný kostel Panny Marie Bolestné (základní kámen položen 26. června 1724, vysvěcen 25. listopadu 1725) náhradou za zbořenou kapli a postavit novou budovu kláštera a nemocnice (základní kámen 18. dubna 1726, vysvěceny 7. září 1732).

Autorem návrhu a stavby se stal nejslavnější tehdejší stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer. Významnými dárci se stal syn Markéty Valdštejnové-Černínové Jan, kněz řádu kapucínů, ale také např. hrabě Špork (jeho dcera se nakonec stala Alžbětinkou pod řádovým jménem M. Elekta).

Klášter prošel těžkými zkouškami válečných útrap mezi lety 1741 až 1774, stal se terčem pruského bombardování. V době hladomoru se klášter Na Slupi stal útočištěm nemocných nebo jen chudých, když řádové sestry vyvařovaly pro chudinu.

Josef II. při rušení většiny řádů Alžbětinky nezrušil, ale šalamounsky zakázal přijímat novicky. Očekával, že řád postupně zanikne.

Traduje se historka, že představená M. Dominika poslala za císařem tři žadatelky o noviciát. Císař je přijal ve vojenském táboře u Prahy a dlouho s nimi rozmlouval. Nakonec dospěl k názoru, že řád nejenom nezakáže, ale zasadí se o zřízení dalších klášterů v ostatních zemích, což se nakonec stalo. Druhého října 1786 císař na zapřenou navštívil slupský klášter a v doprovodu se nechal provést klášterem i nemocnicí. Nakonec se měl zeptat na své tři novicky a tím vlastně odhalil svou identitu. Za vedení nemocnice vyjádřil svou úctu a klášteru daroval pětadvacet dukátů.

Válečné útrapy znamenaly vždy pro klášter škody na majetku a nárůst pacientů. Za podpory štědrých dárců se velmi rychle dařilo dluhy zapravit.

Od zahájení provozu nemocnice byli zde k dispozici dva lékaři – internista a chirurg. Některé sestry se staly specialistkami v oboru farmacie. Nemocnice se stala vzorovou pro další zakládaná zařízení.  V rámci slupské nemocnice bylo oddělení dlouhodobě nemocných a klášterní lékárna.

Řád přestál období napoleonských válek i dvou válek světových.

30.prosince 1929 se pět československých klášterů spojilo v konfederaci a bylo začleněno di řádu menších bratří. Autonomní statut terciárních alžbětinek sv. Františka stvrdil Svatý stolec 17. června 1931.

Během okupace řád unikl zákazu, zřejmě pro svou neutrální a charitativní povahu činnosti.

Na konci roku 1945 žije v klášteře šest desítek řádových sester. Do r. 1948 už jich je pouze čtyřicet pět, ostatní zemřely.

Nemocniční pokoj v nemocnici sv. Alžběty v Praze, 1935                                               reprofoto (c) Jan Rohan, 2017

Po komunistickém převratu nastává doba násilné likvidace řádu. V několika etapách jsou sestry internovány do broumovského kláštera. Zbývající Alžbětinky jsou ponechány v klášteře Na Slupi k obsluze nemocnice. Následně je další část sester odvezena do Broumova a část do brněnského kláštera, kde je zřízen domov důchodců a již tam slouží brněnské Alžbětinky.

V internačním táboře v Broumově prožily sestry více než dvě desetiletí, která ztrávili otrockou neplacenou prací jako šičky, uklízečky a obsluha nemohoucích sester. Z kláštera neměly dovoleno vycházet.

V r. 1974 byl stavební stav kláštera v Broumově již katastroficky špatný a Alžbětinky byly přemístěny do Oseku u Duchcova, kde byly internovány až do pádu komunistického režimu v r. 1989. Ze zajetí se do Prahy vrátilo pouze šest sester, aby obnovily Konvent sester Alžbětinek. Tak dopadlo společenství po zákazu přijímat novicky. V r. 1991 přichází do kláštera první dvě řeholnice a další následují. Klášter byl řádu vrácen v restituci, nicméně přilehlé pozemky vráceny nebyly a klášter je nucen si je od státu pronajímat.

Mezi lety 2010 a 2011 proběhla v nemocnici rozsáhlá a nákladná modernizace, když byly doplněny výtahy, objekt byl bezbariérově upraven a bezbariérový je dokonce i vstup do kostela.

Kromě Prahy mají dnes u nás Alžbětinky klášterní objekty v Brně, Kadani a Jablunkově, na Slovensku v Bratislavě. V Polsku působí v Cieszyne. V Německu v Cáchách, Straubingu, Neuburgu a Kissingenu. V Rakousku v Grazu, Vídni, Klagenfurtu a Linzi. V Lucembursku v Luxenburgu. V Maďarsku v Budapešti.