Historie řádu Piaristů

 

Základním úkolem Piaristů bylo vzdělávat mládež. Mezi všemi řády, které si povětšinou vzděláním vychovávali vlastní dorost, piaristé vynikali tím, že jimi vedené školy šířili vzdělanost mezi obecnou veřejnost a to ještě převážně mezi chudou nadanou mládež. Postupem času piaristické školy a koleje získaly vysokou prestiž, současně řadu podporovatelů a sponzorů.

Zakladatelem řádu Piaristů je sv. Josef Kalasancký. Narodil se r. 1556 do šlechtické rodiny na hradě Kalasanze ve španělské Aragonii. Od mala bylo vidět, že jej zajímaly vědy a vzdělání, otec předpokládal, že se stane jeho nástupcem na panství. Jenže osud tomu chtěl jinak, mladý Josef se stal doktorem bohoslovectví ještě dříve, než byl ustanoven duchovním. Těžce onemocněl a spolu s otcem si dal slib, že dopřeje-li mu Bůh uzdravení, stane se duchovním. Téměř zázračné uzdravení jej skutečně přivedlo mezi duchovní a r. 1583 přijímá kněžské svěcení. Duchovní službu pojímá velice svérázně, časem přesídlil až do Říma, kde se věnuje duchovní službě jako kazatel, bohoslovec, i zpovědník. Stává se pouličním učitelem náboženství, a výsledky jeho snahy jej přesvědčují o správnosti nastoupené cesty.

Aby svému snažení dodal profesionální rámec, pronajímá ji vlastní dům, kde ještě s dalšími třemi duchovními vyučuje chudé děti z celé čtvrti. Potřeba vzdělané mládeže nejen pro církevní potřebu, ale i pro společnost se osvědčila. Žáků i učitelů přibývá, Josef svým souvěrcům přidává zvláštní řeholní pravidlo ohledně vzdělávací činnosti a později papež Pavel V. povyšuje toto společenství na kongregaci s prostými sliby (1617). Předmětem tohoto pravidla byl závazek bezplatného vzdělávání chudé mládeže, učení dobrým mravům.

Další papež, Řehoř XV., v r. 1621 toto společenství ustanovuje jako řád řeholních duchovních pod ochranou Matky Boží pro nábožné školy. Josef Kalasancký zasvětil zbytek života duchovní službě, dál působí jako zpovědník i učitel. Řád sbírá množství příspěvků na provoz školních zařízení. Umírá v roce 1648 v Římě ve věku devadesáti dvou let. V r. 1748 je blahoslaven a r. 1767 prohlášen za svatého. Církev si připomíná jeho výroční památku 27. srpna.

Ještě za života sv. Josefa Kalasanckého vznikají na Moravě řeholní domy a koleje piaristického řádu – v Mikulově (1631), Strážnici (1633), Lipníku (1634), Moravském Krumlově (1644). V Čechách byly koleje založeny v Litomyšli (1640) a snaží se uchytit v Praze. Potíž byla v tom, jak napsal sv. Josef, žádostí o založení piaristických škol bylo tolik, že kdyby prý měl k dispozici deset tisíc duchovních, během měsíce by je mohl umístit, aniž by mu zbyl jediný. Ta úvaha není nijak nadsazená, řád byl mezi veřejností vysoce ceněn a požíval skutečně vysokou úctu.

Řád dostal několik nabídek na koupi domu, ale nemohl žádnou přijmout, protože žádná nesplňovala požadavek na budoucí plánované rozšíření objektu.

Mikulovská kolej byla vlastně první mimoitalská kolej, do budoucna jí podléhaly zmíněné ostatní moravské pobočky. V té době piaristé expandují do Polska, Slezska, Uherska a Rakouska. Rostoucí množství destinací vede k potřebě ustanovit užší provincii řádu Piaristů pro země Koruny České (1763). Následuje založení koleje v Ostrově (1666), Kroměříži (1687), Kosmonosech (1688 – kolej však 1786 přesunuta do Mladé Boleslavi), Staré Vodě na Moravě (1690), Příboru (1694), Benešově (1704), Rychnově nad Kněžnou (1714), Bílé Vodě ve Slezsku (1727) a Bruntále (1731).

V r. 1734 nezávisle na sobě tři Piaristé podali žádost k císařovně Marii Terezii žádost o zřízení koleje v Praze. Chtějí zřídit kolej pro výuku šlechtické mládeže. Císařovna byla velice Piaristům nakloněna, požádala pražské místodržitelství, aby žádost prozkoumalo (1747). Jenže bylo zjištěno, že podobný projekt připravují pražští Jezuité. Marie Terezie ale má informace, že Piaristé jsou dotováni velmi bohatými dárci, a proto se snaží je podpořit. Dosud Piaristé provozují pouze nižší školství, dostávají tedy svolení zřídit také vyšší třídy. Naráží ale na odpor u Jezuitů, mající dosud monopol na provozování vyššího školství. R. 1754 uspěli a piaristickým gymnáziím je zapovězeno vyučovat vyšší stupeň. Jsou výslovně zakázány přednášky filosofie, a následkem toho končí studia na gymnáziu v Litomyšli, která byla velice populární.

Piaristé se nevzdali a 4. března 1752 dostávají povolení usadit se v Praze a současně ke zřízení nižší školy. Za tím účelem kupují dům v Celetné ulici – dům dodnes stojí a je to ten s průchodem do Štupartské. Prefektem školy se stává Gelasius Dobner (*1719; +1790) a k dispozici má sedm duchovních. V domě je otevřeno šest tříd – čtyři české a dvě německé. Za několik let ale je škole dům těsný.

Snahy o vybudování nové školy přerušuje rakousko-pruská válka. Dělostřelecké bombardování (1757) těžce poškodilo na Starém Městě mnoho budov. Piaristé se rozhodují vybudovat novou školu nedaleko.

V r. 1757 Piaristé kupují za 16.840 zlatých spáleniště dvou budov v Panské ulici a r. 1760 začínají stavět novou kolej s kaplí sv. Josefa Kalasanckého. Roku 1766 je hotovo a nová škola se otevírá k výuce. Až do r. 1777 se vyučuje v systému nižšího školství a základů latiny, nyní vláda Piaristům nabídla převzetí novoměstského gymnázia při koleji sv. Ignáce, kterou dosud provozují Jezuité. Piaristé nabídku přijali.

Prvním rektorem koleje v Panské ulici je Gelasius Dobner (až do r. 1778). Dobner je vy uznávaná osobnost počátku národního obrození, milovník staré české historie. Od r. 1762 sepisuje oponenturu Hájkovy Kroniky české, vytváří rozsáhlý rejstřík poznámek, vyvracející Hájkovy smyšlenky. Tento soubor vychází v šesti svazcích a končí k roku 1198. Dobner dále sestavuje dosud nepublikované latinské prameny nejstarších českých dějin a v šesti svazcích je vydává r. 1764.  K r. 1784 jsou datovány latinský a německý spis s rozborem umučení sv. Jana Nepomuckého s důkazem, že světec byl usmrcen pro dodržení zpovědního tajemství. Gelasius Dobner, byť publikoval převážně latinsky a někdy německy, byl uznávaným historiografem, dokonce získal od Marie Terezie titul c.k. historiografa. Dobner umírá v r. 1790 ve věku 71 roků.

Obliba piaristických škol a řádu vede k rozvoji v dalších místech – v Hustopečích (1757), Brandýse nad Labem a Kyjově (1759), Českých Budějovicích (1762), Hajdě (1763), Moravské Třebové (1765), Mostě (1768), Berouně (1773), Doupově (1775) a Nepomuku (1867).

V letech 1816 až 1824 piaristé staví Na Příkopě novou pražskou kolej (dnes střední průmyslová škola).  V r. 1830 v bloku v Panské vyrůstá konvikt pro studující Piaristické gymnázium. V r. 1860 je budova Na Příkopě zvýšena o třetí podlaží.

Nastává však soumrak řádu – v r. 1849 je zrušeno gymnázium v Panské ulici. Moderní doba však řád legislativně utiskuje, vychází školské zákony, téměř jasně znevýhodňující ostatní vzdělávací ústavy před státními. Školský zákon z r. 1869 zasadil mimostátnímu vzdělávání definitivní ránu. Piaristé hromadně školy opouští, a spolu s nimi i řeholní domy. Od r. 1874 již dokonce nedávají za řád světit žádné duchovní. To je v podstatě konec řádu, mezi jehož příslušníky byli publicisté a historici Amadeus Procházka, Ondřej Klička, Justin Michl nebo Jan Nepomuk Ehrlich.

Novoměstské gymnázium je předáno státu, později je pojmenováno Akademickým gymnasiem a zadním traktu v konventu je zřízen učitelský ústav. Poslední Piaristé odprodávají státu zbylé budovy včetně kostela v r. 1912.

Odborníci si architektury kostela sv. Kříže příliš necení, dokonce padl návrh kostel zbourat. Na odpor se však postavil Klub za starou Prahu a společně s nově zřízeným Památkovým úřadem kostel před demolicí uchránil. Kostel byl Zemským úřadem po dohodě s Pražským arcibiskupstvím v r. 1938 jako nevyužívaný předán do správy Salesiánské církvi (se sídlem v nově postaveném areálu v pražských Kobylisích). Na Příkopech si církev zřídila informační centrum, kde propagovala myšlenky a působení salesiánů svého zakladatele, turínského kněze, sv. Jana Boska.

Historie Piaristů krásně ilustruje, jak se náš stát chová po generace k nestátním zařízením. Nejprve Josef II. zlikvidoval hospodářské základy církve bezprecedentní konfiskací majetku, a během dalšího století státní správa svou legislativou zničila zbylé aktivity, byť vlastně doposud suplovaly nedostatečné státní.