Sv. Martin Ve zdi (Martinská ul., Praha 1)

Kostel sv. Martina Ve zdi je dodnes opomíjenou stavební sakrální památkou, stojící v nejužším městském centru, byť poněkud stranou hlavní turistické trasy. Vzhledem ke skutečnosti, že v jeho zdech povstaly základy české a potažmo evropské reformace, je spodivem, že se této významné stavební památce prakticky nikdo hluboce nevěnoval.

Dnešní podoba je klasicky gotického ducha se třemi loděmi a odpovídá stavu kostela kolem roku 1350. Plášť budovy je zhotoven zčásti z lomového kamene a zčásti z pískovcových kvádříků. Fasáda není omítnutá a holé kameny působí velice archaicky.

Svatý Martin býval farním kostelem zaniklé osady Újezdu svatého Martina, která se rozkládala mezi dnešními ulicemi Bartolomějskou, Perštýnem, Perlovou, Spálenou, Lazarskou a Národní třídou. Podél této osy zhruba souběžně s Národní vedla středověká hradební zeď Starého Města (dodnes z někdejší fortifikace existuje obranná věž uvnitř areálu Policie ČR v Bartolomějské ulici, je však veřejnosti nepřístupná).  Od této hradební zdi dostal kostel kolem poloviny třináctého století svůj přídomek, protože stával v bezprostřední blízkosti hradby. Ta zároveň rozdělila osadu na dvě části – menší se nacházela na území Starého Města, ta větší na území Nového. Podle tradice měla být budova kostela pojata do fortifikace, ale v kostele nebyly nalezeny žádné stopy navázaného zdiva. Z toho lze vyvodit, že budova stála samostatně, bez dotyku s hradbou. Zřejmě z této doby a v souvislosti s budováním hradeb souvisí zazdění portálu na jižní straně a proražení nového vstupu na severní.

Farnost byla z praktických důvodů rozdělena, menší část farníků zůstala při sv. Martinu a větší byla přidělena k Nejsvětější Trojici ve Spálené ulici. Navzdory svému přídomku tedy zřejmě kostel nebyl včleněn do fortifikace, nýbrž stál samostatně poblíž opevnění. Dalším přídomkem dlouhou dobu bývalo „Většího“ k odlišení od dalšího, dnes již zaniklého kostela téhož zasvěcení, který stál zhruba v místech dnešního Mariánského náměstí nedaleko Klementina.

První písemná zmínka o kostelu sv. Martina pochází z roku 1178, kdy kníže Soběslav II. daruje osadu Újezd svatého Martina včetně kostela vyšehradské kapitule. Znamená to, že tu již musela románská stavba stát. Různé průzkumy řadí založení kostela někam do třetí čtvrtiny dvanáctého století.

Okolo roku 1350 je starý románský kostel zbořen a nákladem neznámého donátora vystavěn kostel nový, na parcelách hned tří domů. Dostavba chrámu proběhla pravděpodobně před rokem 1358. Přestože podací právo drží vyšehradská kapitula, hlavními donátory byli zřejmě zdejší řemeslníci – kožešník Pecold s kovářem Konrádem uhradili zřízení oltáře svaté Kateřiny (1358), vedlejší oltář Panny Marie byl pořízen z pozůstalosti vdovy po místním soukeníkovi (1387). Třetí zdejší oltář, zasvěcený sv. Eulogiovi, byl rovněž uhrazen ze jmění vdovy po zde usazeném uzdaři.

Ve zdejším kostele farář Václav z Jičína, řečený Rohle, zatím ještě jen v soukromí, vyslovuje nesouhlas s církevními odpustky a označuje je za bludy. V této době se ještě Jan Hus zabývá přeprodejem odpustků… Ale už další místní farář, Jan z Hradce, aktivně rozvíjí myšlenky reformátorů Jakuba ze Stříbra a Matěje z Janova, a v roce 1414 se zde jako v prvním kostele podává nejsvětější svátost pod obojí způsobou, snad od samotného Jakoubka ze Stříbra (tentýž pramen ale uvádí, že ve stejné době se pod obojí podává také u sv. Vojtěcha na Novém Městě, u sv. Michala na Starém Městě a v Betlémské kapli. To je podle mého soudu také velký důvod k úctě, protože zde v podstatě vzniká zdroj protestantských církví u nás i ve světě.

Jan z Hradce ale již roku 1418 reformaci odvolává a obratem jej nahrazuje katolický kněz.

V průběhu husitských bouří vyšehradská kapitula ztrácí vliv na farností. Protože však zdejšími knězi jsou nadále kališníci, budova na rozdíl od okolních chrámů vše přečkala bez úhony. Roku 1433 se tu koná tzv. Svatomartinský sněm, jehož programem bylo prodloužení obléhání katolické Plzně a také vyjednávání s církví.

Po porážce husitského hnutí se donátorem chrámu stává Václav Holec, majitel sousedního areálu Platýs. Jeho nákladem se velkoryse opravuje i přestavuje – on hradí stavbu vnitřní oratoře a boční lodě na jižní straně kostela (blíže k ulici Národní). Byl to patrně on, který dokonce prosadil vybudování kryté pavlače mezi svým domem a kostelem.

V roce 1520 vypuká ve zdejším prostoru morová nákaza, která se vzápětí rozšiřuje do všech pražských měst. V polovině patnáctého století jsou písemné záznamy o existenci místní farní školy. Ta prošla rozšířením a modernizací (1615), ale brzy nastala potřeba rozšířit hřbitov a školní budova byla zbořena. Na hřbitově u sv. Martina Ve zdi je pochována část vojáků z bitvy na Bílé Hoře (1620).

Začátkem sedmnáctého století je radikálně investováno do kostela. Je přestavěna zvonice (1595 až 1629).

Koncem roku 1621 nastupuje důsledná protireformace, poslední utrakvista Jan Stříbrský je odvolán. Katolických kněží je ale nedostatek, v duchovní správě musí vypomáhat duchovní z okolních farností – od sv. Jiljí a sv. Jindřicha. Poslední evangelický zápis o loučení místních nekatolických kněží má datum 13. prosince 1621. O rok později je zde symbolicky přijato prohlášení katolické církve o „odvolání kalicha na místě činu“.

Za velkého požáru v roce 1678 byl zasažen kostel i vedle stojící fara. Ta byla zničena zcela, kostel zčásti. Roztavily se zvony a zřítila se kostelní věž. Opravy ale byly rychle provedeny a již v listopadu 1679 byly vysvěceny čtyři nové zvony.

Z období morové epidemie v r. 1680 se dochovala zmínka o zdejším kaplanu Antonínu Rigonovi, který během služby u nakažených třikrát onemocněl, ale pokaždé se uzdravil. Zemřel až v pokročilém věku v roce 1730. Posledním zaznamenaným farářem u sv. Martina Ve zdi byl Václav Michal Jiskra, který se dožil trpké chvíle, kdy byl 2. července 1784 kostel zrušen.

Císař Josef II. tehdy osobně provedl visitaci kostela a shledal jej naprosto nevyhovujícím. Nařídil farnost vtělit pod obvod Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici, kde před nedávnem Trinitáři dostavěli moderní a prostorný chrám.

Následovala dražba, ve které byly prodány nejen budovy, ale i inventář kostela. Několik kusů se podařilo zachránit – kazatelna se zpovědnicí byly zakoupeny pro chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi, oltář Svaté Trojice byl umístěn u sv. Václava na pražském Proseku. Několik jednotlivých kusů inventáře bylo převzato farností u Nejsvětější Trojice ve Spálené – nejcennější je cínová křtitelnice z r. 1493 a pozdně středověké kované dveře ze zdejší sakristie.

Hlavní oltářní obraz sv. Martina s motivem světce, dělícím se se žebrákem o svůj plášť, mistrovské dílo Karla Škréty (kolem r. 1645), byl v roce 1784 patrně ukraden. Po čase byl nalezen v držení obchodníka s obrazy Thomase Wishina a v r. 1803 Společností vlasteneckých přátel umění v Praze odkoupen. Přes několik dalších vlastníků skončil v rodině Antonína Isidora Lobkowicze coby restituce po první světové válce. V roce 1974 stát nechal obraz nákladně zrestaurovat, donedávna byl majitelem obrazu Otakar Lobkowicz a nakonec byl odprodán Národní galerii v Praze.

Vydražená kostelní budova měla po dražbě svérázný osud. Sloužila jako skladiště, dočasně jako nebytový prostor pro prodejny a dokonce zde vzniklo několik bytů. Bylo tu lahůdkářství i hospoda. Kostel byl rozdělen na dvě podlaží a v horním dokonce vznikly byty.

V roce 1889 se realizuje změna uliční čáry v Martinské ulici. Ta má být celkově rozšířena a starý kostel je poněkud na obtíž. Hrozí demolice zdevastované budovy vinou provizorně provedených přestaveb. Poslanec Ladislav Rieger burcuje odbornou i laickou veřejnost za záchranu cenného objektu. Nějaký rok to trvá, ale v r. 1904 je starý kostel odkoupen magistrátem a podle projektu Kamila Hilberta revitalizován v duchu gotiky.

Románské jádro kostela byl původně jednolodní objekt s apsidou, založený s velkou pravděpodobností na místě staršího předchůdce. Důkazní materiál pro hloubkový průzkum okolí ale byl zřejmě zničen používáním pozemku coby hřbitova. Hilbert při svých pracech zdokumentoval část nejstarší části kostela, ale bohužel objekt a charakter rekonstrukce již neposkytly větší možnosti. Sonda výkopem nebyla dostatečně hluboká, a proto se nepodařilo prokazatelně zjistit situaci a průběh podzemních pozůstatků starší budovy. Nalezené zdivo dává prostor řadě hypotéz o někdejší podobě kostela – od jednolodní podoby s apsidou a dvěma věžemi na východní straně objektu po stejně situovanou budovu s jednou věží na západní straně. Odborníci se stále přou o staticky podloženou variantu, ale protože archeologická sonda ve zdi na východní straně neprokázala navázání ubouraného zdiva, ani pro tuto variantu zatím není dostatek věrohodných důkazů…

Z románského období zcela raritně pochází několik raritních stavebních řešení – kostel sv. Martina je zřejmě první románskou zaklenutou stavbou a zřejmě má první kněžiště ve tvaru lichoběžníku.

Přechod z románské na gotickou podobu odborníci dokladují na pozůstatcích po panské tribuně – při stavbě v čase kněžny Adlety empora stála. Bylo nalezeno založení pro schodiště, část dveří na emporu a jsou patrné zbytky klenby, nesoucí emporu. Sloupy pod emporou byly demolovány zřejmě při stavební přípravě stavby věže při západním průčelí (jak výše uvedeno, není hmotný důkaz, že byla vystavěna). Při převzetí kostela vyšehradskou kapitulou ztrácí panská tribuna význam a zaniká – gotizaci lze proto datovat do Karlovy doby, někdy kolem roku 1350.

Gotická přestavba navýšila podlahy téměř o dva metry, došlo k přestavbě kleneb do nejmodernější žebrové křížové klenby, opřené o konzoly. Křížení navazovala na žebrované opěry. (Hilbertovy opravy je zčásti odkryly a zčásti byly vytvořeny nově v rámci záchranných prací; podobně vznikla tehdy lomená okna).

Po zboření staroměstských hradem v roce 1367 je umožněno rozšíření kostela východním směrem. Nově tak vzniká presbytář, který je pozoruhodný tím, že je patrně první zaklenutý síťovou klenbou. Stýká se zde síťová klenba s křížovou – je to precizní dílo jak po stránce geometrické, tak i kamenické. V této stavební etapě byl zřízen patrně chór – archeologové a Kamil Hilbert zachytili při průzkumu krovu jeho napojení na konstrukci krovů.

Další stavební práce v polovině 15. století obsahovaly přístavbu boční lodě na jižní straně. Je zhruba o polovinu kratší než hlavní loď, měří asi deset metrů. Původně byla zde tři okna, ta jsou zazděna; stávající okno je z pozdější doby – je proraženo v místě zrušené kaple sv. Rocha. Strop jižní lodi je sklenut ve dvou polích křížové klenby. Žebrování je štíhlé a dekorativně zdobené.

Erby a znaky rodiny Holců na kamenické výzdobě, majitelů areálu dnešního paláce Platýz a význačných donátorů kostela, pomáhají s bližší datací jednotlivých stavebních etap.

Na severní a východní straně je kaple sv. Eulogia (obnovena po morové ráně 1680). Její strop není klenutý, pouze záklopový, asi z r. 1600, zdobený rostlinným motivem se stuhou. Nad kaplí se nachází Holcova oratoř. Nad ní je strop s hvězdicovou klenbou.

Zhruba z poslední dekády 15. století pochází severní boční loď. Stavebně zřejmě navázala na stavbu Holcovy oratoře. Je o něco užší, než jižní loď a osově je trochu vybočená, možná kopírovala nějakou stavbu. Na straně této lodi nejsou žádné opěráky, je tu obnoveno několik archaizujících oken pozdně gotického výrazu, jedno západně a tři severně.

Ke konci 15. století přibyla v kostele kruchta, přistavěna k hlavní kruchtě pozdně gotickým pravoúhlým portálem. Současně byly boční lodě propojeny s hlavní lodí arkádami. K odlehčení klenutí byl vystavěn masivní hranolovitý pilíř z kvádříkového zdiva na soklu.

Z r. 1488 se dochovala písemná žádost syna Václava Holce z Květnice Viktorina ohledně povolení spojovací pavlače mezi jeho domem a kostelem. Napojení tohoto můstku lze dosud spatřit v úrovni 1. patra. Zazděný portálek s kamenným ostěním byl tehdejším jediným vstupem do soukromé rodinné oratoře, po oddělení můstku je již prostor nepřístupný.

Stavba věže je řazena jako poslední významná změna pro chrám v patnáctém století. Její podstavu tvoří síň s valenou klenbou, nad ní stojí hmota věže – první patro z přiznaného lomového kamene (resp. kvádříků), horní podlaží je omítnuté. Uvnitř síně jsou dva výklenky, patrně sanktusáře, což by naznačovalo dřívější (gotické) využití prostoru coby sakristie. Schodiště do prvního patra je převážně z románské doby, průraz dveří do lodi však již nese renesanční zdobení na římse pod typickou lunetou.

Z konce 16. století pochází zvonice – pořízena byla z poslední vůle staroměstského primátora Jana z Dražice, který na její stavbu věnoval 50 kop míšenských grošů, významně přispěla i sbírka farníků a zdejší šlechty z r. 1595. Celkem se vybralo dalších 24 kop a 96 grošů. Současně byl zrekonstruován přilehlý hřbitov. Další sbírka vynesla 27 kop a 40 grošů, za které byla přestavěna kostnice (dokončena 1603). V roce 1611 dostala makovice kostelní věže zlacení. V roce 1611 byla přistavěna k jižní lodi kaple sv. Rocha, ale v roce 1811 byla ubourána a na jejím místě vystavěn činžovní dům. Z písemných pramenů se dochovaly rozměry kaple a zmínka, že byla zaklenuta křížovou klenbou v renesančním slohu.

Velký požár ze října 1678 byl důvodem rozsáhlých oprav – shořela velká část krovů, vyhořely a zřítily se obě věže. Následkem toho bylo zesíleno zdivo pod hlavní věží, postaven zcela nový krov a na věž doplněna báň ve tvaru cibule. V chrámu byla položena nová dlažba. Tehdy byl zřejmě zřízen nový vchod do kostela ze severního průčelí (pravděpodobně mezi lety 1640 a 1680), který nese nápis obnoveno 1779. Na tympanonu je vyobrazení patrona kostela, sv. Martina, který typologicky i námětem kopíruje motiv hlavního oltářního obrazu. Tympanon mírně přizdobil Kamil Hilbert gotizujícím ostěním.

Rekonstrukce kostela v letech 1905 a 1906 byla mistrovskou ukázkou nakládání s cennými stavebními památkami. Pod vedením Kamila Hilberta byl proveden analytický průzkum stavebních etap a jejich zdokumentování. Nalezené artefakty byly ohleduplně buď obnoveny nebo citlivě nahrazeny moderními postupy. Stavba byla s ohromnou šetrností doplněna o nové stavební prvky, ale vždy s ohledem na gotické vyznění. Je ohromující, jak například doplněná okna ke zlepšení užitné hodnoty stavby, skvěle korespondují s výrazem celé stavby.

Jak mimo jiné doložil Hilbertův průzkum, hlavní loď byla sklenuta dvěma křížovými sklenutími, postavenými na obvodových pilastrech. Není to rozhodně běžné řešení z doby konce dvanáctého století, v Praze jej lze spatřit ještě například v kostele sv. Václava v Resslově ulici nebo v Dolních Chabrech v kostele Stětí svatého Jana Křtitele.

Po první světové válce přebírá opravený kostel Českobratrská evangelická církev. Ta spravuje kostel dodnes, konkrétně zde sídlí německá evangelická církev a bohoslužby se konají převážně v německém jazyce.