Emauzy – Klášter Na Slovanech, Praha 2

P. Marie Matky Boží a sv. patronů českých, sv. Jeronýma, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a Prokopa  – Emauzy (Vyšehradská 41, P2)

mše: 10.00 denně     18.00 nešpory, latinská zpívaná

 

Pohled od západu od pomníku padlých legionářů.
(c) Jan Rohan, 2016

Když blahé paměti král Karel IV. zakládal Nové Město Pražské, plánoval budoucnost svojí Prahy jak po stránce technické, tak duchovní. Tomu měla napomoci velká množství chrámů a klášterů, které byly odedávna centrem nejen duchovnosti, ale také vzdělanosti. Kostely budou od Karla ohromující a výstavné, často založené na starobylých posvátných místech národa. Karel měl vizi předstihnout Řím a představoval si Prahu jako centrum vzdělanosti a kulturnosti celého známého světa.

Právě s touto vizí byl založen Slovanský klášter. Karla fascinovala blízkost východních Slovanů ke zdroji východního křesťanství. Po odštěpení řeckokatolické církve přistoupil Karel IV. k pokusu sblížit obě strany, spojil se se Štěpánem Dušanem, který se prohlásil za Srbského cara a podmanil si téměř celý Balkán. V plánu bylo přitáhnout zpět Východní Slovany ke katolické církvi. Srbský král se zdál být myšlence nakloněn a i Karel IV. věřil. Existuje list, datovaný 19. února 1355, kde jsou tyto vzájemné snahy zmiňovány.

V Praze i na dalších místech království Karel IV. zakládá mnoho klášterů, kam uváděl jihoslovanské mnichy. V této době je založen klášter Benediktinů v Praze.

Pozoruhodné je založení kostelů v okolním terénu. Je známá záliba Karla IV. v mystických a astrologických souvislostech – kostely sv. Kateřiny (Alexandrijské), Zvěstování Panny Marie Na Trávníčku, Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, kostel Panny Marie Na Slovanech a sv. Apolináře vzájemně tvoří rovnostranný (latinský) kříž. Zajímavé také je, že prodloužením svislého břevna jižním směrem do podoby soudobého katolického kříže se patka kříže ocitne na místě kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Ale to si myslím, že je podobnost čistě náhodná, protože středověká podoba kříže byla právě rovnostranná. Toto uspořádání se vykládá jako požehnání nově založenému městu. (Srovnej také astrologické souvislosti založení Staroměstské mostecké věže u Karlova mostu). Teorii o jednotně plánovaném založení kostelů nahrává i velmi podobná architektura – spodní část věží je dvoupatrový čtyřboký hranol, a nad ním štíhlá osmiboká věž (jak sv. Kateřiny, Panny Marie Na Trávníčku, tak i sv. Apolináře).

Za svého pobytu v Avignonu, požádal Karel IV. papeže Klementa VI. o možnost zakládat kláštery, kde by se bohoslužby prováděly v mateřštině, a poukázal na skutečnost, že mateřština bude účinnější při pronikání katolické víry mezi prostý lid. Papež žádost schválil s podmínkou, že povolí zřízení pouze jediného takového kláštera v celém království.

Netrvalo dlouho a písemné povolení bylo vystaveno 9. května 1346. Úkolem řeholníků bylo modlit se za znovusjednocení východního a západního Slovanstva. Existuje domněnka, že Karel chtěl zasvěcením zamýšleného chrámu českým patronům odčinit vyhnání slovanských Benediktinů ze Sázavského kláštera, nejprve r. 1056 vévodou Spytihněvem a r. 1095 vévodou Břetislavem II. Uvolněný klášter obsadili mniši, převážně pocházející z německých zemí.

Barokní podoba kláštera kolem r. 1870
(c) Jan Rohan, reprofoto

Hned po smrti Jana Lucemburského vydává Karel IV. v Norimberku zakládací listinu Slovanského kláštera (21.11.1347).  Klášter je založen na jižním konci Břežské skály, v místech řečených Na Skalce. Pozůstatek skály lze dodnes spatřit při klášterní zdi ve svahu Vyšehradské ulice naproti baroknímu kostelu sv. Jana Na Skalce. Pozemky kláštera leží v těsném sousedství starobylého kostela sv. Kosmy a Damiána, farního kostela obce Podskalí, patřící do jmění vyšehradské kapituly. Jejich severní kraj zasahoval přes starobylá místa někdejších pohanských obětišť, zvaná Hájek, kde v předhistorických dobách stávala obětní socha bohyně Morany. I toto místo přešlo do místního pojmenování ulice Na Moráni.

Stavba kláštera byla štědře podporována nejen přímo samotným Karlem IV., ale rovněž mnoha významnými dárci z řad šlechty a místních hodnostářů. Stavbu dokonce prováděla Karlova královská huť. Říkalo se, že stavba stála jen o tři troníky méně, než novostavba Kamenného (Karlova) mostu. Tehdejší urban legend rovněž tvrdila, že z přebytečného, případně nekvalitního, materiálu byl přestavěn kostel sv. Ondřeje, později Nejsvětější Trojice v Podskalí. Dnešní historici tuto legendu nedoložili, a tvrdí, že spíše šlo o smyšlenku.

Srovnatelně bohatý klášter neměl v království zřejmě obdoby. Různé prameny hodnotí počet zde usazených mnichů různě – od počátečních osmdesáti až po sto dvacet. Nižší počet se zdá být realističtější. První osazenstvo uvedl samotný arcibiskup Arnošt z Pardubic. Mniši pocházeli ze všech možných národností – Rusové, Bulhaři, ale i jihoslovanského Srbska, Chorvatska nebo Dalmácie. Vysoká popularita a obliba zdejší komunity vedla k tomu, že tehdejší Pražané přejmenovali zdejší klášter Na Slovanech, a toto pojmenování zlidovělo do té míry, že dosud je známější, než oficiální název.

Chrám po novogotické purisaci, po r. 1883
(c) Jan Rohan, reprofoto

Bohoslužby se zde konaly v přilehlém kostele sv. Kosmy a Damiána, někdy proto byl jmenován klášter i podle tohoto kostela. Téměř čtvrtstoletí trvalo, než císař seznal, že kapacita kostelíka nedostačuje stále rostoucí návštěvnosti a r. 1371 je slavnostně zahájena stavba nového velkoryse projektovaného chrámu k poctě sv. Jeronýma. Stavba kostela rychle postupuje a již r. 1372 je dokončena. Slavnostní vysvěcení proběhlo na velikonoční pondělí.

Chrám je zasvěcen Panně Marii, sv. Jeronýmovi, světci pocházejícím z Dalmácie, který údajně vymyslel první slovanskou abecedu, a svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří přinesli písmo do českých zemí. Dalšími patrony se stali svatí Vojtěch a Prokop, coby jedni z nejstarších českých světců. Obřad vedl pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a přítomen byl také syn Karla IV., Václav IV. Dostavili se téměř všichni významní církevní hodnostáři z celé Evropy. Podle evangelia, jež se četlo na velikonoční mši, se mezi lidem ukotvilo také pojmenování Emauzy.

Při klášteru bylo zřízeno stejnojmenné gymnázium, jež ve své době bylo pokládáno za prestižní. Stalo se významným zdrojem opisů starých knih. Zachovala se zmínka o mnichu Janovi, kterého podporoval sám císař, Karel IV. Bohužel, dochovaných písemných památek z tohoto období a místa se mnoho nedochovalo. Vysoce hodnotným dílem je Sázavsko-emauzské evangelium, uložené nějaký čas v korunovační katedrále v Remeši. Je to vzácná památka, první zlomková část je psána cyrilicí, druhá modernější hlaholicí.

Starší část díla pochází údajně z 11. století a autorem by mohl být podle některých historiků sv. Prokop za svého pobytu v Sázavě, do inventáře Slovanského kláštera ji věnoval sám Karel IV. Novější, hlaholicí psaná část je datována samotným písařem k r. 1395. Za husitských válek kniha zmizela. Po čase se vynořila v Cařihradu, kde ji odkoupil Karel Lotrinský, remešský biskup (1546). Bez hlubší znalosti díla ji věnoval katedrále v Remeši, kde ji pokládali za psanou v nějaké podobě starořeckého písma a dále ji nezkoumali. Dokonce francouzští králové na ni skládali korunovační přísahu.

V roce 1771 ruský car Petr Veliký knihu rozpoznal a potvrdil do té doby tradovanou pověst, že kniha pochází z knihovny sv. Jeronýma, tedy z pražských Emauz. Dokázal identifikovat cyrilicí psaný text, hlaholské části neporozuměl. Ta byla rozpoznána až r. 1789. Během francouzské revoluce kniha opět zmizela. Nalezena byla až v napoleonské době, byť bez cenných zdobených historických desek. Napoleon památku dal uložit v remešské knihovně. (V r. 1848 ji u nás vydává tiskem Václav Hanka).

Starobylých písemných památek, pocházejících ze Slovanského kláštera, se zachovalo pomálu. V pražské universitní knihovně se nachází ve zlomcích hlaholsky psaný misál a části české bible, v archivu kláštera ve Vyšším Brodě býval uložený breviář, hlaholicí psaný a datovaný 1359.

Křížová chodba, 30.léta 20.století
(c) Jan Rohan, reprofoto 2015

Interiér chrámu, pohled do pravé boční lodě, 30.léta 20. století                                      (c)Jan Rohan, reprofoto 2016

Mezi významné památky na první generaci slovanských mnichů byly původní freskové výjevy, vymalované v křížové chodbě klášterního konventu. Ty však byly prakticky zničeny americkým náletem 14. února 1945, kdy areál kláštera dostal několik přímých zásahů a kostel navíc zcela vyhořel.

Politický záměr, stojící u zrodu Slovanského kláštera, nevyšel. Mniši se snaží odejít, snad nejsou v mnohonárodnostním společenství spokojení nebo tu vládne nějaká jiná rivalita, navíc oba donátoři – srbský car Dušan i Karel IV. – rychle po sobě umírají, a nový král Václav IV. o významnější podporu kláštera mnoho nedbá. Takže je možné, že za rozpadem komunity je i klesající hospodářská situace v klášteře. Zajímavé však je, že polský král Ladislav Jagellonský bere v Emauzech inspiraci a v r. 1390 na podnět své manželky Hedviky nedaleko Krakova zakládá v Klepařích benediktinský klášter sv. Kříže, a sem povolává mnichy z Emauz k provozování bohoslužeb ve staroslovanském jazyce. Klášter je centrem vzdělanosti až do 15. století. Jeho význam však slábne i přes dobrou ekonomickou kondici, a zaniká koncem 18. století.

Pražské Emauzy byly jedním z prvních cílů útoků na centra katolické církve. 16. října 1419 byl klášter napaden vzbouřeným lidem. Areál byl nemilosrdně vydrancován, načež opat poměrně hladce přešel k podávání podobojí. Staroslovanské mše nepochybně zanikly, a teprve po uklidnění husitského období je v r. 1436 na svátek sv. Jeronýma (30.září) areál vysvěcen basilejským biskupem Fillibertem a chrám se vrací do služeb katolické víry.

V roce 1446 do zdejšího kláštera vstoupili čtyři zemani a jeden prostý člověk, aby zahájili duchovní cestu řeholníků. Ovšem co bylo překvapivé, všichni muži vyznávali podobojí, a založili tradici husitských řeholníků, což bylo nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě nevídané. Střídají se zde opati, ale všichni nakonec službu konají v duchu husitském.

V r. 1507 zdejší kazatel Jiří Sovka plamenně káže proti zamýšlenému spojení Nového a Starého Města. Ostatně jeho kázání velice často míří na aktuální politická témata. U vrchnosti světské nebyl zrovna oblíbený, dnes by byl patrně označen za populistu. Ještě v srpnu 1509 káže proti Pikartům a plně podporuje kališníky. Ale v polovině února 1510 již hlásá, že přešel na stranu katolíků a že je poslušným služebníkem papeže. O týden později na svoje místo jmenuje faráře od sv. Štěpána na Novém Městě a v noci prchá přes Vyšehrad z Prahy. Kališnický letopisec (v Bartošově kronice) k tomu ironicky učinil zápis:    „… sova vyletěla z kláštera, a výr do něj vstoupil…“.

Po smrti krále Ladislava II. nastává neklidná doba, úřad opata je svěřen dalšímu kališníkovi, Matěji Korambusovi (1516). Doba byla mimořádně turbulentní a na historii kláštera to bylo krásně vidět. Ve vedení se střídaly různé postavy, ale sílí snaha světské moci se na majetku nestabilní církve přiživit. Řada postav je spíš kladnějších (např. Martin Klatovský, někdejší děkan od sv. Apolináře na Novém Městě nebo Jindřich Dvorský z Helfenburku, člen kališnické konsistoře), kteří majetek a renomé kláštera zvýšily. Jiné jsou spíš záporně hodnoceny – např. Matouš Benešovský, zdánlivý katolík, který byl dosazen pod tlakem novoměstského magistrátu, aby stabilizoval situaci v klášteře.

Ve skutečnosti za jeho přispění byl vyváděn majetek, v klášteře zřízena krčma a kuželník v klášterní zahradě. Jako vrchol všeho byl farářem od sv. Jindřicha na Starém Městě Janem Včelinou oženěn a tím se jasně přihlásil k luterské náboženské tradici. Dochovala se řada záznamů, že Benešovský kradl z církevního majetku, rozprodával pod rukou majetek, provozoval lichvu a drancoval klášterní lesy. Teprve na intervenci samotného císaře Rudolfa II. byl Benešovský r. 1590 z funkce vyhozen. Je vyhoštěn z království a jeho stopa mizí.

Rudolf II., přestože je nám dnes znám spíše jako roztomilý podivín a popleta, byl ve skutečnosti poměrně rozhodný státník. Když viděl, v jakém stavu se nachází klášter Na Slovanech, osobně se zasadil o jeho obnovu. Zajistil nového opata, Pavla Horského, který byl umírněný kališník, a změnil poněkud farní obvod. Přifařil klášteru nedaleký kostel sv. Václava Na Zderaze a dal stavebně obnovit kostelík sv. Kosmy a Damiána. Horský však využil příležitost a začal se projevovat jako věrný katolík. Zdejší farníky nejdříve zaskočil tím, že přestal slavit dosud uznávaný den Mistra Jana. V Podskalí to vzbudilo u nekatolíků takovou vlnu nenávisti, že se musel odebrat pod ochranu Benediktinů v klášteře v Broumově. Tamější opat mu uděluje r. 1599 osvědčení o složení řeholního slibu a spolu s dalšími čtyřmi Benediktiny je instalován zpět do Slovanského kláštera. Tím se Benediktini vrací do historie slovutného místa.

Jenže podskalští nekatolíci Horskému nehodlali odpustit jeho zradu a dokonce se jej pokusili otrávit. Horský utíká z Prahy do Police, ale r. 1607 v Dašicích na následky otravy umírá.

Mezi lety 1602 až 1604 bydlí v klášteře známý hvězdář, matematik a astrolog Johannes Kepler (1571-1630). Za svého pražského pobytu formuloval dva ze tří tzv. Keplerových zákonů. Nedaleko od kláštera odkoupil dům v majetku Benediktinů Baltazar Hoffman a zřídil zde známou dílnu na odlévání zvonů.

Dne 15. února 1611 došlo k velkým nepokojům, kdy rozzuřený dav protestantů vnikl do kláštera a zcela jej vydrancoval.

Rozkradeny byly nejen cenné předměty, ale také spálena vzácná sbírka knih, pocházející ještě z období vzniku kláštera. Dav chtěl dokonce zabít opata Loderekra, který se před lynčem ukryl v díře v komíně. Celý den jej vrazi bez úspěchu hledali v celém areálu. Klášter skončil pobořený a někdejší opat pobývá v bídě na různých místech Praze. V rámci komunity nadále působí jako řadový mnich.

Do Bílé Hory se tu ještě stihlo vystřídat několik opatů, ale žádný neměl šanci stav nijak změnit.

Po bělohorské bitvě nadchází čas pomalého nástupu reformace, ale stále je to běh na dlouhou trať – i přes podací právo k  farnosti si farníci dosadili ke sv. Mikuláši v Podskalí nekatolického kněze.

24.března 1622 je vydán dekret, podle kterého se právo přijímání podobojí povoluje pouze v kostelech u sv. Jindřicha a u Týna. Na Slovanech ale žije již jen jedna dvojice mnichů a jeden laik. Kníže Karel Lichtenstein vrátil řádu statek v Čakovicích a statek v Miškovicích u Kouřimi daroval. Navrch poskytl dar čtyř tisíc kop míšenských. Rovněž požádal císaře, aby se zasadil o navrácení rozkradeného inventáře a dalšího majetku. To obrací situaci  k lepšímu a klášteru se opět začíná dařit.

Památka na podporu řádu černých Španělů císařem Ferdinandem III. je vsazena do stěny klášterní budovy.
(c)Jan Rohan, 2016

Panna Marie Montserratská – počátek vneseného kultu, který chtěli v Čechách šířit tzv. černí Španělé
zdroj: emauzy.cz

V rámci rekatolizace císař Ferdinand III. zve španělské benediktiny do Prahy a poskytuje jejich řeholi pozemky na Bílé Hoře ke stavbě jejich kláštera, protože španělská verze přísného řádu byla císaři sympatická. Měl vzniknout klášter, dodnes jmenovaný Panny Marie Vítězné k poctě slavné bitvy, rozestavěný dříve Servity. Jenže Španělům se nelíbily pozemky, zřejmě protože byly z tehdejšího pohledu daleko od centra, vymámili tehdy z císaře, že jim svěří klášter Na Slovanech. V první fázi mělo být v Emauzích ubytováno dvacet Španělů. Ale císaři se dlouho nedařilo věc prosadit u pražských církevních hodnostářů.

Sice se již dávno v Emauzích nekázalo ve staroslověnštině, komunita se přesto vzmáhala.

Nyní protestovali proti tomu, že ostatní řády dostaly po Bílé Hoře zpět nejen majetky, ale naopak získaly konfiskované statky a často i kláštery jiných řádů, kdežto Emauzy mají být dokonce předány cizincům. Císař nechtěl brát zpět své slovo, vymyslel proto řešení, kdy slovanským mnichům dal vyplatit náhradu deseti tisíc zlatých, převedl na ně kostel sv. Mikuláše na Starém Městě, včetně farních budov a koleje. V r. 1635 přebírají Španělé klášter Na Slovanech, pod vedením převora Peňalosy, který doposud působil jako představený řádu černých Španělů ve Vídni. S sebou přivedl šest svých mnichů.

Císař Ferdinand III. vlastním nákladem obnovil pobořený klášter výměnou za povinnost sloužit denně jednu mši za královský dům. Řádu věnoval velké množství majetku, zejména z konfiskátů (mmj. Bezděz s panstvím). V opatství nechal vystavit na tři sta vojenských korouví, ukořistěných nepříteli na Bílé Hoře. Císař měl původně velké plány s výstavbou kaplí a chrámů, zasvěcených Panně Marii Montserratské, ale jeho předčasná smrt tyto plány překazila.

Peňalosa z Vídně dal převézt dvě sochy svaté Panny, jednu umístil na hlavní oltář, druhá byla v depozitu, dost možná měla být vystavena po zamýšlené rekonstrukci u sv. Kosmy a Damiána, který se měl proměnit v místo jejího uctívání. Úhradu rekonstrukce hlavního oltáře v Emauzích provedli dva největší generálové u dvora – Marradas a Huerta. Opat Peňalosa se snažil rozmnožit počty řeholníků, do roka zde žije na 30 členů. Jenže přísná řehole a cizí stravovací nároky odrazovaly Čechy, takže postupně téměř všichni utekli. Cizinci neměli vztah ani k Čechům, ani češtině, tak si nezískali valnou přízeň místních obyvatel. Celkově se dá říct, že jimi propagovaný kult Panny Marie Montserratské se příliš neujal (říkalo se, že snad jen na bezdězském panství kult výrazněji zdomácněl).

Barokní zásahy poškodily statiku chrámu, ale také sejmuly dosavadní gotickou příkrou střechu, přibyly věže s báněmi a vzadu dvě věžičky
(c) Jan Rohan, reprofoto

Peňalosa zřídil pod chrámem dvě hrobky – jednu pro řeholníky a druhou pro světské hodnostáře a příznivce. Zde je nakonec pochován vedle řady španělských generálů také hrabě Jan Götz (řečený Kec), jenž zahynul 6.3.1645 v bitvě u Jankova.

Roku 1672 navštívil klášter další císař Leopold I. a slavnostně zde poobědval. Posledním španělským opatem byl Didak (+ 1703), který se proslavil tím, že u papeže Innocenta XII. prosadil zmírnění zdejší řehole – odpadla řada přísných půstů, denodenní vstávání o půlnoci k jitřním modlitbám, chození v kápích na veřejnosti a další. Vystřídal jej Burgunďan Emanuel Privey. Ten zřídil při klášteře filosofickou školu, kterou otevřel se dvanácti řeholníky. Umírá však již v r. 1704.

Další z opatů Martin Zedlic (v úřadu 1708-1720) masivně opravuje kostel a v této době jsou vystavěny charakteristické hranaté věže. Odborná veřejnost mu však klade za vinu, že řada stavebních úprav nebyla citlivě provedena a mnoho původních prvků bylo zničeno.

V letech 1741 až 1742 tu francouzští okupanti zřídili vojenský špitál a v nadcházející morové ráně zde zemřelo na sedm tisíc francouzských vojáků. Když Francouzi opouštěli Prahu, vykradli sbírku vojenských korouhví od Bílé Hory, bohatě vyšívaných stříbrem a zlatem. Ještě hůř vydrancovali klášter Prusové, kteří si zde zřídili kasárna a před svým odchodem všem klášterům stanovili obrovské výpalné. Klášter Na Slovanech musel složit 10 tisíc zlatých.

Devatenácté století je ve znamení úpadku a prohlubujících se ekonomických obtíží. Po rozsáhlém požáru, který prakticky zničil hospodářství v Suchdole (1822) musí řád rozprodat velikou klášterní sbírku obrazů, která skončila v drážďanské obrazárně. Benediktini přebírají do správy gymnázium v Klatovech. Ale ekonomická tíseň nekončí. Je nutné odprodat několik budov a pozemků. Nový školský zákon Benediktinům znemožňuje vést dál výuku a oni tím ztrácí gymnázium v Klatovech. Ředitel páter Emanuel Hrdlička přechází z Klatov do Českých Budějovic, na gymnázium, zřízené biskupem Janem Valerianem Jirsíkem.

Situace je krajně nepříznivá, sílí tlak státu. Jsou stanoveny značné náboženské daně, kdy církevní subjekty jsou nuceny platit poplatky do tzv. náboženské matice. Tato okolnost zhatila vyjednávání o spojení Břevnovsko-broumovského a Rajhradského kláštera s Emauzy. Takto velký subjekt by měl šanci spojenými silami krizi překonat. Novicové nebyli a staří řeholníci vymírali.

Klášter Na Slovanech, Rajský dvůr, situace kolem 1900
(c) Jan Rohan, reprofoto 2016

Beuronští Benediktini velkoryse areál přestavěli, podchytili a vystavěli nové věže. Jejich zásah památku zachránil. Pohled ze zahrady kostela sv. Jana Na Skalce.
(c)Jan Rohan, reprofoto 2015

Snaha o záchranu řádu přišla od arcibiskupa Schwarzenberga, když se mu podařilo zajistit podporu kongregace beuronských Benediktinů, kteří získali pro sebe podporu vdovy po německém panovníkovi Kateřiny Hohenzollernové (1863). Za dvacet let byl řád povznesen na starou úroveň. R. 1875 byli však Benediktini pruskou vládou vypuzeni. Rakouský císař František Josef I. je nejdříve uchýlil v Tyrolsku v klášteře Servitů ve Voldersu a následně dovolil jejich přesídlení do Emauz. Zdejší devítičlenná komunita dostala odstupné v penězích a klášter vyklidila.

Beuronští mniši se ujali kláštera na Hromnice r. 1880 a 4. dubna uspořádali velkolepou oslavu 1400. výročí narození svatého Benedikta. Převzetím majetku předchozích uživatelů kláštera se beuronští pustili do stavební obnovy celého areálu. Benediktini na stavbě také sami pracovali. Mezi řeholníky byli i umělci, řezbáři a stavitelé. Obliba chrámu se opět zvýšila a r. 1883 byla přestavba kláštera dokončena.

Na jižní straně hlavního chrámu přiléhá klášterní budova, původně jednopatrová, v době černých Španělů zvýšených o další patro.

Nejstarší částí stavby byla křížová chodba v ambitu, pamatující čtrnácté století. Stěny křížové chodby byly zdobeny malbami na vápenný podklad. Motivy obrazů byly rozděleny – dolní část odkazovala ke starozákonním textům, horní pak k novozákonním. Pod obrazy byly příslušné texty latinsky vypsány. Nejstarší fresky byly na západní stěně, nesly znaky vlašské školy Giottovy a bylo jich čtrnáct. Patnáctou počínaje vykazují malby odlišný rukopis. Hodně výjevů bylo zničeno španělskými mnichy, když bezohledně proráželi otvory pro nové dveře a okna.

Interiér chrámu, pohled pod varhanní kruchtu, 30.léta 20.století
zdroj: emauzy.cz

Kostelní objekt je rozsáhlý, halového typu, se třemi stejně vysokými loděmi v gotickém slohu. Za působení španělských mnichů byly vystavěny dvě věže s báněmi v barokním slohu. Bohužel přetížení novou hmotou poškodilo statiku a ve štítě se vytvořily trhliny. Původní gotickou strmou střechu nahradili zploštělou, čímž zcela změnili výraz stavby. Chrám má tři vstupy, přičemž dnes se užívá nenápadný vchod na severní straně. Velký vstup od piazetty na západní straně byl ve skutečnosti opakovaně proražen až při přestavbě v r. 1883.

Po délce hlavního směru stojí dvě řady sloupoví, zakončené pěti stranami osmistěnu. Štíhlá okna jsou pouze v severní stěně, protože jižní zcela přiléhá ke klášterním budovám. Práce, provedené beuronskými po r. 1880, odstranily velkou část stavebních úprav španělských mnichů a rozhodně stylové čistotě významně pomohly. Vrátil se zpátky i stylový mobiliář a vhodně byly provedeny stavební úpravy, vedoucí ke stabilitě stavby, mmj. také stavební zpevnění podkruchtí, vynášející váhu věží. S přestavbou r. 1883 byly zřízeny pískovcové kaple v bočních lodích, řezbované zpovědnice a o něco později byly zhotoveny kostelní lavice. Věže získaly charakteristický výraz s jehlancovitými střechami.

Z časů Karla IV. na epištolní straně se nachází gotický zdobený výklenek pro kněžskou stolici s motivem královského lva a říšské orlice.

V presbytáři se nachází hrobka členů řádu, v prostoru před oltářem se nachází hrobka světských hodnostářů a činovníků, mmj. právě zde je pochován hrabě Jan Götz.

V jižní věži byly umístěny věžní hodiny, v severní bývala zvonice se čtyřmi zvony. Minimálně jeden z nich ulil mistr Baltazar Hofman, sídlící se svou dílnou v areálu kláštera (1731).

Tradičně se zde konala na Velikonoční pondělí Emauzská pouť na oslavu roku 1372, kdy císař Karel IV. slavnostně klášter otevíral. Tyto pouti mívaly tisíce hlavou účast a patřily k nejoblíbenějším v Praze.

Po josefínských reformách přešel řád víceméně na pedagogickou činnost.

Pamětní deska na oběti revolučního roku 1848, umístěná v bývalé klášterní zahradě
(c) Jan Rohan, 2016

V revolučním roce 1848 je na klášterní zahradě v tajnosti pohřbeno několik zabitých demonstrantů, za krátký čas byli exhumováni a posléze pohřbeni na neznámém místě.

Po vzniku republiky byla německá komunita vyhoštěna a majetek řádu zabral český stát. V budově kláštera se usídlila hudební konzervatoř. Jenže o rok později se čeští mniši do areálu vrací, němečtí zůstali v kongregacích v Německu. V roce 1925 je zvolen nový opat a Benediktini stabilizují svůj život v nových podmínkách. Klášter formálně stále podléhá Beuronské kongregaci, ale dlouhodobě i z politických důvodů to byla dočasná situace. Byly obnoveny bohoslužby v byzantském ritu, navazující na karlovskou tradici. Ovšem prakticky to byla chybná reminiscence, protože původní mniši zakladatelé sloužili v ritu latinském, pouze za užití staroslověnštiny coby jazyka.

V letech 1929 a 1930 proběhla kvalifikovaná restaurace objektu pod vedením architekta Bohumila Hypšmana.

Za první republiky bylo na pozemku kláštera zřízeno vězení pro potřebu policejního „postrku“, nazvané podle původního využití továrny na výrobky z velrybích kostí Fišpanka. Dnes již budova nestojí, pro znalé lokality – bylo to na jižním okraji klášterních pozemků,  v dnešní ulici Pod Slovany.

V r. 1941 je klášter vyvlastněn německou okupační mocí. Později bylo zjištěno, že v klášteře na jaře ´41 byla krátce umístěna ilegální vysílačka zpravodajské skupiny, působící pro ruskou rozvědku, prostřednictvím ruské ambasády. Jedním z radistů byl člen skupiny Obrana národa, cestovatel a dobrodruh Otakar Batlička. V červenci 1941 byl proto kostel uzavřen pro věřící, nicméně veřejnost se sešla k protestní bohoslužbě pod širým nebem. Shromáždění bylo přepadeno Gestapem a rozehnáno. Následně okupanti ruší úředně řád a mniši jsou vyhnáni. Do konce války je v areálu zřízen německý vojenský lazaret.

Klášter po útoku, únor ’45
(c) Jan Rohan, reprofoto

Pohled na zničený areál od Zbořence, jaro 1945 (c) Jan Rohan, reprofoto

14.února 1945 přišel pro klášter a jeho okolí černý den, když se stal terčem bombardování americkým letectvem. Přestože se dodnes historici přou nad motivem a příčinami útoku, zdá se být téměř jisté, že dosud klidné hlavní město Protektorátu dostalo zásah úmyslně, navzdory proklamacím tehdejších i současných politiků. Kromě sedmi set padesáti civilních obětí došlo ke zničení desítek civilních domů a nespočtu kulturních památek. Několik zásahů dostal i areál kláštera, kde vypukl ničivý požár. Tři zásahy čtvrttunovými zápalnými bombami zlikvidovaly nejen kostel, ale i klášterní budovy. Protektorátní režim využil civilní oběti k teatrální tryzně, když veřejně vystavil rakve s mrtvými těly na Staroměstském náměstí, aby demonstroval barbarství Spojenců, kteří zaútočili na téměř nebráněné město a vybombardovali civilní centrum, zcela prosté strategických cílů.

Škody na klášterních budovách byly odstraňovány bezmála půl století. V padesátých letech došlo k sanaci klenebního systému podle projektů architekta Bedřicha Hacara. Souběžně byla podle plánů architekta Františka Marii Černého zhotovena přestavba věží chrámu (mezi lety 1964 až 1968). Prakticky zbořené věže nahradila dvojice modernistických symbolických věží ze skořepinového betonu. Jejich vrcholy jsou zakončeny pozlacenými špičkami.

Boční pohled na chrám je na tom výrazně hůř. Gotický skvost dostal zabrat…
(c) Jan Rohan, 2016

Modernistická dostavba věží podle Fr. Marii Černého byla ve své době přelomová, ale časem byla akceptována.
(c) Jan Rohan, 2016

V r. 1950 vyvlastnili areál komunisti a Benediktini skončili dílem v internaci, dílem v emigraci. Komunisté klášter využili jako administrativní prostor, mimo jiných zde byla pracoviště Československé akademie věd.

Smutný osud potkal unikátní chrámové varhany, které jako zázrakem přečkaly ničivý požár v r. 1945. Během stavebních prací byly jejich píšťaly „uskladněny“ v nedalekém kostelíku sv. Kosmy a Damiána; jenže postupně je kdosi rozkradl a chrám je proto nyní bez nástroje…

V r.1961 dostala čtyři okna vitráže s astronomickými motivy na zadání Astronomického ústavu Akademie věd (autorem je Jiří Binko).

Teprve v roce 1990 byl areál v restituci vrácen Benediktinům, kteří jej užívají dodnes. Komunita začala působit v sedmi členech.

V r. 2003 byl vysvěcen nový hlavní oltář podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.

21.11.2017 byla dokončena obnova Rajského dvora a v rámci oslav 670. výročí založení opatství byl slavnostně vysvěcen.